Ležela jsem za bílého dne v posteli a koukala z okna. Vrátila jsem se z práce hrozně unavená. Nebyla to zdravá únava po fyzické práci, co mne sklátilo na lože. Cítila jsem se vyčerpaná zevnitř. Jakoby někdo ze mne vybral všechnu mou energii. Vyslechla jsem dnes několik žen, které si přišly koupit knížku nebo náušnice, a vylily přitom na mne tolik žalu a bolesti, že jsem to skoro nemohla unést. Těšila jsem se domů a doufala, že při nějaké nenáročné domácí práci najdu zase rovnováhu. Dokázala jsem se však jen schoulit pod deku a tupě zírat oknem. Na nic jiného jsem neměla sílu.
Můj zrak bloumal po žluté fasádě protějšího domu. Solidní nájemní dům postavený někdy za první republiky. Žádné sošky, plastiky nebo ozdobné sloupky, nic zbytečného, ale vlastně je to docela hezká snad i elegantní budova. Originální cihlový pás se táhne mezi přízemím a prvním patrem, nad ním v pravidelných rozestupech velká trojdílná okna s výraznými římsami a hluboké lodžie. Může se tam příjemně bydlet. „Možná bych měla umýt okna, abychom líp viděli do ulice,“ napadlo mě a pokusila jsem se zdvihnout. Jenže tíha, která na mně ležela, byla tak ohromná, že jsem zase bezmocně klesla.
Nejhorší je, že většinu svých bolestí si ty ženy způsobují samy. Zamotávají se do sítí polopravd, zámlk a lží, budují pevnosti tabu. Nedorozumění pak bobtná a houstne, až je z něj takové bahno, že se nedá ani dýchat. Strach a dobré úmysly ruku v ruce s pohodlností a neodpuštěním dílo zkázy dokonají. Pak už je vyloučeno o problému mluvit a jakkoli ho vyřešit. Pak trpí a trápí se. Pak pláčou a bědují. A mohou si za to samy. Já klesám pod tíhou jejich bezmoci a přitom by stačilo tak málo. Jen roztrhnout sítě lží.
Můj pohled zaujal nějaký pohyb. Jednu z lodžií překryli drátěným pletivem, aby ochránili balkon před nevítanými holuby. Hloupí ptáci přesto pořád naletují na síť, pochodují po římse a snaží se proniknout za síť. Dobrovolně lezou do pasti. Jednou jsme pozorovali holuba, kterému se to podařilo. Tloukl sebou o napjatou síť zevnitř balkonové lodžie a zoufale mával křídly ve snaze ji prorazit. Pár ostatních holubů poletovalo zmateně kolem a poplašeně vrkali. Jak holuby nemám nijak zvlášť v lásce, tomuhle jsem moc přála, aby se dostal ven. Vypadalo to tak strašně zoufale, že mi ho bylo líto. Snad se mu to povedlo, protože druhý den už tam nebyl. Pokud ovšem neleží mrtev na podlaze lodžie. Teď ovšem nějaký zoufalec bílé barvy hledal možnost, jak se dostat dovnitř. Zobákem tahal za uvolněný cíp pletiva v pravém dolním rohu těsně nad římsou zděného balkonu. A dařilo se mu to. Zbystřila jsem. „Hloupej holube, nelez tam, nedostaneš se ven!“ vykřikla jsem, jako by mě za zavřeným oknem mohl slyšet. Znechuceně jsem se obrátila na polštáři tak, abych neviděla oknem. Na to se přece nebudu dívat.
Pak mě napadlo, že ty ženské jsou často podobné hloupým ptákům. Někdy jsem i volala, varovala, aby nelezly do sítě, ale slyšely mě? Poslechly mě? Jistěže ne. Chodí si stěžovat až pak, až je pozdě. Můžu jim potom sice předhazovat, že jsem to říkala, ale nemá to žádnou cenu. Nemám řešení. Ani pro holuby, ani pro ty zoufalé ženy. Můžu se jen modlit. A tak jsem to udělala. Pak jsem asi na chvilku zdřímla. Když jsem se probrala, holubi se namlouvali na římse okna a moje tíha byla pryč.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 21. září 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
