V Ježíšově Kázání na hoře jak ho zachytil evangelista Matouš, je jeden verš, který nemá paralelu v jiných evangeliích: „A kdokoli tě bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“ (Matouš 5,41). Nemyslím si, že by tento verš musel zůstat nesrozumitelný bez znalosti dobového pozadí. My však o dobovém pozadí tohoto verše něco víme, a proto by bylo škoda, kdybychom se o něm nezmínili.
Oč tedy jde? Existoval prý zákon, podle kterého měli obyvatelé porobeného Judska a Galileje povinnost nést římskému vojákovi nějaké břemeno na vzdálenost jedné míle. Novozákonní líčení zmiňuje, že když Ježíš cestou na Golgotu klesal pod křížem, který musel nést, přinutili vojáci jistého Šimona z Kyrény, aby nesl po nějakou dobu Ježíšův kříž. Tento okamžik zachytili všichni tři synoptičtí evangelisté (Matouš 27,32; Marek15,21 a Lukáš 23,26), možná proto, že mezi učedníky nebyl neznámý – svatopisci uvádějí detail, že to byl otec Alexandra a Rufa, kteří se možná později stali křesťany.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Znovunalezení univerzalismu
Je to zajímavé. Ježíš vlastně nabádá Židy, aby se podrobovali římské moci. Zéloty, židovské radikály, tím určitě nepotěšil. Přitom odmítnutí této povinnosti by bylo jistě přísně trestáno.
Ježíš měl ale zřejmě jiný motiv než snahu vyhnout se konfrontaci. V průběhu let jsem o té „druhé míli“ hodně přemýšlel. To, co teď napíšu, nikomu nevnucuji jako nějaké jediné správné pochopení tohoto verše. Mnohé biblické verše mohou mít vícero významů a lidé v různých dobách a v různých situacích jim mohou různě rozumět. Pochopitelně je zde nebezpečí, že naše myšlenky se ocitnou jaksi za hranou přípustného chápání. Potřebujeme nezbytně Ducha svatého. Bez Ducha svatého by evangelia – ostatně platí to i o ostatních biblických spisech – nebyla sepsána, a bez Ducha svatého jim nemůžeme správně porozumět.
Domnívám se, že tento verš o druhé míli vnitřně souvisí s Ježíšovým slovem v Lukášovi 6,38: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ Tento verš můžeme shrnout do dvou slov: „Buďte velkorysí!“
Velkorysost je pochopitelně hodnocena kladně. Snad každá dobrá vlastnost má ale i svůj ošklivější protějšek. Kupříkladu velkorysosti a štědrosti zneužívá reklama. Koupíte si tubu kdovíčeho a je na ní napsáno: „25 procent gratis.“ Nebo něco podobného. Inteligentnější člověk se trochu rozčílí: „To ze mě dělají blbce?“ Ale nerozčílí se zase tak moc. Je to jev tak běžný, že už ho skoro ani neregistrujeme. Alespoň tak to mám já.
Souvisí to ale nějak s „druhou mílí“?
Pán Ježíš nás nabádá, abychom byli velkorysí a nelpěli na svých právech. Přitom to od něj není nějaká známka slabosti nebo snahy zalíbit se lidem.
V sedmdesátých a osmdesátých letech působil v Československu evangelista Ján Kriška. Jestli se nepletu, pocházel z baptistického sboru ve slovenských Levicích. Jednou nečekaně zavítal na Maniny. Dodnes si pamatuji pasáže z jeho kázání. Říkal, že jeho otec byl chudý rolník, a když zaséval obilí, byl skloněný k zemi a snažil se o to, aby semeno zapadlo do brázdy a neodfoukl je vítr. „Otec zaséval z chudoby, ale náš nebeský Otec je nesmírně bohatý. My rozséváme Slovo, ale nemusíme šetřit. Máme bohatého Otce v nebesích. Nerozséváme z chudoby, nýbrž z hojnosti.“
My můžeme ujít druhou míli nebo prodávat či rozdávat nádobu s dobrou, natřesenou a namačkanou mírou.
Uvedu dva příklady, jeden z Číny a jeden z vlastního života. Kdesi u Watchmana Nee jsem četl příběh o jednom křesťanovi, který měl rýžové pole. Možná jste viděli obrázek čínských rýžových polí v horských oblastech. Jsou obehnané kamennými zídkami zbudovanými po vrstevnici. Tento křesťan měl políčko na samém vrcholu kopce. Rýže vyžaduje hodně vody a tento rolník musel vynést vodu v kbelíku až za samotný vrcholek. Jelikož to byl vynalézavý člověk, vyrobil si jakýsi mechanismus z jízdního kola. Když dole šlapal, dlouhý řetězový převod vyvážel na pole vodu v malých kbelících. To mu práci hodně ulehčilo.
Pak ale zjistil, že rolník, který měl políčko hned pod políčkem onoho souseda, vypouští našlapanou vodu na své pole. Křesťana to pochopitelně mrzelo, ale učil se ve sboru, že máme milovat své nepřátele, a tak se nechtěl mstít. Šel se tedy poradit za svým pastorem.
Pastor se zamyslel a pak mu dal zvláštní radu: „Zkus to udělat takhle: zalej nejprve jeho políčko a až pak to své.“
Nebudu tady psát o tom, jak to všechno dobře dopadlo a jak se ten soused slavně obrátil. Už si to nepamatuji. A pointa na tom vlastně není závislá. Zavlažit sousedovo pole bylo rozhodnutí toho křesťana – nikdo ho k tomu nenutil. (Když tě někdo hodně naštve a ty mu odpustíš, ale druhý den si na to vzpomeneš a opět se v tobě zpění krev, připomeň si, že odpuštění bylo tvýmrozhodnutím.)
Tímto způsobem lze neutralizovat působení Božího nepřítele. Dodávám ale, že poučení z tohoto příběhu nemůžeme brát jako nějaké závazné učení. Je to podobné jako s Ježíšovým slovem, že když nám někdo dá facku, máme nastavit i druhou tvář. Zakusil jsem situace, kdy to perfektně zafungovalo, ale i situace, kdy to žádné ovoce nepřineslo. Jak jsem psal v úvodu, potřebujeme Ducha svatého, abychom správně pochopili Písmo a uměli ho v pravý čas správně aplikovat.
Nyní jednoduchý příklad z vlastního života. Když jsem dělal strojníka mazutu v teplárně na Invalidovně, bylo potřeba občas celý prostor teplárny zamést. Vedoucí nám do zvláštního sešitu napsal, co má každá jednotlivá směna zamést. Někteří to odflákli. Já jsem to dělal poctivě a když můj soused něco zanedbal, uklidil jsem to za něj. Nikde jsem to neinzeroval, ale ostatní na to přišli. A musím vás varovat: Můj postoj nedocházel nějakého obecného uznání. Spíš se jim zdálo, že by bylo lépe neudělat ani trošku navíc a dělat jen to nezbytné. Vysvětloval jsem jim, že když tam bude čisto, bude to lepší pro nás pro všechny. Vedoucí se to dozvěděl a pravda, u něho jsem uznání došel. Nicméně kvůli tomu jsem to nedělal. Tehdy jsem začal používat výraz „princip druhé míle“.
Myslím, že tento princip chápal a praktikoval Jákobův syn Josef, když ho jeho bratři prodali do otroctví. Proto si ho všiml velitel věznice. Proto se Josefovi dostávalo jak protivenství, tak povýšení.
Na Jesenicku, kde žiju, jsou platy nízké. Přitom je tu stále velká potřeba všech možných řemesel – zedníků, obkladačů, malířů, instalatérů, elektrikářů… I dva roky po povodních je stále co opravovat. Jsou lidé, kteří udělají přesně to, co se po nich chce. Nelze jim vlastně nic vytknout. Ale pokud nebudou ve svém životě praktikovat princip druhé míle, nezakusí to, co zakusil Josef v Egyptě. Jistě, nejde o to, aby se z nás stali „zachránci světa“, jak to zakusil Josef. Přesto neprohloupíš, když se naučíš princip druhé míle praktikovat. A můžeme se k tomu i navzájem vést. Domácí skupinka je ideálním místem pro takové rozhovory – pro výměnu zkušeností a následné modlitby.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorem je teolog a publicista, Datum: 24. srpna 2026, Foto: Wikimedia Commons
