Hana Pinknerová:  Čokoládě odolám

Nové zjištění o mé osobě: Čokoládě odolám, ale květinám stěží.  Od té doby, co jsem pochopila, že mi můj muž nenosí kytky ne proto, že by to dělal schválně, ale proto, že ho to prostě nenapadne, si je dopřávám sama. V průměru tak jednou za týden.

Nevím, kde se vzalo, že si můj manžel myslel, že mám ráda jen jeden druh květin – růže a to červené. Já miluju všechny! Bez rozdílu barvy, vůně či tvaru. Líbí se mi i bodláky, plevel a větve. V zahradě nikoli, leč ve váze ano. Jednou v prosinci jsem si přinesla domů amarylku. Zdálo se mi, že její velké rudé kalichy báječně doplňují vánoční výzdobu našeho pokoje. Manžel na ni udiveně koukal a pak pronesl: „Nevěděl jsem, že máš ráda i takovýhle…“ Vidíte, žijete s někým skoro třicet let a myslíte si, že vás přece už musí dokonale znát, ale kdepak. Od té doby vždycky aspoň jednou do roka mi můj muž koupí červenou amarylku.

Myslím, že od té doby, co nečekám, že kytku dostanu, a kupuju si je sama, jsem šťastnější. (Když se podařilo překonat zádrhel v podobě podezření mého chotě, „že tím chci něco říct“, když si sama přináším domů květiny. Obával se, že touto zastřenou formou vyjadřuju výčitku, že mi je nenosí on.) Osvobodila jsem jeho i sebe z moci předsudku, že květiny nosí domů muž. Kde se to vzalo?

Cestou z práce jsem objevila květinářství, kde vážou kytice jinak než jinde. Zvláštně tvořivě a zajímavě. Používají všelijaké roští, bodláčí a trávy a všechno to dokážou svázat tak pěkně, že se mi zdá, jakoby ty kytice vyprávěly příběhy. Nebo přehrávaly krátké rozkošné skladbičky. Něco jako kytička menuetek, kytice triová sonáta a tak. Doma nepokrytě jásám nad tou krásou, bohatostí, něžností, vůněmi a vůbec vším tím potěšením, co květiny poskytují.

Včera jsem šla nakoupit potraviny a v obchodě zrovna byl květinový den. To je jeden ze tří dnů v týdnu, kdy nabízejí ve stojanech vedle minerálek i kytice růží, gerber, chryzantém nebo tulipánů. Prošla jsem kolem nich a nechtěla jsem se zastavovat, vážně, šla jsem přece pro jídlo, jenže tomu se nedalo odolat. Koutkem oka jsem totiž zahlédla plnokvěté tulipány v podivné červenožluté barvě. Aspoň přivonět! No a už jeden svazek těch nejkrásnějších tulipánů ležel v nákupním vozíku, vážně ani nevím, jak se to stalo.  Pak jsem k nim naskládala všechna ta vajíčka, sýry, jogurty a těstoviny. Rozvážně jsem vybrala ta nejvoňavější jablka a nejžlutější banány. Na mém nákupním seznamu zbývala ještě položka „mlsání“. Prošla jsem kolem sušenek a čokolád, ale nic mě nepřitahovalo. Všechno to působilo tak nějak uměle, průmyslově a přeslazeně. „Radši něco sama upeču,“ pomyslela jsem si a zamířila k pokladně. Doma mi dceruška pomáhala při vybalování a uklízení nákupu. „Nějaké sušenky jsi koupila, maminko?“ ptala se a zkoumala obsah velké nákupní tašky. „Ne, žádné se mi nelíbily,“ odpověděla jsem. „Ale koukej, jaké měli krásné tulipány!“ „No jo,“ smála se mi dcera, „to jsi celá ty, maminko. Čokoládě dokážeš odolat, ale kytkám ne.“

Tak to se mnou ještě není tak zlé. Květiny jsou taková dietní a ušlechtilá záliba, říkala jsem si v duchu a rovnala tulipány do vázy s mladými větvičkami, co jsem naškubala z keře při včerejší procházce. Bylo to krásné.

 

Autor: Hana Pinknerová Foto: Pixels 

1 Komentář

  1. Není to krásné, když je žena přirozenou ozdobou svého muže? Když si je jistá svou lidskou hodnotou, krásou, křehkostí a něžností a stejně tak odvahou a odhodlaností, kterou nepotřebuje sama sobě a světu dokazovat? 🙂 Jaký to je kontrast, když se ženy těchto vlastností zbavují a vyhlašují nesmlouvavý boj se světem ?

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář