Jeli jsme s rodinou autem na sobotní návštěvu k dědečkovi. V kufru jsme vezli dárky, ale nebyli jsme si jistí, že nás dědeček pozná, natož že bude nějak reagovat na naše dárky. Mezi košík s dárky a tašku s věcmi na přespání jsme zastrčili kytaru. Bude-li to vhodné, Anička dědečkovi zahraje. Kdyby se to nehodilo, snad bude moci aspoň chvíli na nástroj cvičit. Cesta se neradostně vlekla a nebe za okýnky automobilu se barvilo do podobných odstínů jako naše stísněná nálada.
Zimní pole pokrývala souvislá bílá vrstva zmrzlého sněhu. Od její ostré bělosti se odlišovala našedlá bílá barva ranní zimní oblohy. Okraje mráčků prozrazovaly jejich nažloutlé obrysy, které vykreslovaly nějaké zbloudilé sluneční paprsky. Přes šedonažloutlý základ couraly jako zbloudilé myšlenky nafialovělé útržky mraků, některé jako by přiznávaly růžovou spodničku.
Na první pohled jednotvárná nuda, při bližším zkoumání zajímavá hra barev. Ujížděli jsme tou rovnou krajinou, trochu jsme se nudili, a tak jsme se snažili zahlédnout aspoň zaječí stopy po poli. Moc jich však vidět nebylo. Sem tam na stromě u cesty seděl zachumlaný načepýřený dravec, ale jinak se vlastně nic nedalo pozorovat.
Související – Hana Pinknerová / Ptačí zpěv
Znovu jsem se zahleděla na nekonečnou bělavou nebeskou plochu. Barvy se jaksi posunuly a nad obzorem zářil mezi zažloutlými baculatými mraky pruh azurově modré oblohy. Ta zář rostla ze světle zlatého základu a brzy mizela po příkrovem husté smetanové pěny. Na široširém nebi pak jen zřídka místy prosvítaly kousíčky jasné syté modré. Tak modré, jako bývá nebe v horkém létě, kdy je všechno jednoduché, prosté a snadné. Kdy se člověk cítí vesele jen proto, že nebe je bez mráčku, krásně modré.
„Hele, modrá na nebi ještě existuje!“ zvolala jsem potěšeně. Nikdo na můj objev nereagoval, snad jen dcery zabručely něco jako: „Hm, no jo…“ Mně se ale zdálo, že to něco znamená. Snad něco o naději? Ani v nejmenším jsem netušila, co by to tak mělo být. Však ono se to vyloupne. Obdivným pohledem jsem pořád obhlížela nebe jako nádherný impresionistický obraz. Takový obraz bych chtěla mít! Ale kdo by maloval takové skoro bílé nebe nad úplně bílou krajinou? Možná bych si ho mohla namalovat sama! Jak by se to asi malovalo? Jaké barvy bych musela použít? A v jakém pořadí? Jak bych postupovala? Dumala jsem, co bych musela použít jako první vrstvu barvy, tu základní, na niž bych nanášela všechny ostatní odstíny bělavě šedé, světle nažloutlé i růžově fialové, aby moje namalovaná obloha vypadala aspoň trochu tak plasticky jako živá předloha. A tu mi to došlo!
Základem by přece musela být ta modrá! Ta tam všude pod všemi těmi vrstvami mraků pořád je! Co na tom, že jí vykukuje jen malinko? Ona tam pořád všude je. Možná je to jako s dědečkem. Přes jeho mysl plynou všelijaké šedé mraky, ale on sám, jeho duše, ta tam pod tím vším přece je! Ulevilo se mi.
Nenapadlo by mne, že mohu načerpat potěšení pro nelehký úkol i ze zimní oblohy. Ale vlastně proč by ne? Obloha je potěšení.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorke je spisovatelka Datum: 9. dubna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
