David Novák: Zpěv nebo chvály a jede jede mašinka jako námět pro chválu/hudbu/zpěv…

Psát o církevní hudbě, která má v Čechách a na Slovensku tolik vynikajících hudebníků, je ode mě téměř drzost. Ale přesto pár řádků napíšu, a to z pozice konzumenta, nikoli producenta hudby.

Během svojí práce v církvi jsem nahlédl do mnoha sborů a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání a pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Odpovědí je, že hudba má obrovskou moc, a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo. Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí více než rozum.
Zároveň okolo hudby v církvi vnímám jistý zmatek, protože vlastně ani nevím, zda v církvi „zpíváme“ nebo „chválíme“. Začtěte se do následujícího jazykového zmatení.

Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Ten druhý zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý „chvály“. Někdy si „zazpíváme“ – což většinou platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – což platí, když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit.“ Přeloženo církevního jazyka to znamená, že se nejdříve „zpívá“ z kancionálu, když se kancionál odzpívá, konečně se začne „chválit“. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je zpěv, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější, je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.

Od jazyka ale zpět k fenoménu hudby. Hudba je jedním z klíčových faktorů, který určuje hodnoty každé generace. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností a rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl to, co jsem poslouchal v jejich věku z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů… (Použiju to možná jako evangelizační nástroj a budu ho strašit, že v pekle bude navěky poslouchat Michala Davida, tak ať se snaží.)

Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.

Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod a pro křesťany jeho doby zapovězených světských operních domů své doby (představte si, že příští bohoslužby budete zpívat přebásněnou píseň na námět opileckého popěvku Jede, jede mašinka…). Kalvín nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudily natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.

Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Händelovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti (nepřipomíná vám to něco???). Haleluja se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.

Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.
Dále proto, že hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupuje na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Dobře to vystihl jeden pastor, když napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“

Vidíme, že otázek je hodně a že odpovědi na ně jsou komplikované. Dovolím si na závěr pár myšlenek, které snad z textu plynou.

Hudba má moc, nepodceňuje její roli na shromáždění. Dokonce má větší moc, než si jsme ochotni připustit. Nelžeme si do kapes, že jediné, o co běží, je slovo. Je nesmírně důležité, má moc, nerezignuje na něj, ale neničme ho hudbou. Právě naopak. Podtrhněme jej hudbou.

Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte. Pokud připouštíte, že mezi vás přijdou hledající, pak se vžijte do toho, když musí absolvovat padesát minut chval/zpěvu… nebylo by moudřejší to nechat na nějaký koncert modliteb a chval?

Buďme opatrní při vyjadřování se k různým hudebním stylům v církvi. Jistě je zcela legitimní o nich diskutovat, ale chce to dělat citlivě, protože jak bylo napsáno, hudba se dotýká velmi čehosi velmi citlivého uvnitř nás. Pokud něčí oblíbený/zamilovaný styl otitulkujeme slovy primitivní, fosilní, jen dotyčného ponížíme.

V hudbě, stejně jako v mluveném slově neoddělíme formu a obsah (co zpívám a hraji od toho, jak to zpívám a produkuji). Do toho pak ještě vstupuje třetí faktor, kterému rozumíme nejméně, a tím je Boží duch… A na všech třech hodně záleží.

A poslední bod je jen otázka. V Čechách nám nějak nevznikají nové duchovní písně, stejně tak nejsou žádné výraznější worshipové kapely tak jak to vidíme třeba u sousedů na Slovensku. Proč tomu tak je? To by bylo na jiný článek.

 

Autor je předseda Rady Církve bratrské   Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 14. června 2020  Foto: Pixabay – ilustrační 

 

Tags: ,,,

18 Komentáře

  1. Výborné, jde o empatii a potřeby lidí na shromážděních. Bude podobný článek také o kázáních? Chodila jsem nějakou dobu do jednoho sboru CB, byl tam neuvěřitelně skvělý kazatel. Kázal o vztahu k Bohu. Jeho srdce bylo pro nevěřící, bezdomovce, nově příchozí. Bůh skrze něj mluvil. Bohužel vážně onemocněl a to co následně ve sboru znělo se nedalo poslouchat. Bylo to tak výkonové a tak náročné, tak bez vztahu s Bohem a tak o povinnostech. Vypadalo to, jako kdyby si konečně oddechli a konečně mohli poslouchat si říkat svoje. A každý něco jiného. Moc smutné.

    Odpověď
  2. Dobrá úvaha, toto téma vyžaduje ještě daleko víc, možná nějaké seriózní panelové diskuse, apod. Zaujala mě nadnesená otázka : „Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte.“ Nevím sice, jestli se dá říct, že se bohoslužby „dělají“, ale budiž. To hlavní : za jakým účelem, proč se věřící lidé scházejí, resp. „pro koho“ je naše shromažďování ? Možná na jiný článek ?

    Odpověď
    • Myslím, že se shodneme na tom, že „bohoslužba“ je služba Bohu. To ale nijak nesnižuje fakt, že má své lidské účastníky. A na ně asi myslel br. Novák, když se ptá „pro koho ? „. Možno myslet na to, že Bohu zpívají, jak v dané době a kultuře dovedou. Spíše tedy “ s kým je děláte?“ .

      Odpověď
      • Formálně se sice možná shodneme, ale praxe je jiná. Přednost se stále víc dává těm „lidským účastníkům“. To začalo s americkým trendem „dělat shromáždění pro hledající“ (seekers). Časem se ukázalo, že je to špatná cesta pro shromáždění Církve . . . my jsme ale v ČR vždycky trochu pozadu za Amerikou, tak na to snad taky časem přijdeme, dá-li Bůh.

        Odpověď
        • Ohledně bohoslužeb – mám na mysli ap. Pavla, který – byť v kontextu proroctví myslí na „nevěřící a nezasvěcené“. (1 Kor 23, 24.) a bere na ně ohled. Já bych je klidně přiřadil mezi seekers. Jenže to neznamená degradovat evangelium, jen evangelium a bohoslužby „dělat“ (nenapadá mě jiné slovo) tak, aby seekers nebo slovy Pavla nevěřící či nezasvěcení poznali Krista a krásu evangelia a nenaráželi zbytečně na naše kulturně-církevní zdi. Proto já sám neváhám a třeba když kážu o hříchu, tak toto slovo i vysvětlím, protože pro klasického nevěřícího Čecha je hřích to, že nesmí pít pivo a zahýbat manželce. Jenže to je zjednodušující pohled. Proto se snažíme i o to, aby se noví lidé cítili vítáni a jdeme tomu i naproti atd. Na tom ale není nic nebiblického.

          Odpověď
          • V podstatě souhlas, i když mám osobně zato, že shromáždění věřících (docela rád bych se nechal poučit, kdy a jak vzniklo slovo „bohoslužba“) je především pro věřící, pro shromážděnou Církev. Evangelizace a přibližování se nevěřícím je spíš záležitost osobní, na platformě „tržiště“.

            Zcela určitě chceme, aby zvěstovanému Slovu bylo rozumět, ale neměli bychom se „podbízet“. Pro ilustraci, k poslednímu trendu přímo katastrofálních současných událostí v USA patří i to, že si ti mladí „revolucionáři“ dělají nárok na to, aby „vzdělaní bílí“ nemluvili svým jazykem, protože oni tomu nerozumí a ponižuje je to, je to pro ně „jazyková diskriminace“.

            Výuka – výklad – Božího slova v sobě samozřejmě zahrnuje vysvětlení biblických výrazů, nikoli však vždycky nutně jejich nahrazení.

        • Rozumím Vám. Nicméně hledající by nám měli rozumět. Už jsme zažil shromáždění toho i onoho typu. I shromáždění srozumitelné formou se nemusí vyhýbat poukazu na hřích jako zásadní problém a Kristovu výkupnou oběť jako řešení. Tady je ta pomyslná hranice, která deklasuje bohoslužbu.

          Odpověď
  3. Olga Nedbalová

    Zajímavé téma. Jsem pravidelný účastník bohoslužeb a zamyslela jsem se, proč vlastně na ně chodím. 1. Jdu do chrámu živého Boha, abych Ho oslavila, chválila Ho a děkovala Mu. 2. Jdu si poslechnout kázání a zamyslet se nad ním. Někdy mě osloví více, jindy méně, ale vždy si odnesu nový námět ke svému křesťanskému životu. 3. Jdu za svými bratřími a sestrami ve víře, abych s nimi společně mohla víru sdílet, podporovat se ve víře. ALE neměli bychom zapomínat, že Boha máme oslavovat svým životem neustále. Je zde jedno velké nebezpečí, spojené s tradičním chápáním bohoslužeb. Odsunout Boha jen na jednu hodinu v neděli. Toto bývá také často vytýkáno věřícím – hodinu v kostele se kát a být prosícím hříšníkem a před kostelem na vše rychle zapomenout. Jak tedy vlastně máme oslavovat Boha? Tím, že budeme následovat Jeho syna Ježíše Krista. A nezapomeneme na dvě nejvyšší přikázání. Jestli budeme zpívat klasické žalmy nebo moderní chvály, je jedno. Důležité je, zda to myslíme upřímně. A to dokáže Bůh velice dobře posoudit, neboť vidí do každé naší myšlenky. Já osobně mám písně velmi ráda. Zpívám si v doma, v autě, někdy místo modlitby. Sice nemám zrovna pěvecké nadání, ale to snad Bohu nevadí (aspoň doufám).

