Dita Targoszová: Diagnóza v pátek, chemo od úterý

V životě někdy přicházejí chvíle, kdy prožíváme těžkosti a naše víra dostává zabrat. Vy sama jste si v nedávné době takovým temným obdobím prošla…

Víc než rok jsem procházela onkologickou léčbou a ocitla jsem se v údolí, které bych si sama nevybrala. Ten rok mě velmi formoval. Můžu říct, že pokud jsem kráčela s Ježíšem v tak temném údolí, vím, že s ním můžu kráčet i v lehkých rovinkách. V této zkušenosti jsem se naučila o Bohu, o sobě, světě a o církvi spoustu věcí, které posunuly moji víru a vnitřně mě proměnily.

Co se vlastně stalo?

Vraceli jsme se z jedné misijní cesty a já jsem se necítila úplně v pořádku. Říkala jsem si: Asi jsem chytla nějakou bakterii z vody, takový pocit už jsem v minulosti měla. Protože se to nelepšilo, zašla jsem ke své lékařce. Jí se to nezdálo a poslala mě na vyšetření. Ten den jsem se dozvěděla svou diagnózu, bleskově následovaly biopsie a další série vyšetření. Lékař mi řekl, že nádor nejde operovat a budu muset nejprve podstoupit tři měsíce silné chemoterapie. Diagnózu jsem dostala v pátek, a v úterý už jsem byla na první chemoterapii. Bylo to rychlé a nedokázala jsem se na to nijak připravit.

Jak jste prvotní šok zpracovávala?

Zbývaly dva týdny do Vánoc, měla jsem naplánováno kázání a najednou to všechno popadalo. Ležela jsem po první chemoterapii doma a říkala jsem si: „To je exil, to je za trest.“ Vánoce vždycky pro nás byly svátky spojené se světlem, pohodou. Nikdy bych nečekala, že se budu cítit, jako když mě někdo vytrhne z mého domova. Oba s Lukášem jsme procházeli temnotou, každý z jiného důvodu. Lukášovi totiž na rakovinu zemřela maminka v 41 letech a mně v té době bylo 42.

Dovolili jsme si prožít emoce, to bylo velmi zdravé, a začali jsme se nějak zorientovávat. Důležité bylo, že nás neopustil humor. Vždycky říkám, že jsem sice nezdědila pole, les nebo dům, ale po babičce mám humor. Brala jsem jako dar od Boha, že jsem i některé absurdní věci během léčby jsem mohla řešit s nadhledem.

Například?

Po každé chemoterapii jsem se s Lukášem modlila: „Bože, cítím se, jako když proletělo tornádo nebo nastalo zemětřesení, na mé kapličce opadala omítka a já potřebuji znovu vyštukovat.“ Takhle jsme si z toho dělali legraci.

Ano, rakovina se rozlezla v mém těle, ale nemusí se rozlézt v mé mysli, v mém manželství, v každém vztahu, který mám. Byla jsem rozhodnuta jí nedat prostor. Bylo v tom mnoho disciplíny – poddat svou mysl Kristu.

Když opadl prvotní šok, museli jsme udělat praktická rozhodnutí – ohledně manželství, rodiny, církve, služby, financí… Všechno bylo jinak a všechno bylo nové.

Když lidé vážně onemocní, někdy se na Boha zlobí a je pro ně těžké mu důvěřovat. Jak jste to prožívala vy?

První noci v nemocnici a potom doma jsem nemohla spát. A nebylo to proto, že bych byla vynervovaná nebo v depresi, ale byla jsem úplně bdělá – možná to byl adrenalin. Zároveň jsem věděla, že všechno ve mně utichlo. Ani mi hlavou neběžely otázky, neslyšela jsem Boha… Ale nepřestala jsem se modlit.

Nad čím jste přemýšlela, když jste nemohla spát?

V probdělých nocích jsem opravdu hodně přemýšlela o Ježíši. Myslela jsem na takové krédo svého křesťanského života, že víra je pro mě vztah. Říkala jsem si, že vlastně nemám důvod, proč bych Ježíši nemohla důvěřovat. Vždyť od těch třinácti let, kdy jsem v něj uvěřila, mě nikdy nezradil. Byl vždycky se mnou, v těžkých i krásných chvílích. Sdíleli jsme spolu život. A skutečně nemám důvod, proč bych mu nemohla důvěřovat i v téhle chvíli. Jen proto, že se něco změnilo v mém těle, to ještě neznamená, že se změnil on. Ano, s onkology jsem řešila spoustu věcí, které se v mém těle změnily, ale Ježíš zůstal stejný.

V dobách krizí se potřebujeme přimknout k Bohu ještě víc než jindy. Ale právě v těchto chvílích mnohdy nemáme dost sil na to, abychom bojovali, modlili se, četli si Bibli…

Během onkologické léčby pro mě bylo velmi obtížné číst Bibli, protože jsem se nemohla soustředit. A tak jsem lovila věci, které jsem si pamatovala a které jsem dřív učila někoho jiného. Začala jsem to mluvit k sobě.

Mnohokrát jsem utěšovala lidi, na které třeba dolehlo stáří, nemoci nebo prožívali traumata… Říkala jsem jim: „Nic tě nemůže odtrhnout od Boží lásky v Kristu Ježíši. Nic. Nejsi u Boha zapomenutý. On pamatuje na ty, kteří jsou křehcí a nemůžou jít dál sami.“ Nebo když jsem lidi vyučovala základy, říkala jsem jim: „V Kristu můžete zapustit tak hluboké kořeny,“ a vždycky jsem si tu chvíli vychutnávala, „ že kdyby přišla jakákoli životní bouřka, tak ty kořeny nebudou vytrženy.“ A lidi se vždycky divili: „Fakt, jo?“ „Jo, je to pravda.“ Teď jsem sama byla v bouřce a říkala jsem to sama sobě. Anebo taky: „Nech Krista zdomácnět ve svém srdci.“ A teď jsem věděla, že jsem v exilu a jediná moje naděje je, že Ježíš zdomácněl v mém srdci. Protože teď není důležité, kde jsem, ale kdo je uvnitř.

Při vyučování na základech nebo přípravě na vodní křest jsme si říkali: „Pojďme si napsat, co pro nás Ježíš udělal.“ Všichni si to poctivě psali a já si to s nimi sepsala taky, i když už se to stalo dávno. Během léčby jsem si ten papírek našla a začala jsem to sama sobě číst…

Co na něm třeba bylo napsáno?

Že spasení je pro mě jako vitrážové okno, které se skládá z různě velkých barevných polí, která v různých obdobích mého života propouštějí jinou intenzitu Božího světla. Představovala jsem si svou kapli, svůj chrám Ducha svatého, s obřím vitrážovým oknem s hlavním motivem ukřižovaného Krista…

Necítila jste se během svého zápasu s nemocí osamělá?

Když jsem procházela léčbou, cítila jsem, že já bojuju, Ježíš bojuje, církev, přátelé a rodina se za mě modlí, můj manžel mě podporuje, lékaři bojují… Byla spousta lidí, kteří mi stáli po boku.

Je možné lidem na onkologii předávat evangelium?

Hodně mě rmoutilo, že jsem nevěděla, jakým způsobem bych s onkologickými pacienty mohla citlivě sdílet svou víru. Když jsem viděla míru utrpení a statečné lidi, kteří čelí tomu, co je potkalo, říkala jsem si, že to je úplně jiný kafe, než když jsem v církvi, v rodině, s přáteli. Po celou dobu jsem se snažila jim i lékařům dávat najevo, že věřím v Boha. Součástí mé naděje byl i prostor pro zázrak.

Prožila jste nějaký i uprostřed tohoto trápení?

Když jsem přišla na konsilium, kde jsem se měla dozvědět, jestli nádor půjde vyoperovat, seděla jsem v suterénu nemocnice a čekala jsem strašně dlouho. Přede mnou bylo hodně lidí, viděla jsem je vycházet ze dveří, kde se dozvídali, jestli se ještě něco dá dělat. Hodně mě to fyzicky a psychicky vyčerpávalo. Protože jsem si myslela, že ten den už na žádné vyšetření nepůjdu, jenom mi ukážou výsledky chemoterapie a řeknou, co bude dál, ráno jsem si na svoje tělo – místo, kde byl nádor, napsala modrou fixou: „Bůh miluje život a nenávidí smrt.“

Ale jak jsem byla napjatá, potila jsem se a celé se to rozmazalo. Dozvěděla jsem se, že musím jít na jeden sken. Naplácali na mě lékařský gel a skenerem jezdili po břiše, takže jsem tam měla obrovské modré fleky. Lékaři na mě koukali, co to tam přišlo za ženskou s modrým břichem. Můj úžasný lékař během vyšetření viděl, že se tam už dlouho trápím. Přišel za mnou, naklonil se ke mně a doslova do ucha mi pošeptal: „Já se nemůžu dočkat, musím vám to říct… Je to dobré, chemoterapie fantasticky zabrala. Dveře sálu se otevřely, budeme operovat.“ V ten moment jako by mi jeho obličej a Kristův obličej splynuly a pomyslela jsem si: Bože, ty se nemůžeš dočkat mi tu dobrou zprávu říct!

Co jste ve chvílích, kdy vám bylo nejhůř, nejvíc potřebovala od lidí ve svém okolí?

Když se lidé dozvěděli, že jsem nemocná, začali se za mě modlit – moje rodina, přátelé, církev, moje denominace… Byla jsem za to velmi vděčná a v celém tom období pro mě modlitby byly vzácnější než zlato a drahé kamení.

Nenarazila jste také na „zaručené“ rady, jak se modlit za uzdravení?

Byly i momenty, kdy za mnou někdo přišel a řekl mi: „Mohla bys ještě jet na nějakou konferenci, možná bys mohla jet za nějakým evangelistou, na tamtom kontinentě je hodně zázraků s rakovinou…“ Přestože mám jemnou povahu, v tu chvíli do mě vjel hněv: Jako by mi ti lidé chtěli říct, že společenství, které jsme s manželem zakládali, je církev druhé kategorie. Že nám chybí něco, abychom bojovali dobrý boj víry, nebo že nám chybí nějaké zjevení a správná modlitba. Věděla jsem, že musím našim vedoucím i lidem ve společenství říct, že nikam jezdit nebudu. Že se spolehnu na komunitu víry, do které patřím. Že mi jejich modlitby stačí.

Na druhou stranu, když založíte církevní společenství, děláte v pastoraci, znáte lidi, jejich silné a slabé stránky… Nebylo to úplně snadné rozhodnutí. Myslím, že to bylo moje osobní semínko víry, které jsem zasadila do středu naší komunity víry. A možná je to víc než cokoliv, co jsem pro svou církev kdy udělala.

Text: Kateřina Coufalová

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v listopadovém čísle časopisu Život víry. Dita Targoszová v něm dále mluví o tom, proč odmítala „zaručené“ rady, jak získat uzdravení, jak s manželem zakládali sbor, a také o kreativitě a tvorbě, která se projevila třeba během misijních výjezdů a tvůrčích dílen s ženami v Africe.

Listopadový Život víry dále přináší téma Střetnutí s temnotou: Jak rozlišit, co je duchovně nečisté, a co ne? Jak se člověk stane posedlým? Jaké místo má vymítání v pastorační péči a kdo může vymítat? Nad otázkami se zamýšlí biskup AC Martin Moldan. Misionář David Symon pak přináší zkušenosti z duchovního boje na misii v Africe. Téma doplňuje anketa mezi vedoucími sborů o exorcismu v českých církvích a také příběhy čtenářů o zkušenostech s okultismem a vysvobozením z něj.

V Životě víry dále najdete úvodník Michala Klesnila o probuzení a nenaplněných proroctvích, rozhovor s americkou aktivistkou Katy Faustovovou či zkušenosti se setkáním s kurzy Sinčchondži.

Nechybí zprávy o církvi u nás i ve světě nebo kreslený vtip Pavla Bosmana.

Kromě papírové verze časopis lze Život víry koupit či předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz).

Tags: ,,,

1 Komentář

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář