Tak trochu jsem se za to styděla. Přece jen taková záliba zrovna nedokazuje vybraný vkus. A já jsem si na svém uměleckém oku docela zakládala. Jenomže mě to přitahovalo a uspokojovalo. Znáte to, takové ty krásné fotografie koťátek, štěňátek, květinek, šálků kávy, dortíků, romanticky zařízených budoárů nebo selských kuchyní. Nemohla jsem se obejít bez barevných západů slunce, blízkých záběrů ptáčků na větvičce či orosených poupat. Vynašla jsem si několik internetových stránek, kde pravidelně zveřejňovali takovéto náladové záběry a sledovala jsem je.
Zvlášť jedna z nich mi byla blízká. Zdálo se mi, jakoby se autor fotek díval skoro vždycky na věci, které i mne zajímaly. Odpoledne ke konci pracovní doby mne osvěžoval pohled na fotku šálku kávy s malou sladkostí nebo na zátiší, kde bylo prostřeno k čaji. Jak jsem začínala pociťovat podvečerní únavu, toužila jsem si takovou útěchu prohlížet aspoň na obrazovce počítače. A jednoho dne, myslím, že to bylo po víkendu, jsem tu stránku nenašla. Prostě nebyla. Zmátlo mě to. Jak to, že ji nemohu najít? Kde je? Na co teď budu koukat, když pocítím únavu nebo smutek? Co mě každý den potěší? Zklamání bylo skoro hmatatelné. Překvapilo mě to. Taková hloupost?
Jako kdyby každý den někdo anonymní postavil na můj stůj vázu s kytkou. Krásnou vázu s překrásně uvázanou kyticí, podotýkám. Jako kdyby z ničeho nic přede mnou stál porcelánový šálek horkého čaje s malou sušenkou. Někdo na mne myslí a chce mi udělat radost. Někomu záleží na tom, abych jednou denně zahlédla něco hezkého, něco potěšujícího, abych prožila malou radost. A ona to je radost! Uvědomila jsem si, že když na mě vykoukne takový útěšný záběr, mimoděk se usměju. Neodvrátím se otráveně či znechuceně od monitoru. Cítím vděčnost. Zároveň jsem si uvědomila, že ačkoli já mohu snadno tohle potěšení nahradit nějakým jiným, možná pro spoustu lidí to je jedno z mála, které si mohou dopřát. Došlo mi, že někdo dělal docela anonymně velmi užitečnou práci. Přinášel potěšení, občerstvení a radost, i když šlo jen o krásné obrázky bez hlubšího poselství. Jsem přesvědčená, že právě v tom to poselství bylo.
Tak kdyby někomu přišlo, že zrovna takovým způsobem by mohl obšťastňovat lidstvo a připadá mu, že to není dost, volám: Ano! To potřebujeme, to je důležitá služba, dělejte to, prosím.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka. Foto: Pinterest – ilustrační
2 Komentáře
Eva Hájková
Já takové věci dávám na Facebook. Tedy ani ne tak obrázky, jako spíš fotky všeho možného okolo mě, co se mi líbí – květiny, ptáci, zvířata, příroda, krajina, obloha, rybníky, stromy, krásné budovy atd.
Zrovna před několika dny jsem si říkala, že je to asi k ničemu, že to přestanu dělat. Ale možná, že není. Možná je naopak dobré snažit se, aby na Facebooku bylo víc hezkých věcí než ošklivých.
Eva Urbanová
Díky všem kdo tak činí.
Sbírám na FB tyhle krásné obrázky a pak si je pouštím.
Navíc si je sdílíme se sestřičkami a kamarádkami.
Je to Boží dárek pro lidi kteří potřebují pohladit duši.