    Odpověď
  4. Taky jsem přemýšlel nad tím, proč není v ČR žádná „výrazná“ worshipová kapela, tak jak tomu je na Slovensku. Sám na to nemám odpověď :-(. Určitě by bylo skvělé, kdyby br. Novák na toto téma napsal článek.

    Odpověď
    • Použití anglického výrazu „worshipová“ kapela (už i v původním článku) dost napovídá, resp. prozrazuje. Že totiž to moderní „uctívání“ nebo „chvály“ přišlo přes Atlantik. Kde je biblické „Když se scházíte, každý z vás něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo jazyk, někdo zjevení a někdo výklad“ (1.Kor.14,26) ?

      Odpověď
  5. Byl jsem vychován v názoru, že Bohu patří především to spontánní, „ze srdce“. Lidem nezasvěceným, kterým jsem chtěl sloužit, to ale bývá spíše pohoršením, protože jsou zvyklí na kvalitu o tři třídy vyšší. Přinejmenším požadavek na kvalitu se v souvislosti s bohuslužbou nevyskytoval na předním místě, zpívat a hrát, jak nám zobák narostl, bylo vnímáno jako duchovní. Když přišlo hnutí „chval“, byly začátky také všelijaké, nejvíce vadily klopotné překlady a rýmy/nerýmy, brzy se ale objevil trend zvyšování kvality na profesionální úroveň, a tak to v podstatě již zůstalo.
    Domnívám se na základě Mal. 1,8, že to biblické je. „Vracet“ Bohu by mělo snést stejné měřítko jako dávat knížeti, tedy jen to kvalitní.

    Odpověď
    • Olga Nedbalová

      Máte pravdu, pane Koubo, měli bychom dávat Bohu to nejlepší ze sebe. Vždyť On nám dal také to nejlepší – Ježíše. V ČCE máme díky Bohu Ladislava Moravatze (celocírkevní kantor) a také jeho paní Ester Moravetzovou, kteří jsou hudebníci na vysoké úrovni. Jsou ovšem nejen zapálení pro hudbu, ale i pro víru. Dcera má to štěstí, že může chodit i k paní Moravetzové na výuku hry na varhany. I když se dceři někdy moc nechce, tvrdí, že ty „kostelní“ už umí a to prý stačí, paní Moravetzová ji umí vždy pozitivně motivovat, aby vydala ze sebe to nejlepší. Na druhou stranu, když jsem s vírou začínala, nechtěla jsem při bohoslužbách zpívat, abych to nekazila. Opravdu nejsem excelentní zpěvačka. Ale bylo mi řečeno, že to nevadí. Zpívám tedy potichu. Pokud totiž člověk zpívá osobně, více si uvědomí text, než když ho jen poslouchá. Já si dokonce ve zpěvníku doma někdy jen tak čtu, protože texty písní jsou tak krásné, že se dají číst samy o sobě. Měli bychom tedy dbát na kvalitu toho, co ve sborech zní, ale dle mého mínění není dobré se vzdávat společného zpěvu jen proto, že ne všichni jsou rození hudebníci.

      Odpověď
      • Pěkně napsáno, paní Olgo. Společný zpěv patří ke shromáždění Církve. Ty tzv. „worshipové skupiny“ jsou někdy tak kvalitní, že spíš od společného zpěvu odrazují. A taky někdy zpívají stále nové a pro někoho populární písně, které mnozí neznají a zpívat společně tedy nemohou. Chce to citlivost a vnitřní touhu chválit společně Spasitele, Pána Ježíše Krista.

        Odpověď
          • Styl je styl, někomu sedí a někomu nikoli. Ovšem forma by vždycky měla být podřízena obsahu – i v tom je kvalita – a obsah zpívaných písní ve shromáždění věřících by měl být biblicky podložený.

  6. Je velmi správné, že tzv. „srozumitelní církve“ nahrazují církevní hatmatilku a slova, jako pokání, hřích, obecenství apod. srozumitelnými pojmy, jako worship, fundraising, koučink, multiplikace, training, challenge, rise up, journey, camps, fusion, edge. Tomu každý hned porozumí a snáze se obrátí.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář