Hana Pinknerová / Budu asi lítat

Táňu jsem plakat ještě neviděla. Vždycky na mne působila jako vnitřně silná ženská, holka do nepohody, kterou hned tak nic nerozhází. Teď tu seděla jako hromádka neštěstí a slzičky si rozmazávala rukou po tvářích. 

„Víš, já jsem netušila, že mě to tak vezme. Už jsem na to přece zvyklá, že máma vždycky nadržovala mému mladšímu bráchovi. Byl to takovej její mazánek. Já jsem musela být ta velká, rozumná. Jenže teď to nemůžu vydýchat…“ a zhluboka si vzdychla.

„Co se vlastně stalo?“ musela jsem se zeptat, protože do spleti rodinných vztahů mé kamarádky Táni jsem až dosud nebyla zasvěcená. Jen jsem tušila, že s maminkou nějak moc nevychází. 

SOUVISEJÍCÍHana Pinknerová / Kosí hnízdo

„Já mám dojem, že mě snad máma trestá. Jako by mi tím dávala najevo, že nesouhlasí s mým výběrem manžela, s mým výběrem zaměstnání, s mým způsobem oblékání, vaření, úklidu… no prostě nejsem, jakou by si mě představovala mít.“ Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Táňu jsem vždycky obdivovala pro její originalitu a vynalézavost, s jakou zařizovala domácnost, jak si vedla v kuchyni, jak dokázala obléknout sebe i děti, jak dokázala skoro z ničeho vytvořit osobité krásné věci a útulné, pohodlné prostředí. Málokdo se věnoval svým dětem tak jako ona. Připadalo mi, že všechno, co dělá, dělá poctivě a s láskou. Nemohla jsem uvěřit, že by se někomu mohlo nelíbit, jak žije. Musela jsem se tedy zeptat: „A nepřeháníš to? Co se vlastně stalo?“

„Ani bych si nepostěžovala, že bráchovi dala k narozeninám foťák za sedm tisíc a mně prkýnko s dekupáží, i když je to nespravedlivý. Nebrečela bych kvůli tomu, že náš dům, kde jsme oba s bráchou vyrostli, nechala napsat na něj a ani mi to neřekli. I když jsme se s mužem kvůli bytu zadlužili a naši nám nemohli nijak přispět, zatímco brácha vždycky bydlel doma. Neříkám, že mě to nemrzelo, ale doopravdy mě sebralo, jak se babička chová k mým dětem.“ A Táňa znovu rozmázla slzičku stékající po tváři. „Bratrovým dětem dává většinou velké dary, platí jim kroužky, kupuje oblečení, kredit do mobilů a tak. Moje děti dostanou tu nejlevnější čokoládu, co se dá koupit. Teď měl syn narozeniny… A tohle mě zraňuje nejvíc. Proč přenáší své výhrady proti mně i na ně? Strašně se mě to dotýká a je mi tak těžko jí odpouštět. Leží to mně jako kámen.“

Objala jsem ji, protože jsem neměla co říct. Zranění od rodičů bolívají nejvíc a neviditelné kameny bývají nejtěžší.

Asi za týden jsem Táňu zase potkala. Zářila jako obvykle a hned se ke mně hrnula. „Musím ti něco říct,“ vybafla na mne. „Víš, jak jsem se ti onehdy svěřovala s tou bolestí, s tím balvanem k neunesení, pamatuješ? tak mám řešení.“ Tak to mě opravdu zajímalo.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

„No, vlastně to není nijak složité,“ usmívala se Táňa, „jen jsem pochopila základní věc. Je to otázka svobody. Já přece od své maminky vyžaduju, aby mě nechala svobodně si rozhodovat o mém životě. Nechci, aby mi říkala, jak mám chodit oblečená, jak se mám starat o domácnost nebo jak vychovávat děti. Ale pak jí musím stejnou svobodu poskytnout! Ona má přece právo nakládat se svým majetkem, jak chce. Nemám žádné právo si něco nárokovat. Je to jen její svobodné rozhodnutí, jestli mi něco dá.“ 

Moje kamarádka se tvářila tak vítězně, že mě to až oslňovalo. Chytila mě za ruku a ještě dodala: „Člověče, mně se tak ulevilo. Žádnej balvan, žádný břemeno. Normálně ji můžu mít ráda a dávat jí dárky, jaký budu chtít. Přece to nedělám na oplátku. Ona mi nemusí dávat nic. Je svobodná jako já. Člověče, já budu asi lítat!“

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autorka je spisovatelka Datum: 9. května 2022 Foto: Pixabay – ilustrační

Tags: ,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář