Představte si člověka, který má život před sebou, má své plány, sny, cíle, představy o budoucnosti. Ví, co by chtěl dělat a kam by chtěl směřovat, jenže během chvíle se všechno změní. Život, který si naplánoval, to, co považoval za jisté je pryč. Přesně v takové situaci se nachází Ezechiel. V době dobytí Jeruzaléma mu bylo přibližně třicet let a podle kněžských předpisů byl ve věku, kdy měl vstoupit do kněžské služby.
Jenže není v chrámu, ale sedí někde u průplavu Kebar v Babylóně. Místo kněžské služby je v zajetí, místo Jeruzaléma je v Babyloně, který Izraelci považují za centrum modloslužby a místo splněných plánů mu zůstanou rozpadlé sny.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák/Pravda, soucit a evangelium
V situaci, kdy by mohl říct: „Bůh mě opustil,“ přichází vyznání: „Otevřela se nebesa a měl jsem vidění Boží.“ To je hlavní poselství Ezechiela 1: Když se člověku rozpadne jeho svět, Bůh nezmizí.
Izraelci samozřejmě věděli, že Bůh je všude, jenže byli odvlečeni z Jeruzaléma, kde navíc měli chrám, který pro ně měl mimořádný význam. Byl místem Boží přítomnosti, bohoslužby, místem obětí, symbolem Boží smlouvy, centrem jednoty národa a symbolem jejich identity a bezpečí. A toto vše se dobytím Jeruzaléma rozpadlo. Jeruzalém byl daleko, chrám byl zbořen, domov byl daleko a mnoho lidí bylo buď zabito nebo odvlečeno do cizí země. Nejednalo se o jakési přestěhování se, ve skutečnosti se rozpadl svět, ve kterém Ezechiel žil a kterému rozuměl.
Představte si, že od příštího týdne končí váš sbor, denominace, zavírají se křesťanské kostely a my se musíme odstěhovat. Najednou bychom zjistili, jak moc jsou některé věci součástí naší identity. Miliony lidí v dějinách něco podobného prožily. Byli násilně deportováni, přišli o domov, o práci, o své prostředí, o své blízké. Díky Bohu většina z nás nic takového nezažívá. Ale přesto známe okamžiky, kdy se nám rozpadnou naše plány.
Já sám jsem měl určité sportovní plány na konec prázdnin. A pak přišlo zranění nohy a plány jsou pryč. Můj syn měl plány a najednou ho zaměstnavatel přemístil na Moravu. Nedávno mi volala kamarádka, že lékaři rezignovali na její nemoc a pokud se nestane zázrak, má před sebou jen několik měsíců života. V těchto situacích si člověk uvědomí, že sice my plánujeme, ale nevíme, co bude zítra. Máme své cíle, sny, představy, jenže se stane, že přijde telefon, diagnóza, rozhodnutí někoho jiného, rozpad vztahu, ztráta práce, nemoc, neúspěch, odchod člověka, kterého jsme milovali, a najednou je všechno jinak. Právě tyto situace prověřují naši důvěru v Boha. Rabbi Kushner napsal, že „dokud budeme trvat na tom, že všechno musí skončit šťastně, zůstaneme dětmi. Na adresu utrpení toho nemohu říci mnoho dobrého, ale může být i užitečné, protože nás připraví o iluze, jak by to mělo ve světě chodit.“
Pojďme se nyní podívat na některé zvláštní symboly této kapitoly.
Ezechiel začíná viděním bouře, oblaku, ohně, světla a záře. V Bibli se oheň a bouře často objevují jako obrazy Boží přítomnosti. Mojžíš se setkává s Bohem v hořícím keři. Na Sinaji přichází Boží přítomnost v hromu, blescích a kouři. A v Deuteronomiu čteme: „Hospodin, tvůj Bůh, je totiž oheň stravující, Bůh žárlivě milující.“ Malachiáš píše, že „Bůh je jako oheň taviče a jako louh těch, kdo bělí.“ Některé věci v našem životě musí projít ohněm, aby se ukázalo, co je skutečné. A právě tím procházel Ezechiel. Zároveň jeho a naše naděje není v tom, že Bůh uhasí každý oheň. Naše naděje je v tom, že žádným ohněm nemusíme projít bez Boha.
Potom Ezechiel vidí čtyři živé bytosti, které mají čtyři tváře člověka, lva, býka a orla. Existuje celá řada výkladů tohoto obrazu. Chtěl použít tento obraz jako nástroj k přemýšlení o Božím charakteru. Protože právě když zápasíme, potřebujeme si připomenout, kdo je Bůh.
Člověk připomíná blízkost. Bůh není pouze vzdálená síla někde nad námi. Bůh vstoupil do lidského světa a v Kristu se stal člověkem, ví, co znamená být člověkem, co je bolest, odmítnutí, únava, samota, ví, co znamená plakat, není vzdálený našemu zápasu.
Lev připomíná královskou moc. O Kristu je psáno jako o Lvu z Judy (Zj 5, 5). To znamená, že kraluje. Ne okolnosti, nemoci, strach, naše selhání, lidé. A právě v okamžicích neporozumění je to jediné, čeho se můžeme držet. Nevíme, co se stane, ale víme, kdo sedí na trůnu.
