Okno naší kuchyně vede do vnitrobloku. V jednom z protějších domů bydlí ve třetím patře červená paní. Říkám jí tak proto, že má na sobě skoro vždycky něco červeného. Nejčastěji nosí velký červený svetr. Denně si chodí na balkon zakouřit.

Onehdy jsem se zadívala oknem ven. Zrovna v tu chvíli vyšla na balkon naproti červená paní. „Ona jde kouřit! Vždyť je venku aspoň deset pod nulou!“ užasla jsem nahlas. „Schválně, jak dlouho tam v tom mrazu vydrží?“ položila jsem řečnickou otázku a mrkla jsem na budík na okně. Deset patnáct.

Přes skotačící sýkorky, které ozobávaly kůži od slaniny pověšenou na zábradlí našeho balkonu, jsem po očku sledovala kouřící sousedku. Když zmizela, koukla jsem znovu na budík a bylo deset dvacet dva. Tak jedna cigaretka v desetistupňovém mrazu trvala sedm minut. Stejně je to divný, jak ti kuřáci dokážou obětovat čas i pohodlí pro svou vášeň. I kdyby ta paní kouřila jen jeden balíček denně, je to dvacetkrát jedna cigaretka, dvacetkrát sedm minut, to je sto čtyřicet minut! Dvě hodiny každý den nedělá nic jiného, jen kouří. Tráví čas se svým bohem.

Kolik času se svým Bohem trávím denně já? Vyšlo by to na pravidelné dvě hodinky? Nikdy jsem si čas věnovaný Bohu nestopovala, ale teď mám chuť to udělat. Dvě hodiny vcelku, to určitě nemám. Ale po sedmi minutkách jakoby na jednu cigaretku? To už vypadá realisticky. Ani bych nemusela stát na balkoně na mrazu. Modlitba tak nesmrdí. Pozastavit se na jedno krátké objetí, na pár slov, na tiché spočinutí – to je hodně lákavé. A když se ty minutky naskládají k sobě, dvě hodinky mám jako nic.

Teď budu mít pár minut volno. Ne moc dlouho, tak na jednu cigaretku, napadlo mě laškovně. Vím přesně, jak je využiju.

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Pixabay