Hana Pinknerová: Kde brát sílu?

Za studeného zamračeného zimního odpoledne jsem brouzdala ulicí. Zbytky spadaného listí se promíchaly se smetím a zmrazky na chodníku a vytvořily zvláštní koberec. Mezi větvemi holých stromů pofukoval studený vítr a poponášel sem a tam mikrotenové sáčky. Ruce jsem vrazila do kapes a šálu jsem si omotala pevněji kolem krku.

Pak jsem potkala jednu známou slečnu. Zářila na dálku. Sice se nijak důvěrně neznáme, ale několikrát jsme se viděly na nějakých křesťanských akcích. Myslím, že byla na autogramiádě nějaké mé knížky a říkala mi něco povzbudivého. Nevím ani, jak se jmenuje, ale pozdravíme se, když se potkáme. Tentokrát vypadala tak šťastně a radostně, že se zdálo, jakoby se nad chodníkem lehce vznášela. Pozdravily jsme se a já jsem se na ni usmála, protože vidět člověka v takovémto stavu, to se mi zas tak často nestává. Ona můj úsměv pochopila jako výzvu k rozhovoru. Nebyla jsem proti. Slyšet něco příjemného chci vždycky.

Spustila sice docela překotně, trochu pletla jedno přes druhé, ale dalo se v tom celkem vyznat. Tak především, ta autohavárie, v níž se ocitla úplně nevinně, ta byla fakt hrozná. Bezvědomí, rozdrcená pánev, otřes mozku, dlouhý pobyt v nemocnici, úpěnlivé modlitby… podrobností vás ušetřím, jistě si to dovedete představit. Co si možná představit nedovedete, bylo zázračné uzdravení. Všechno srostlo, všechno uvnitř fungovalo, nikde nic nebolelo, skoro jako by se nikdy nic nepřihodilo. Nadpřirozeně hladký průběh. Něco se zadrhlo až potom. Když se měla dostavit k lékaři, který měl pro pojišťovnu posoudit její zdravotní následky, rodiče s ní to ráno předtím naléhavě hovořili. Připomínali jí důtklivě, že zadarmo jí nikdo nic nedá. Že její zranění byla vážná, a finanční odškodnění si plně zaslouží. A že koneckonců pojistku si celá rodina pečlivě platí a ještě nikdy nikdo žádnou náhradu nečerpal.

U lékaře to proběhlo hladce. Seděl nad nějakými lejstry. Pohlédl na ni přísně zpod brýlí a zeptal se jí, co ji nyní po úrazu bolí. Řekla, že nic. Znovu se jí zeptal, jestli má nějaké zdravotní následky. Odpověděla, že žádné. Lékař podotkl, že takhle se do pásma úhrady nedostanou. Ona podotkla, že to byl nepochybně zázrak. On pokýval hlavou, něco si zapsal do papírů a pak se zdvořile rozloučili.

Doma nastal mazec. Maminka hystericky vzlykala, tatínek se zlobil. Vykřikoval, že nic nepochopila a po kom asi může být tak hloupá. Maminka plakala, že už jí zamluvila ten kožíšek, a jak teď bude před paní Hromádkovou vypadat. Oba rodiče se shodli, že buď je jejich dcera tak strašně hloupá nebo je zcela zlotřile zlomyslná a chce své nebohé rodiče přivést do hrobu. S tímto ortelem odešla na lekci kytary.

Takové vyjádření rodičů nikomu dobré nálady nepřidá. Navíc moje známá si ani nebyla příliš jistá, jestli rodiče náhodou přece jen neměli pravdu. Cítila silné výčitky, že rodiče zklamala. Že je zarmoutila. Maminku přivedla do úzkých s tím kožíškem. A ještě paní Hromádková! Ta se bude na maminku dívat skrz prsty… Připadala si prý opravdu skoro zlotřile. Schlíple se došourala do výuky, málem že nástroj po ulici ani neunesla. Na hodině kytary do ní nic nebylo. Pan učitel to samozřejmě hned poznal, a protože o duše svých žáků se zajímá ještě o trochu víc než o jejich prstoklady, opatrně se vyptával, co se stalo. Moje známá byla na hranici zoufalství. Nevěděla, jak svou vinu odčinit, a tak se mu se vším svěřila. Jak hloupě neposlechla rodiče a jak je hrozně zarmoutila a zklamala. Styděla se za své selhání. Pan učitel si to všechno pozorně vyposlechl a vůbec ji neodsoudil, jak se strachovala. Naopak. Řekl jí, že jednala správně, když nelhala. Řekl jí, že peníze získané podvodem nepřinesou požehnání. Řekl jí, že rodiče se zmýlili, a že jim má jejich řeči odpustit. A ještě jí řekl, že Nebeský Otec je na ni pyšný a má z ní velkou radost. Potom normálně hráli prstová cvičení, etudy i písničky.

Po hodině jsme se na ulici potkaly. Tak zářila životní silou, že to bylo patrné na sto metrů. Řekla jsem jí, že má moudrého pana učitele a že to, co on, si myslím taky. Že i já jsem na ni pyšná. Ona mi odpověděla, že se cítí tak skvěle, že se už musela podívat do futrálu, jestli si nástroj nezapomněla u učitele. Jak lehký se jí najednou zdál. Cítila se tak silná! Když jsem se na ni koukala, jak si pohazuje s velkým pouzdrem na kytaru, jak rozjařeně gestikuluje a směje se za každým třetím slovem, mimoděk se mi vybavil verš z bible, který jsem to ráno četla: Radost Hospodinova budiž síla vaše.

Tohle byla skvělá ilustrace; způsobila Hospodinu radost a On ji obdaroval svou silou. Je to vlastně docela jednoduché, že? Nelhat, i když bych z toho mohla mít okamžitý prospěch. Nepodvádět, i kdyby se kvůli tomu měl na mne někdo blízký zlobit. Považovat Boží měřítka za svoje v každé situaci. Protože v jeho radosti je moje síla.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

 

Autor: Hana Pinknerová Foto: PxlHere 

Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.
Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům

1 Komentář

  1. Tak to já dopadl po finanční stránce zcela opačně. Kdysi jsem podstoupil operaci mé „zhuntované“ páteře a mimo to, že operace dopadla výborně, pobíral jsem po dobu marození víc peněz, než kdybych chodil do práce. Byl jsem jako OSVČ pojištěn proti ušlému výdělku a shodou okolností mi ještě známý poradil, co mám „udělat“ (avšak žádný podvod). Bylo to mé jediné vážné marození v životě a já se najednou „zastavil“ a měl spoustu času na přemýšlení. Chodil jsem na procházky do probouzejícího se jara a těšil se, jak jej spatřím zcela jinak, než v mnohaleté, pracovní jednotvárnosti. Ano, prožil jsem jej v celé kráse, ale zpětně jsem si začal uvědomovat, jak jsou věci kolem nás neuchopitelné. Nic nelze vrátit, nelze nic skutečně vlastnit. Asi je v tom ukrytá obrovská Boží moudrost, ale také poznání a potvrzení toho, že doslovně – nic nám nepatří, nejsme ve skutečnosti vlastníci ničeho, ani našeho těla, ve kterém žijeme, všechno je nám pouze propůjčené. Tenkrát jsem si byl jist, že mocná Boží ruka zařídila vše k dobrému průběhu od těch nejmenších, nepostřehnutelných maličkostí až po celkový, konečný výsledek. Bůh byl na mne tehdy velice „hodný“ a věřme, že je na nás hodný ve všem a každý den 🙂

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář