Hana Pinknerová: Nálety

Za oknem se neochotně rozednívá. Pustá zahrada s holými stromy působí bezútěšně. Marně se pokouším vyvolat představy tohoto kousku světa v letním období, kdy všechno kvete, bujně roste a voní. Přes vnitroblok na mne zírají černá okna protějších domů, tak nepříjemně zřetelná, když žádná zeleň nestojí ve výhledu.

Na balkonové zábradlí jsem přivázala už někdy začátkem prosince větve borovice, co mi zbyly, když jsem v předvánoční náladě zdobila byt. Nastrkala jsem k nim i větve šípků. Doma už nepůsobily čerstvě, ale venku ještě pořád zdobí. Aspoň trocha zeleně pomáhá několika stálezeleným keřům v zahradě udržovat iluzi přírody v centru města. Koukám z okna a ani se mi nechce si rozsvítit. Za chvíli si půjdu do schránky pro noviny, vypiju si u nich kávu. Pak se obleču a půjdu do práce. Kde je nějaké potěšení?

Vtom jsem zpozorovala za oknem pohyb. Přiletěly. Dvě sýkorky koňadry. Jedna usedla na zábradlí, druhá rovnou na okraj půlky skořápky kokosového ořechu, která visí na zábradlí jako miska. Půvabně se naklonila, zobáčkem si vytáhla jedno jadýrko slunečnice a způsobně je začala oklovávat. Druhá chvíli trpělivě čekala, ale pak ztratila chuť čekat a začala povykovat. Všimla jsem si, že na nejbližším stromě na zahradě sedí sýkorek celé hejno a čekají, až se budou také moci najíst. Jedna malinká modřinka už to nevydržela a začala podnikat nálety. Před mýma pobavenýma očima se rozpoutala normální ptačí rvačka! Ostatní sýkorky posedávaly ve větvích mému oknu na dohled a povykovaly jako hejno uličníků. Bylo to slyšet i přes zavřené okno. Vypadaly jako sportovní fanoušci, jen jsem nepoznala, které z těch dvou fandí. Koňadře v úhledném žlutém kabátku, která okupovala společný zdroj potravy, nebo maličké načepýřené modřince, která se odvážně vrhala proti dvakrát tak velké soupeřce? Pochmurnost výhledu do zahrady byla rázem ta tam. Pěkně to tu ožilo! Na náš balkón se pořádaly hotové nálety a hlasité hádky sýkorek mě docela rozveselily.

Nevím ani, jak dlouho to trvalo, než se všechny vystřídaly a nasnídaly se. Pěkně jedna po druhé přilétávaly ke krmítku, vybraly si zrnko slunečnice a odletěly ho sníst na strom. Musela jsem se přece jen vypravit do práce. Vím jen, že když jsem odcházela z domu, ještě tam byly.

Slyšela jsem, že kdo si chce koupit radost, ať si pořídí psa. No, já myslím, že krmit sýkorky je taky dobré potěšení.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

Autorka je spisovatelka  Foto: Pixabay