Pod univerzalismem míním přesvědčení, že pravda, láska, spravedlnost, dobro a krása jsou objektivní a tudíž poznatelné. Každý člověk je ale poznává pouze částečně, a platí to nejen o jednotlivcích, ale do jisté míry i o národech nebo náboženských skupinách. A protože naše poznání je pouze částečné, mohou (ale nemusí) vznikat konflikty.
Konflikty vznikají tehdy, když je nějaký člověk (nebo skupina) přesvědčen, že pravdu zná nepochybně lépe než ti druzí, a tudíž má právo ji druhým vnutit nikoli cestou dialogu, ale násilím, manipulací a zákazy. Pokud se někdo vydá touto cestou, zůstanou mu nepřístupné hodnoty těch, které se snaží násilím potlačit. Jordan B. Peterson ve své knize Dvanáct pravidel pro život nabádá, abychom pozorně naslouchali svým nepřátelům, protože mohou vědět něco, co my nevíme. Kdo se tedy ve veřejné debatě uchýlí k násilí, o mnohé se připravuje. Takovému člověku to ovšem zpravidla nevadí, protože je přesvědčen, že (1) žádná pravda není, nebo (2) každý má svou pravdu, nebo (3) on už tu jedinou správnou pravdu našel a druzí se tomu musí podřídit.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Ztráta univerzalismu
Abych hned na počátku přiznal barvu: Věřím (1), že pravda existuje a je poznatelná, (2) že pravda je objektivní, a (3) že i když jsem o své pravdě plně přesvědčen, nemohu ji nikomu vnucovat násilím a musím počítat s tím, že se mohu mýlit. Nicméně to, že jsme omylní, neznamená, že nemůžeme pravdu poznávat.
Jedním z rysů západní civilizace je, že dokáže být kritická sama k sobě – dokáže o sobě pochybovat. „Vím, že nic nevím,“ řekl Sokrates. „Nyní poznávám částečně,“ napsal apoštol Pavel (1. Korintským 13,12).
V posledních desetiletích to s tou kritičností určitá (a velmi hlasitá) skupina veřejných intelektuálů nebezpečně přehání. Západní civilizaci vyčítá rasismus, utlačování žen a nejrůznějších menšin, potlačování jiných kultur. Známý britský intelektuál Konstantin Kisin dobře zná jak civilizaci ruskou, tak tu západní. V diskusíchz o skutečných či domnělých nedostatcích západní civilizace reaguje na některá tvrzení – např. že západní civilizace utlačuje ženy – žádostí, aby dotyčný jmenoval některou zemi, kde je v tomto směru situace lepší než ve Spojeném království nebo ve Spojených státech.
Co se týče rasismu, žijí kritici západní civilizace v minulosti. Většinou nevědí, že piráti z islámských zemí severní Afriky lovili lidi žijící na jihu Evropy a prodávali je do otroctví. Na rozdíl od otroků dovážených do Ameriky byli takto unesení muži zpravidla vykastrováni. Tento stav trval mnohem déle, než trvalo dovážení Afričanů k práci na bavlněných plantážích či plantážích cukrové třtiny na jihu dnešních Spojených států a v Karibiku. Že kritici současného rasismu neznají dějiny otroctví, bych jim ale vyčítal méně než to, že nebojují proti skutečnému otroctví, které se zcela legálně provozuje v některých islámských zemích v naší současnosti. K těmto skutečnostem se kritici západního rasismu zpravidla nevyjadřují. Kdyby jim opravdu ležely na srdci otrokářství a rasismus, mohli by se angažovat třeba v Nigérii, kde jsou každoročně povražděny tisíce křesťanů a další tisíce zejména žen jsou prodány do otroctví.
Když jsem byl malý, objevil jsem v tátově knihovně několikasvazkovou sérii knih s názvem Velikáni našich dějin. V minulosti měl snad každý národ podobnou literární sbírku. Podobně jako církev měla životopisy svatých, měla i sekulární sféra knihy určené zejména mládeži. Tyto sbírky měly inspirovat k následování. Jistě, hrdinové v těchto sbírkách byli někdy líčeni v lepších barvách, než odpovídalo skutečnosti. A je jistě dobře, pokud usilujeme o co nejvyšší pravdivost.
