Začnu citací významného britského myslitele Isaiaha Berlina (1909–1997), který napsal: „Máloco napáchalo větší škody než přesvědčení jednotlivců či skupin (nebo kmenů, států, národů či církví), že oni jsou jediným, výhradním vlastníkem pravdy. Je děsivě a nebezpečně arogantní domnívat se, že jediný ty máš pravdu: že máš magické oko, schopné vidět skutečnou pravdu: a jestliže ostatní nesouhlasí, pak se musí nutně mýlit. Přesvědčení, že existuje jediná pravdivá odpověď na ústřední otázky lidstva a že tuto odpověď mám já (nebo můj vůdce), má na svědomí oceány krve: žádné království lásky z něj nevzešlo – ani vzejít nemohlo.“
V kontextu současné české církve z pocitu vlastnictví pravdy sice neteče krev, ale může se stát zdrojem nesnášenlivosti, nadřazenosti a sektářské mentality typu „my to na rozdíl od vás víme“. Jenže stále jsem neodpověděl na otázku, která z textu logicky plyne: Pokud nemůžeme být přesvědčeni o jediné „pravdě pravdoucí“, kterou máme, neskončíme v relativismu? Co tedy s tím?
SOUVISEJÍCÍ – John Piper odhaluje strategii boje proti závislosti na pornu: „krása a krev“
V roce 1997 Berlin věděl, že se blíží jeho smrt. Protože se na ni mohl připravit, požádal, aby jeho pohřební obřad vedl známý židovský myslitel Jonathan Sacks. Ten se rozhodl, že k uctění jeho památky bude citovat příběh starých židovských mudrců o stvoření světa:
Rabi Šimon pravil: Když se Bůh chystal stvořit Adama, přisluhující andělé se rozdělili do několika soupeřících skupin. Jedni říkali: „Nechť je stvořen.“ Druzí říkali: „Ať není stvořen“. Proto je psáno: Setkají se milosrdenství a pravda, spravedlnost s pokojem si dají políbení. (Ž 85, 11)
Milosrdenství řeklo: „Nechť je stvořen, neboť vykoná mnohé milosrdné skutky.“ Věrnost řekla: „Ať není stvořen, neboť bude plný nepravosti.“ Pokoj pravil: „Ať není stvořen, protože jeho hádkám nebude konce.“ Co tedy udělal Hospodin Bůh, požehnané budiž Jeho jméno? Vzal pravdu a mrštil s ní o zem. Andělé řekli: „Pane světa, proč takto činíš se svou vlastní pečetí, pravdou? Nech pravdu povstati ze země.“ Neboť stojí psáno: „Ze země vyraší pravda.“ (Ž 85, 12)
Jak může Bůh mrštit pravdou o zem?! Zde je interpretace, jak ji předložil J. Sacks: Když Bůh vezme pravdu a mrští jí o zem, znamená to: aby se život dal žít, pozemská pravda nemůže být totéž co pravda v nebi. Boží slovo sice přichází z nebe, ale interpretováno je na zemi. Boží světlo je nekonečné, ale má-li se pro nás stát viditelným, musí projít lomem našeho porozumění. Pravda v nebi přesahuje prostor a čas, ale lidské vnímání je prostorem a časem vázáno. Stojí-li proti sobě dvě tvrzení, neznamená to nutně, že jedno je pravdivé a druhé chybné. Je možné, že každé z nich jen představuje odlišný pohled na skutečnost.
Rabín Abraham Kuk napsal: „Bůh se ke svému světu zachoval laskavě, když nevložil všechny dary na jedno místo, do jednoho jediného člověka nebo národa, do jedné generace.“ Dodal bych, že se Bůh zachoval laskavě, když všechno poznání o Něm a o jeho slovu nevložil do jedné církve či doktríny. Zároveň, pokud si nějaká církev či společenství nebo dokonce jednotlivec, byť i nevyřčeně, myslí, že plné poznání či výklad Písma má, nejedná se více o církev, ale o sektu nebo o člověka se sektářskou mentalitou. Od takových rychle utečte a hlavně si nemyslete, že se s nimi domluvíte.
Představte si na chvíli, že vaše církev nebo váš sbor má plné poznání pravdy. S naprostou jistotou víte, jak je to se sobotou či nedělí, se křtem dětí, s předurčením, s Kristovým příchodem, s Kristovou přítomností ve Večeři Páně, s opakovaným sňatkem po rozvodu, křtem v Duchu svatém, s ordinací žen atd. Oblastí, které se týkají jak etiky, tak věrouky, jsou možná desítky, možná stovky. Předpokládejme, že jste ke svému plnému poznání nedošli proto, že s vámi mluvil Kristus v lidském těle, ale protože jste velmi pozorně a podrobně četli Písmo a protože jste přesvědčeni, že jak jste to v Písmu vyčetli, je absolutní pravda a vy ji znáte.
Je-li tomu tak, potom se prostě nemůžete na druhé církve, sbory či křesťany dívat jako na sobě rovné. Pokud někdo tvrdí, že 2+2=3 pak ho budete mít rádi, ale v matematice je prostě mimo. Pokud si myslíte, že máte plné poznání pravdy, pak před Kristem si sice s jinými křesťany rovní jste, ale nejste si stejně jako u uvedeného matematického příkladu rovni v poznání. VY poznáváte pravdu a tím i Krista, o kterém Písmo svědčí lépe a hlouběji než druzí. A jaký asi z toho plyne váš přístup k druhým? Nadřazený. Vy víte, oni (nešťastníci) ne. Jenže přesně takto se chovají sekty. ONI jediní vědí, jak je to správně, a to jim logicky dává pocit nadřazenosti.
Citovaný Sacks píše, že „v dějinách civilizace se nic neukázalo být obtížnější, než vidět Boha, dobro či lidskou důstojnost v těch, kteří mluví jiným jazykem než mým, mají jinou barvu pleti, jejich víra není mojí vírou a jejich pravda není mojí pravdou“. Když vztáhneme jeho slova na křesťanstvo, pak je pro nás někdy obtížné vidět Krista i v jiných křesťanských tradicích. Proč si to nepřiznat? Jenže to neznamená sektářskou povýšenost a pocit, že spolu nemůžeme mluvit, a dokonce se od sebe učit.
Je zcela v pořádku, že někdy spolu nemůžeme být v jedné denominaci, že z nějakých pro nás důležitých důvodů se nevejdeme do stejných škatulek, kterým říkáme doktríny, to nás ale nesmí vést k pocitu vlastnictví pravdy nebo k rezignaci inspirovat se od druhých.
Doufám, že je dostatečně jasné, že výše popsaným není řečeno, že cokoliv, co někdo dělá nebo říká v Božím jménu je správné, či dokonce že máme rezignovat na poznávání pravdy. Chci sdělit, že mohu či můžeme žít naplno svůj příběh víry a zároveň vědět, že zde jsou i další příběhy dalších křesťanů, kteří podobně jako já hledají Boha a setkávají se s ním, byť způsobem, kterému možná nerozumím, možná je mi cizí, možná mi v něčem nedává smysl, ale setkávají se s ním.
Tento přístup nám pak dává prostor spolu někdy více či méně nesouhlasit a zároveň se nebát si vzájemně pokládat někdy nepříjemné a těžké otázky. Proč? Protože jsem přesvědčen, že i moje nebo spíše naše tradice a náš výklad Písma má co nabídnout a čím druhé obohatit. A pokud to nepřijmou, nic to nemění na našem vztahu a na vztahu k našemu společném nebeském Otci.
Pak může platit, že ti, jejichž víra je pevná, se necítí ohroženi, ale umocněni odlišnou vírou druhých. Byť to někdy v Bibli čtou nebo spíše vykládají jinak.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 14. července 2026 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
7 Komentáře
Petr Kartouz
Ano, Ježíš byl také přesvědčen o jedné pravdě a tekla jeho krev. To platí i pro jeho následovníky…
Jiří Aron
Článek varuje před nebezpečím, že někdo má či může mít plné poznání pravdy. Bohužel jako argument k tomu používá třikrát faul falešné dilema.