Býk připomíná sílu. A v biblickém prostředí se symbolika rohu často spojuje se silou a mocí. Na izraelském oltáři byly čtyři rohy. Na oltář se přinášely oběti a krev oběti byla nanášena také na jeho rohy. A tady se dotýkáme další důležité věci, kdy Boží moc není oddělená od oběti. Bůh není jen silný, ale v Kristu je Bůh ten, který se dává, který jde na kříž, ten, který vítězí ne pouze silou, ale obětí.
Bůh říká Izraeli: „Nesl jsem vás na orlích křídlech.“ A v Deuteronomiu: „Jako orlice bdí nad svým hnízdem, vznáší se nad svými mláďaty… tak Hospodin sám vedl svůj lid.“ Vidíme Boha, který svůj lid nese.
Když všechny čtyři obrazy spojíme, dostaneme následující obraz: Bůh je blízký jako člověk. Bůh kraluje jako lev. Bůh je silný jako býk. Bůh nás nese jako orlice. Je blízko i daleko. Je mocný i něžný. Je svatý i milosrdný. Je v nebi a zároveň přítomný v našem životě.
Potom Ezechiel vidí kola, kola jsou uvnitř kol, pohybují se společně s bytostmi, a jsou plná očí. Poselství tohoto obrazu může být, že Bůh vidí. Vidí naše motivy, slzy, naši únavu, naše otázky, naše zápasy. A zároveň není omezen místem, „přemisťuje se“. Ezechiel je v Babyloně a Bůh je tam s ním. Není uvězněn v chrámu, není omezen místem, není pouze Bohem Jeruzaléma, ale Bohem i v Babylonu. Bůh je přítomen i v našem kostele, ale také v naší kanceláři, v neděli, ale také v pondělí ráno, v radosti, ale také v bolesti, v našem domově, ale také v nemocnici, v našich úspěších, ale také v našich ztrátách, v našich plánech, ale také v jejich rozpadu.
To mi připomíná některé situace mého vlastního života. Když jsem byl na vojně, ptal jsem se: „Bože, proč musím být právě v Prešově? Proč šikana? Proč tady?“ Když jsem ležel v nemocnici daleko od Prahy a zápasil o život, znovu přišla otázka: „Bože, proč právě tady?“ Některým věcem jsem později porozuměl. Některým dodnes nerozumím, ale naučil jsem se, že Bůh nedělá chyby. Někdy nerozumím jeho cestě, ale můžeme důvěřovat tomu, kdo ji vede.
Vrcholem celé vize je klenba, nad kterou je trůn, a na něm Ezechiel vidí podobu člověka.
Podívejme se nejdříve na pomyslnou biblická klenbu: Ezechiel 1 rozmlženě ukazuje člověka na trůnu. Jan 1 tuto podobu zaostřuje Slovo se stalo tělem. Pavel (Koloským 1) jde k ještě jasnějšímu popisu: Kristus je obraz neviditelného Boha. Toto pak vrcholí ve Zjevení 5, kde Kristus a zároveň Beránek na trůnu, přijímá chválu a čest. Ezechiel samozřejmě nevidí Ježíše tak, jak ho známe z evangelií. Ale v kontextu Nové smlouvy můžeme Ezechielův obraz číst ve světle Krista.
Úplně nakonec Ezechiel vidí kolem této postavy něco jako duhu. V Genesis 9 po potopě Bůh říká: „Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ Potopa znamenala soud, ale po soudu přichází duha. Ezechiel žil v době soudu, Jeruzalém prošel katastrofou, jenže právě v tomto okamžiku Ezechiel vidí Boží trůn a kolem něj duhu. Jako by Bůh říkal: „Můj soud je skutečný, ale moje věrnost a milost nezmizela.“
Je to povzbuzující zpráva, protože někdy máme pocit, že když se mi všechno rozpadá, Bůh mne opustil. Ezechiel nás ale vybízí: podívej se znovu! Možná nevidíš chrám, ale Bůh je stále na trůnu. Možná nevidíme budoucnost, ale Bůh ji vidí. Možná nerozumíme tomu, proč se to děje, ale Bůh není zmatený. Možná jsme v Babyloně, ale Bůh je i tam.
Kniha Ezechiel začíná uprostřed chaosu a zajetí, ale jeho pohled se postupně dostává od bouře, přes oheň, živé bytosti, kola, klenbu, až k postavě na trůnu. Možná právě to je cesta víry, která neznamená, že přestaneme vidět své problémy, ale naučíme se vidět Boha uprostřed nich a v nich.
Ezechiel se po odvlečení do babylonského zajetí nikdy nevrátil do Jeruzaléma a jeho život se nikdy nevrátil do původních kolejí. Nejen z této kapitoly vidíme, že někdy Bůh nezmění naši situaci, ale změní to, kde bereme víru a naději, protože platí, že víra není jistota, že vše se v dobré obrátí. Víra je odvaha žít s nejistotou (J. Sacks)
Když se díváme pouze na okolnosti, propadneme strachu, ale když se podívám nad okolnosti, můžeme vidět ne nějakou mlhavou bytost na trůnu, ale Krista, který se nám v první kapitola Ezechiele ukazuje jako ten, kdo kraluje, vidí, vede, nese, který zůstává věrný.
Proto možná nemusíme vždy znát odpověď na otázku „proč se mi to děje? Možná nám pro stačí jiná otázka: „Kdo je se mnou uprostřed toho, co se mi děje?“
Ezechielova odpověď zní: Hospodin je i v Babyloně i v nemocnici i v nejistotě i v rozpadajících se plánech i v našem strachu i v našem zklamání. Kristus je přítomen tam, kde jsme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 28. srpna. 2026 Foto: WikimediaCommons
