Frontman Switchfoot k násilí v USA: Odsuzuji bílý nacionalismus

Po nedávných střelbách v USA se k celé situaci pro Relevant Magazine vyjádřil také Jon Foreman, frontman skupiny Switchfoot, jejíž členové se otevřeně hlásí ke křesťanské víře a svou hudbou po celém světě ovlivňují křesťanské i sekulární prostředí poselstvím lásky. Minulý měsíc se vrátili z evropského turné, kde hráli jako support skupině Bon Jovi.

Dnes ráno jsem se probudil s těžkým srdcem a stále se trápil nad násilím minulého týdne. Můj newsfeed se s tím už vyrovnal, ale Dayton, El Paso a Gilroy jsou stále v šoku.

Všem rodinám dnes truchlícím za své milované: truchlím s vámi. Brečím s vámi. Všem matkám a otcům obětí, jejich sestrám a manželům, jejich dcerám a synům: stojím za vámi. Stojím za utlačovanými. Za vystrašenými. Za zjizvenými. Odsuzuji bílý nacionalismus. Odsuzuji jednání střelců, kteří naplnili své přesvědčení, že násilí je ta nejlepší cesta vpřed.

Zastavme se nad životy, které byly ztraceny. Nad jejich budoucností, která není. Nad zlostí, která vzala jejich životy daleko dříve, než by nadešel čas.

Nemůžeme dovolit, abychom znecitlivěli k těmto krutostem. Tyto násilné činy nejsou izolované případy. Tyto vraždy jsou příznakem hlubšího zla, symptomy hlubší beznaděje.

Násilí pluje jako magma pod povrchem našeho národa. Týden co týden čteme titulky, šokováni nenávistí naštvaných mladých mužů, která soptí v explozích násilí. Tuto sopku už nemůžeme déle ignorovat. Musíme se jí postavit čelem.

Při pohledu na tato odporná a nemyslitelná jednání se musíme smířit s příšernou pravdou: tito mladí muži mysleli, že zbraň jim dá to, co chtěli. Tito vrahové mysleli, že hlas zbraně je ten poslední, co měli. Je to beznadějný čin – vzít život cizích lidí, zabít nevinné muže a ženy.

Co vedlo tyto mladé muže k přesvědčení, že násilí je tou nejlepší cestou vpřed? Že už není prostor pro dialog? Jak jsme se dostali tak daleko?

Rétorika opovržení v těchto Rozdělených státech amerických se podobá zákopům první světové války. Šedá zóna konverzace je země nikoho, mrtvé, opuštěné místo, kde nic neroste. Konverzace a změna názoru se rozpadly. Dialog je na mrtvém bodě. Nenávist je ztotožňována s vášní. Odmítání naslouchat opačným názorům je nahlíženo jako oddanost. Nebo síla. Nejhlasitější a nejméně tolerantní vyhrává.

Teroristické sítě usilují o zničení zlaté střední cesty. Doufají, že skrze veřejné násilí a zastrašování donutí tolerantní lidi všech vyznání vybrat si stranu. My proti nim. Černí proti bílým. Chtějí vytvořit binární stav, ve kterém by bylo nemožné mít soucit a akceptovat druhou stranu.

Je nešťastná pravda, že nikdo z nás až do konce nevíme, zda se mýlíme. Myslíme si, že známe pravdu, přitom jsme slepí a nevidíme svou nevědomost. Nevědomí si svých slepých úhlů, nemůžeme znát, co nevíme, dokud nejsme poučeni o své nevědomosti. Všichni z nás: ty, já a dokonce i vraždící mladí muži se zbraněmi – my všichni si myslíme, že se rozhodujeme pro logickou a přijatelnou cestu vpřed. Dokud se nepoučíme o jiném, upřímně věříme, že máme pravdu. A bez dialogu naše ignorance trvá.

Spíše než se soustředit na násilí a kulky, které umlčely mnohé, oslavujme hrdiny, kteří statečně vycházejí do země nikoho a pokračují v dialogu.

Vzpomínám na kamarádku Lyriciu Hawkinsovou, křesťanku, která se rozhodla postavit se za islámskou komunitu, když její stát zavedl jeden z prvních protišaríjských zákonů. Místo strachu se rozhodla reagovat láskyplným přijetím. I těch, kteří s ní nesouhlasili.

Vzpomínám na svého přítele a hrdinu Johna M. Perkinse, muže, který byl zatčen a týrán policií za ekonomický bojkot v roce 1969. Nějakým způsobem našel přijetí pro ty bělochy, kteří ho téměř ubili k smrti. Perkins měl obrovskou vizi. Viděl, že rasismus přinesl černé komunitě nejenom škodu a nouzi, ale také otroctví bílé komunitě. „Není žádné smíření, dokud nerozpoznáš důstojnost těch druhých, dokud neuvidíš jejich pohled,“ řekl. „Musíš vstoupit do bolesti těch lidí. Musíš cítit jejich potřeby.“

I dnes sní Perkins o způsobech, jak vstoupit do země nikoho, jak milovat své nepřátele.

Ne vždy jednáme racionálně. Když se střetneme s ideou, která ohrožuje náš světonázor, náš logický, racionální mozek vypíná a my volíme boj nebo útěk. Psychologové říkají, že tento mód sebeobrany je podobný ochrannému reflexu, který zažíváme, když se ocitáme v ohrožující situaci.

Je to nešťastný tik. Když se střetneme s pravdou, která zpochybňuje náš pohled na svět, reagujeme, jako bychom v noci v lese zahlédli medvěda. Jsem si jistý, že jsi už vedl rozhovor s někým blízkým nebo kolegou z práce, kdy jasné skutečnosti o dané situaci byly jako hrách hozený o zeď. Jestli máš někdy pocit, že mluvíš s iracionálním člověkem, který odmítá poslouchat pravdu, jsi ve skutečnosti iracionální ty. Váš rozhovor už není racionální, ale stává se emocionální. Je to boj nebo útěk.

V takových strašných chvílích se cykly bolesti točí dokola a nabírají na rychlosti a intenzitě. Je tady však i jiná cesta. Slova opomíjeného a potlačovaného proroka, který byl před 2000 lety zlynčován, zní v hlavě: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají a buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí.

Ano, je tady jiná cesta. Cesta, která překračuje nenávist. Která překračuje strach. Která překračuje bolest. Která dokonce překračuje hranici logiky. Je to cesta lásky. Je to podaná ruka těm, kteří s tebou nesouhlasí. Podaná ruka přes toto ohromné rozdělení je cestou, která vyzývá k vykročení do země nikoho.

Je to nebezpečná a nesobecká cesta. Znamená to, že na tebe bude každý útočit. Ti, s kterými nesouhlasíš a ti, kteří nesouhlasí s tvými metodami. Je to složitá cesta. Ale právě na ní je místo pro dialog. Na ní je místo pro proměnu. Na ní je místo pro uzdravení.

Co kdybychom, ty a já, začali být stateční? Jen pár malých krůčků směrem k sobě. Posvátné místo rozhovoru. Pojďme o tom mluvit. Pojďme mluvit o regulaci zbraní. Pojďme mluvit o lidských právech. Pojďme mluvit o dopadech násilí, které vstřebáváme ze zábavního průmyslu. Pojďme mluvit o politice a financování, které vyvolaly současné politické klima. Pojďme o tom všem mluvit. Nesouhlasíme spolu. Jsem si jistý, že ne. Ale potřebujeme se navzájem. Já potřebuji tvůj pohled a ty můj.

Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů o zemi nikoho mi vyprávěl můj švagr David Dark. Je to příběh o reverendu Jamesi Lawsonovi, muži který pomáhal organizovat protesty proti „oddělením pro bílé“ v restauracích na jihu USA v 60. letech. Tyto nenásilné protesty samozřejmě často vyvolaly agresi. Jednoho dne muž v motorkářské bundě začal kopat do pár protestujících. Když k němu Lawson přistoupil, ten muž mu plivl do tváře spolu s rasistickou urážkou.

V náhlé situaci se možnost rozhovoru zdála beznadějnou. Jak by kdo mohl překonat takovou nenávist? James Lawson se však odmítl vzdát a klidně agresora poprosil o kapesník. Muž v motorkářské bundě byl natolik zaskočen, že mu jej bez rozmýšlení podal. Když si Lawson začal utíral svůj obličej, nonšalantně se jej zeptal, zda ta motorka venku patří jemu. „Jo, to je moje motorka.“

Lawson našel jakousi společnou řeč. Postupně se rozhovor stočil od koňské síly až k občanským právům. O pár minut později ten muž v motorkářské bundě nabídl Lawsonovi pomoc s protesty. Neuvěřitelné.

Jak se dá tak nádherně reagovat tváří v tvář tak ošklivé nenávisti? Když se na to Jamese Lawsona ptali, odpověděl: „Člověk musí mít neustále na zřeteli obraz nekonečných možností.“

Opravdu nekonečných možností. Možnost, že je stále prostor pro dialog.

Láska je o tolik těžší než nenávist. Je obtížná. Je nepříjemná. Vyžaduje čas a snahu. A lidé ji často nevolí. Ale láska umožňuje dialog, když logika selhává. Zbraň přináší ticho, ale jen soucit proměňuje. Násilí ničí nepřátele, ale jen láska mění nepřítele v přítele.

O co ti jde? Abys umlčel své protivníky a porazil jejich světonázor? Abys ponížil ty, s kterými nesouhlasíš? Anebo abys obohatil jejich přemýšlení? Umlčování hlasů, se kterými nesouhlasíš, je taky jistou formou násilí. Nepřináší žádný pokoj. Tvůj bližní tě potřebuje. A ty potřebuješ jeho. A kdo ví, třeba vás dva časem láska změní.

Jediná budoucnost, kterou máme, je naše společná budoucnost. Moje budoucnost je tvá budoucnost a budoucnost mé dcery. Kdo vykročí a umožní pokračovat v dialogu? Kdo se spřátelí s dalším střelcem dříve, než bude jednat? Kdo mu ukáže, že hlas zbraně je mizerný způsob komunikace? Zbraň může umlčet dialog, ale jedině láska může ukončit tyto cykly násilí. Jediná cesta vpřed je společná cesta.

Zprávy o masové střelbě posloucháme s těžkým srdcem. Přátelé, nenechme tyto výstřely umlčet své hlasy. Prosím, pozvedněme své hlasy. Mluvme pravdu. Pokračujme v dialogu s obrazem nekonečných možností ve svých myslích. Přivlastněme si dnes slova Toni Morrisonové: „Není čas na zoufalství, není místo pro mlčení, není prostor pro strach. Mluvíme, píšeme, komunikujeme. Tak se léčí civilizace.“

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor: Jon Foreman 
Překlad Jan Andrýsek Zdroj: Relevant Magazine Foto: YouTube – Jon Foreman