1. Berlin: Buď máš pravdu = krev, nebo nemáš = láska. Chybí třetí možnost: mít pravdu (Krista) a šířit ji v pokoře a oběti – jako Ježíš.
2. Autor: Buď arogantní vlastnictví absolutní pravdy, nebo relativismus. Chybí třetí možnost: pokorná jistota (1K 13,12).
3. Sacks: Buď jeden má pravdu, nebo oba jen částečný pohled. Chybí třetí možnost: jeden výklad může být podstatně blíž celku Božího zjevení v Kristu.
Závěr: Autor s absolutní jistotou tvrdí, že absolutní jistota je nebezpečná – a dokazuje to pomocí argumentů, které samy selhávají na logickém faulu. Tím se stává tím, před čím varuje.
Jiří Aron
Zralý a pokorný dialog spočívá v tom, že druhým nabízím svůj pohled k úvaze. Autor však přechází do příkazů a vyučování z pozice mravní převahy:
Příkaz publiku: „Od takových rychle utečte a hlavně si nemyslete, že se s nimi domluvíte.“ Autor se tak staví do role „ochránce“, který ví lépe než čtenář, s kým je bezpečné mluvit a s kým ne. Nás tak staví do role nezralého dítěte, které musí poslouchat varování před „zlými sektáři“.
Paternalismus.
Lída A. R.
To Jiří Aron
Článek varuje před dojmem, že někdo může mít vlastnictví plného poznání, což není totéž, co poznání pravdy. Citace autora:
„Jenže stále jsem neodpověděl na otázku, která z textu logicky plyne: Pokud nemůžeme být přesvědčeni o jediné „pravdě pravdoucí“, kterou máme, neskončíme v relativismu? Co tedy s tím?“
Autor dává prostor Sacksovi, aby vysvětlil vlastní metaforu. Sacks říká, že pozemská pravda nemůže být totéž, co pravda v nebi. Boží slovo přichází z nebe, je však interpretováno na zemi. Pravda v nebi přesahuje prostor a čas, ale lidské vnímání je prostorem a časem vázáno. A D. Novák výslovně v článku uvádí Sacksovu interpretaci:
„Stojí-li proti sobě dvě tvrzení, neznamená to nutně, že jedno je pravdivé a druhé chybné. Je možné, že každé z nich jen představuje odlišný pohled na skutečnost.“
Když to převedeme do diskuse, tak D. Novák interpretoval Sackse a Vy jste interpretoval D. Nováka. Jak jste ho interpretoval?
1) Berlin netvrdí, že „máš pravdu = krev, nebo nemáš = láska“. Berlin tvrdil, že máloco napáchalo takové škody, jako přesvědčení jednotlivců nebo skupin, že oni jsou jediným výhradním vlastníkem pravdy. Berlin formuluje, že z tohoto přesvědčení nevzešlo království lásky, nikoliv že když někdo nemá pravdu, automaticky má lásku. Vy jste si Berlinovu formulaci upravil a proti této své úpravě bojujete. Tedy nikoliv proti tomu, co Berlin skutečně tvrdí. Připravil jste si nepřesnou argumentací cestu pro „třetí cestu“, což je ve Vašem případě mít pravdu (Krista) a šířit ji v pokoře a oběti jako Ježíš. Já dodávám, že šířit Krista nemůžete, ale můžete šířit evangelium jako dobrou zprávu o Kristu).
2) Autorovi vyčítáte, že buď arogantní vlastnictví absolutní pravdy, nebo relativismus. Chybí třetí možnost pokorné jistoty. Zde jste vytvořil falešné dilema, protože autor takto článek vůbec nepojímá, naopak se od relativismu jasně distancoval. Na začátku se autor ptá, co s tím, abychom neskončili v relativismu, a na konci zdůrazňuje, abychom nerezignovali na poznávání pravdy. Máme se učit od druhých křesťanů, i když s nimi nejsme v jedné denominaci. V podstatě celý článek je článkem třetích možností. Falešné dilema je Vaše, nikoliv autorovo.
3) Sacks neříká, že buď jeden má pravdu nebo oba jen částečný pohled. On říká, že stojí-li proti sobě dvě tvrzení, neznamená to nutně, že jedno je pravdivé a druhé chybné. Je možné, že každé z nich představuje odlišný pohled na skutečnost, viz citace výše. Vy ještě dodáváte, že jeden výklad může být podstatně blíž celku Božího zjevení v Kristu. Sacks ani D. Novák netvrdí, že jakékoliv dva protichůdné argumenty mají stejnou váhu ani to, že každý má ten svůj kousek pravdy. Sacks popisuje na metafoře různé úhly pohledu, tedy třetí možnost.
Autor netvrdí, že absolutní jistota (v čem?) je nebezpečná. Autor varuje před sektářstvím a naopak podporuje křesťany v tom, aby se učili jedni od druhých a nerezignovali na poznávání pravdy. Vaši kritiku zakončujete útokem na osobu – „ví lépe než čtenář, s kým je bezpečné mluvit…“ Zde jste měl kritizovat myšlenku varování před sektářskou mentalitou. Zde například mohlo zaznít, že byste ocenil, kdyby autor více rozebral, co je to sektářství a co si pod ním představuje namísto útoků na osobu a tón.
Pokládám články Davida Nováka za kritizovatelné. Ani já s ním vždy ve všem nesouhlasím. V něčem zase souhlasím velmi. Nekomentuji ani všechny Vaše kritiky, zde se to však podstatně minulo se záměrem článku a raději bych si přečetla skutečnou kritiku autorových postojů. Zde jste zaměnil žánr. Na pastorální esej, tím spíše na metafory, nelze uplatňovat akademická měřítka ve smyslu slovíčkaření. Pokud by pan Novák tento článek psal jako vědeckou práci, akademická měřítka by měla své nezastupitelné místo. Neodmítám kritiku pastorální eseje, avšak musí být postavena na správném základě. Taková kritika má moc posunout dál jak autora textu, aby psal srozumitelněji, Vás i čtenáře. Obecně se totiž domnívám se, že většina publicistů píše pro svůj okruh čtenářů, kteří znají jejich slovník i přemýšlení. Věcná kritika může přinést objasnění a otázky k přemýšlení i pro okruh čtenářů diametrálně odlišného myšlenkového světa.
Jiří Aron
Paní Lído,
píšete, že kritika má posouvat autora, kritika i čtenáře. To je krásná myšlenka.
Jenže Váš komentář ji nenaplňuje.
1. Nováka neposouváte – obhajujete ho beze zbytku. Já jsem upozornil, že Novák neumožňuje třetí možnost – že jeden výklad může být podstatně blíž celku Božího zjevení. Tím v jeho textu chybí měřítko, podle kterého bychom mohli rozlišit omyl od odlišného pohledu. Vy na to říkáte jen, že Novák se od relativismu distancoval. To ale není odpověď – jen mlhavé ujištění.
2. Vaše klíčové pojmy jsou mlhavé a nedefinované:
co přesně jsou „akademická měřítka“?
co je „správný základ“ kritiky pastorální eseje?
co znamená „slovíčkaření“ – a proč je moje logická analýza „slovíčkaření“, zatímco vaše logická analýza (falešné dilema) je v pořádku?
co je „skutečná kritika“ – a proč ta moje není?
3. Naproti tomu v osobních útocích jste velmi konkrétní:
jsem nepoctivý (upravil jsem si Berlina),
jsem hašteřivý (slovíčkař),
jsem neschopný kritik (nerozumím žánru, moje kritika není „skutečná“).
Když mluvíte o mně, jste ostrá a jasná. Když máte obhájit Novákův text, jste mlhavá.
Kde je v tom ten posun, o kterém píšete?
Můj argument o chybějícím měřítku zůstává nevyvrácený. Vaše kritika mě nikam neposouvá – jen ukazuje, že nechcete připustit slabiny Novákova článku.
Jiří Aron
opravuji – mělo tam být všude pan Novák, je to takto nezdvořilé, omlouvám se
Lída A. R.
Pane Arone,
bohužel jste nedoložil svá tvrzení o tom, že pan Novák používá 3x falešné dilema.
V komentáři ze dne 25. 7. 2026 tvrdíte, že „Berlin: Buď máš pravdu = krev, nebo nemáš = láska. Chybí třetí možnost: mít pravdu (Krista) a šířit ji v pokoře a oběti – jako Ježíš.“
Ve svém komentáři Vám ukazuji, že tohle Berlin neřekl. Podrobně to v prvotním komentáři popisuji, proto zde nebudu zabírat místo. Vy se k mému argumentu nevyjadřujete, pouze se omezujete na to, že mi vyčítáte, že píšu, že jste si Berlina upravil. Vidíte to jako útok na Vaši osobu. To není útok na Vaši osobu, ale doložitelný fakt. Zde jste zapracoval formát slaměného panáka, kdy kritizujete domnělou myšlenku Berlina, nikoliv skutečnou.
Dále tvrdíte, že „Autor: Buď arogantní vlastnictví absolutní pravdy, nebo relativismus. Chybí třetí možnost: pokorná jistota (1K 13,12).“
V komentáři výše Vám vysvětluji, proč je toto falešné dilema Vaše, a nikoliv autora. Vy na základě toho argumentujete, že pana Nováka neposouvám a obhajuji ho beze zbytku. Vynecháváte moje vyjádření, kde popisuji, že texty pana Nováka jsou kritizovatelné. Dále mi vyčítáte, že moje odpověď je jen mlhavé ujištění. Ač sám vyžadujete definice, zde jste definovat mlhavé ujištění opomněl. Pan Novák ve svém textu třetí možnost měl, ale nebyla podle toho, co Vy za tuto možnost považujete. Zde jste se dopustil falešného dilematu, protože pan Novák se distancuje jak od arogantního vlastnictví pravdy, tak od relativismu. A pak je celý článek o dalších možnostech – učit se od druhých křesťanů. Vaše upozornění na chybějící měřítko by bylo v pořádku, pokud byste ho nezapracoval do argumentačního faulu falešného dilematu a mohlo vypadat třeba takto: „Pane Nováku, ve Vašem textu mi chybí to a to.“
Potom píšete Vaši třetí úvahu: „Sacks: Buď jeden má pravdu, nebo oba jen částečný pohled. Chybí třetí možnost: jeden výklad může být podstatně blíž celku Božího zjevení v Kristu.“
Zde je faul slaměného panáka, protože bojujete proti své představě, nikoliv proti tomu, co Sacks skutečně řekl. Ptáte se, co jsou akademická měřítka. To je měřítko logického a přesného údaje, které se nedá využít na metaforu. To vůbec neznamená, že všechny články s metaforami se nesmí kritizovat. Znamená to, že musíte vzít v úvahu, jakou situaci ta metafora ilustruje a zaměřit se na tu situaci, nikoliv na slovník metafory.
Nerozebíráte argument, ale odvádíte pozornost k definicím, to je například slovíčkaření. Vaše logická analýza není v pořádku, protože nestaví na reálném základu.
Píšete, že jsem v osobních útocích velmi konkrétní. Musím Vás upozornit, že za nepoctivého, hašteřivého a neschopného kritika se označujete sám. Potíž je v tom, že to připisujete mně, ač jsem nic takového neřekla. Správná kritika je kritika autorových postojů. Vy jste autorovi podsouval, co nebylo řečeno (viz Vaše 3 teze). Kritizuji Vaši práci s textem, nikoliv Vás osobně. Použil jste taktiku, která má vykreslit oponenta jako emotivně vyhroceného.
Zkuste, prosím, nehodnotit mé motivace (nechcete připustit slabiny), ale nějak se postavte k tomu, co jste tvrdil. Ráda si na Vaši kritiku názor opravím, pokud bude postavena na reálném textu. Pak si můžeme promluvit o silných stránkách textu, o jeho slabších stránkách a co v nás text zanechal.