Když jsem byla malá, nemohla jsem se dočkat, až budu velká. Připadalo mi, že všechny radosti dospělých jsou větší, lepší, sladší, barevnější… Dneska si tím nejsem vůbec jistá.
Včera jsem čekala na přechodu. Stála jsem v houfu lidí, kteří stejně jako já spěchali na oběd, aby se včas vrátili do práce. Všichni jsme tak nějak neurčitě hleděli k protější straně ulice, abychom si jeden druhého moc nevšímali, aby si to někdo nemohl vykládat, jako že se po něm koukáme. Na protější straně ulice se našim zrakům vystavoval mohutný jírovec. Listí měl ještě docela zelené, ale jeho kaštany pukaly o sto šest. Na chodníku pod ním se válela spousta ostnatých slupek a možná i kaštanů.
SOUVISEJÍCÍ – Hana Pinknerová / Obtížné maličkosti
„Třeba najdu kaštan,“ napadlo mě. Představila jsem si sametovou hebkost ještě vlhkého právě vylouplého kaštanu. Stačil by mi jeden jediný, velký právě tak do mé dlaně. Nosila bych si ho v kapse a těšila bych se z něho. Hned vzápětí jsem se opatrně rozhlédla kolem sebe a zhodnotila lidi čekající na zelenou. Na mysli mi tkvěla otázka: „Nebudou se mi smát, když budu sbírat kaštany?“ Zdálo se mi, že všichni vypadají velmi důstojně a seriózně. Nepřítomné výrazy svědčily o důležitosti jejich poslání, zahleděnost do sebe ukazovala na složitost myšlenek, jimiž se nejspíš zaobírali. Kdepak, z nich nikdo sbírat kaštany nebude. „Tak co, seberu odvahu k sebrání kaštanu?“ tázala jsem se sama sebe a skoro pobaveně jsem čekala, jak to dopadne. Někdy člověk sám sebe překvapí.
Na semaforu naskočila zelená a skupina lidí se vydala na opačnou stranu silnice. Někteří spěchali, jiní kráčeli se vší důstojností, já jsem šla oproti svému zvyku váhavě. Už jsem se blížila k chodníku a zahlédla jsem na zemi několik čokoládově hnědých kuliček. Jsou tam. Rozhodla jsem se, že je mi jedno, co si kdo o mně pomyslí. Prostě si seberu jeden kaštan. No a co? Pohledem jsem vybírala, který bude ten pravý, ten, který budu nosit následující týdny a možná i celou zimu v levé kapse a budu si s ním hrát. Vysoký mladík, který šel po přechodu těsně přede mnou, se překvapivě také shýbl. Ten jeho kaštan ležel kousek od toho mého. Naše pohledy se setkaly a viděla jsem, že se tváří tak trochu rozpačitě, možná dokonce provinile. Široce jsem se usmála a on zareagoval stejně. To mu dodalo sílu sebrat ještě jeden. Mně stačil jeden. S teplým pocitem štěstí u srdce a hlaďoučkým kaštanem v kapse jsem pokračovala v cestě na oběd.
Není dobré zapomínat na dětské radosti.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 19. listopadu 2019 Foto: Pixabay – ilustrační
5 Komentáře
Eva Hájková
Dík za hezký článek. Také někdy sbírám kaštany – jen tak několik, pro radost. Ty první jsou tak lákavé, až si je člověk musí pohladit a chvíli se na ně dívat i doma. Musím napsat, že já se za to ani nestydím. Spíš je to tak, že tam, kde projde hodně lidí, zůstanou kaštany málokdy ležet. Většinou jsou hned pryč. Nevím, co s nimi lidi dělají. Možná je sbírají děti na výrobu nějakých figurek, jak se to dělávalo za mého dětství?
Krásné jsou i kvetoucí kaštany. Já jsem letos o kaštanu napsala básničku:
Kaštan je stromem podzimu
Když kraj se chystá na zimu
pichlavé plody pukají
a kaštany z nich padají
Spí mezi listím v chladném ránu
hlaďounké jako z porcelánu
V květnu se celý rozzáří
až Popelku nám připomíná
se závojíčkem na tváři
Z krajek je bílá krinolína
rudě a zlatě tečkovaná
paprsky slunce protkávaná
Karel Konečný
Nepřítomné výrazy lidí svědčí o tom, že jsou duchem nepřítomni, a mimo realitu. Zaujati vlastním egem.
Eva Hájková
Anebo zaujatí vlastní bolestí. Což může prakticky znamenat totéž. Každopádně, v umění „být přítomen“ jsou daleko nejlepší buddhističtí či taoističtí mniši.
Karel Konečný
O tom jak vnímají realitu mniši nic nevím, ale nesporně je to důležité pro hodnotný úsudek.
Eva Urbanová
Děkuji za příspěvek a básničku.
Kaštany jsme vždy sbírali se synem