V posledním půlstoletí ale intelektuálové vyvíjejí velké úsilí nikoli o to, aby mladí lidé následovali velikány vlastních dějin, ale o to, aby na každém z těchto velikánů našli nějakou poskvrnu. A tak se děti už od útlého věku dovídají, že jejich národ utlačoval jiné národy a jejich údajní velikáni byli ve skutečnosti odpudivými postavami. Výsledkem je, že děti si neváží vlastního národa ani jeho institucí, a když jsou ve věku, v němž mnohé státy i dnes povolávají brance do armády, je pouze šest procent Britů ochotných svou vlast bránit. (V jiných státech to může být trochu jiné, ale v západní civilizaci snad není jediný stát, kde by byla svou vlast ochotna bránit většina. S jedinou výjimkou. Tou jsou, jak jinak, občané Izraele.)
Jeden konzervativní intelektuál položil skupince studentů v jedné skandinávské zemi otázku, zda považují západní civilizaci za lepší, než jsou jiné civilizace – třeba hinduistická nebo islámská. Už si nepamatuji, zda se zvedly alespoň dvě nebo tři ruce. Téměř všichni zaraženě mlčeli.
Mnozí budou patrně považovat za drzost takovou otázku vůbec položit. Zásadně totiž odporuje kánonu postmoderny, který tvrdí, že žádná civilizace není lepší nebo horší. Pokud ovšem naše civilizace není lepší, tak proč ji hájit, bude-li napadena? Já jsem ale přesvědčen, že naše civilizace je lepší. Byla to naše civilizace, která prosadila zrušení otroctví. Byla to naše civilizace, díky které se v Indii skončilo s upalováním vdov. Byla to naše civilizace, která začala budovat špitály, tedy nemocnice. Byla to naše civilizace, která postupně prosadila oddělení moci výkonné od moci soudní.
A není vůbec náhoda, že právě v západní civilizaci se rozvinula medicína do té míry, že se průměrný věk dožití v posledních sto padesáti letech více než zdvojnásobil. Západní civilizace poskytla své výdobytky civilizacím ostatním, takže i v chudých zemích se prudce snížila kojenecká úmrtnost.
Přes tato nesporná a mnohdy i statisticky doložitelná fakta si někteří studenti z bohatých zemí myslí, že jiné civilizace jsou stejně dobré jako ta západní. Tato hluboká slepota vůči faktům zaslepuje natolik, že zastánci této postmoderní ideologie nejsou schopni vidět ten nejpřesvědčivější důkaz nadřazenosti západní civilizace: Hlasování nohama. Skandinávci se netouží přestěhovat do subsaharské Afriky. Eritrejci se nemusí bránit přílivu zbídačených Kanaďanů toužících po zrovnoprávnění žen. A tak bychom mohli pokračovat.
Dokážu si představit, že mnozí mohli být pohoršeni slovem „nadřazenost“, které bylo použito v předchozím odstavci. Domnívám se, že tuto nadřazenost nám nikdo neodpáře, ale můžeme si volit, jak s ní naložíme. Existují takové krásné ctnosti jako je ušlechtilost a nezištnost. Mnozí lékaři a mnohé zdravotní sestry, případně mnozí učitelé a učitelky věnují menší či větší část svého života pomoci chudším a potřebným, ačkoli by mohli zůstat doma a vydělávat si slušné peníze. Jistě, vím i o druhém pólu: O „pomoci“ některých bohatých států, která rozhodně není nezištná a za níž je snaha z již beztak chudých zemí ještě něco vytlouct. Jako křesťan vím, že svět ve zlém leží, a že mnohdy tatáž věc může sloužit dobru i zlu. Západní civilizace poskytla těm ostatním penicilin, ale také napalm.
Tato skutečnost by nás neměla vést ke klamné myšlence, že dobro a zlo jsou relativní pojmy. Pokud na univerzální hodnoty rezignujeme a budeme tvrdit, že každý má svou pravdu a že žádná objektivní pravda neexistuje, budeme posilovat ten negativní pól západní civilizace. Bez hodnotových soudů se neobejdeme. Díky Božímu Slovu se můžeme v tomto složitém světě orientovat a najít své poslání. Každý z nás dostal do vínku určitá obdarování a poznáme-li, proč tady jsme, je život mnohem bohatší a smysluplnější.
Autor je teolog a publicista, Datum: 14. srpna 2026, Foto: Wikimedia Commons
