Hus a jeho listy z Kostnice

Ve spolupráci s nakladatelstvím Biblion zveřejňujeme předmluvu od kněze Církve československé husitské  ThDr. Martin Chadima, Th.D. k životu Mistra Jana Husa a jeho list pražské univerzitě psaný v červnu 1415 z Kostnice.

Evropský reformátor

Vydání Husových listů z Kostnice zprostředkuje současnému čtenáři myšlení významného českého kněze, kazatele, teologa a myslitele, který se stal symbolem zápasu svědomí jednotlivce s mocenskou elitou. Jakkoli nelze středověké pojetí „já“ (tedy i pojetí svědomí) ztotožňovat s naším moderním pojetím, lze říci, že Jan Hus byl nejen mučedníkem víry, ale také prvním opravdovým „vězněm svědomí“, ano, jak prohlásil v roce 1999 papež Jan Pavel II., skutečným reformátorem církve. Nikoli tedy jen mužem usilujícím o reformu, ale reformátorem, který svým vystoupením předznamenal zásadní vystoupení Martina Luthera či Jeana Calvina.

Nezapomeňme, že v Husově době byl jakýkoli kritický hlas proti stávající nauce církve (např. anglický reformátor John Wycliff) nemilosrdně potírán. Nezapomeňme, že docházelo k absurdním teologickým excesům, takže byli např. kněží vnímáni jako významnější než Panna Maria, protože údajně tvořili tělo Kristovo každou neděli u oltáře, zatímco Panna Maria utvořila Pána Krista jen jednou! Nezapomeňme, že Hus nebyl odsouzen za kritiku mravního neřádstva v církvi. Za co tedy?

 

Důvody jeho upálení

Během Kostnického koncilu, který se ve věci Husově stal vpravdě inkvizičním tribunálem, ani jednou nezazněla výtka, že by se Jan Hus provinil proti dobrým kněžským mravům. Nepil, nežil se ženou ani s mužem, nebral od chudých kněžské poplatky, neholdoval hazardním hrám. Proto musel být odsouzen na základě nespravedlivého obvinění z údajných teologických bludů.

Co mu tedy vyčítali? Podle jeho soudců (např. kardinála Pierra d’Ailly, rektora pařížské univerzity Jeana Gersona či bývalého přítele, univerzitního mistra Štěpána Pálče) šlo o jeho vadné pojetí církve, magisteria či svátosti eucharistie. Podle jeho soudců Hus vytvořil nauku o „supercírkvi“ vyvolených, kam patřil jen on a jeho mravně žijící stoupenci. Ostatní, zejména ti, kdo zůstávají ve smrtelném hříchu, jsou určeni k zatracení. Podle jeho soudců se Hus, coby vůdce svedených, dokonce prý cítil být „čtvrtou osobou svaté Trojice“.

Podle obžaloby český reformátor také následoval Johna Wycliffa v názoru, že kněz ve smrtelném hříchu neslouží mši svatou. A vlastně prý ani panovník ve smrtelném hříchu není panovníkem a není nutno jej poslouchat. Marně Jan Hus volá: Non teneo, non tenui! („To netvrdím a netvrdil jsem!“)

Také mu vyčetli, že spolu Wycliffem popřel dobové pojetí eucharistie, neboť prý místo naprosté proměny vnitřní podstaty chleba a vína v tělo a krev Páně učil pouhé „přítomné pospolitosti“ Kristova těla a krve, které „bratrsky“ přistupují k podstatě chleba a vína.

Ano, vytýkali mu i neposlušnost, pýchu, rouhání a zatvrzelost. Ale pravým důvodem k Husovu odsouzení a upálení bylo jeho teologické přesvědčení.

Listy z vězení

Jaké jsou leitmotivy těchto vězeňských dopisů z Kostnice? Hus se dovolává Ježíše Krista, který zná jeho upřímné úmysly (str. 112). Dovolává se svých slov zaměřených proti lakotě kněží a burcuje k čistotě, např. když píše svému žáku Martinovi, nebudoval dům a neměl mladou kuchařku (str. 1) a aby se nedal polapit nástrahami smilstva, zvláště při poskytování zpovědi ženám (str. 72). V jiném listu varuje jistého kněze, aby netvrdil věci nejisté a pochybné a aby žil zbožně a svatě (str. 11). Všechny kněze pak vyzývá, aby milovali a chválili dobré mravy (str. 66), a své přátele nabádá, aby žili, jak velí zákon Boží (73).

Hus odmítá křivá svědectví proti sobě učiněná (str. 4). Opakovaně si stěžuje na své nesmiřitelné odpůrce, papežského prokurátora Michala de Causis, původem z českého Německého Brodu (str. 13), i na někdejšího univerzitního kolegu a blízkého přítele Štěpána z Pálče, který se obrátil proti němu (str. 25, 28). Upozorňuje, že články obžaloby, vyňaté z jeho spisu O církvi, jsou lživě rozšířené a zkrácené“(str. 31). Stěžuje si na lživý překlad svého dopisu na rozloučenou, který nepřátelé zachytili a v jeho neprospěch překroutili (str. 33). Naznačuje, že po něm dokonce chtěli úplatek 2000 dukátů, jen proto, aby se mu dostalo veřejného slyšení (str. 35).

Ještě mnohé mistr Jan Hus píše v listech, které nyní otevíráte. Dovede horlit pro dodržování Božího zákona a odporování Antikristu (str. 18), zároveň ale umí i vtipkovat a činit si laskavý posměch ze svého jména, když v dopise Janovi z Chlumu píše: Pamatujte na husu, přátele moji (str. 21). Jinde pak veršuje: Z hnusného vězení může Pán vysvobodit i husu, ač jej kdys neušetřila hříšného svého trusu (str. 47).

Ještě v lednu 1415 Hus doufá v možnost veřejné slyšení (str. 27). Odmítá ale uznat bludnost článků, které zastával, ba odmítá i odvolat ty, jež mu byly připsány křivými svědky (str. 85). Zavrhuje i radu jednoho Angličana i dalších koncilních teologů, že by měl odpřisáhnout jakoukoli tezi (byť lživou), kterou mu koncil přeloží (str. 90, 105). Totéž mu radil i někdejší přítel Páleč (str. 93). Hus však doufá v Boha, který je jeho útočiště a ochránce (str. 102). V jeho jménu nechce a nemůže žádný článek odvolat, leda, že by jejich nepravdivost prokázalo Písmo (str. 108, 112). Nečiní tak ovšem z pýchy a svéhlavosti, ale obavy, aby neurazil Boha a nedopustil se křivé přísahy – a aby neurazil pravdu (list 97).

A tak se čím dál jasněji naplňuje Husovo poznání, a to tvrdé, kruté a trpké, že jeho osud jakožto pravého křesťana musí zcela logicky, po vzoru Ježíše Krista, skončit mučednickou smrtí: On trpěl za nás hříšné – proč bychom tedy netrpěli my? (str. 5). Tento úděl stále zřetelněji přijímá a vyznává, že je pro Krista ochoten nechat své tělo strávit ohněm (str. 64). Necelé tři týdny před smrtí píše přátelům v Kostnici: Nyní mi zbývá buď odvolat, odpřisáhnout a podstoupit nevídané pokání, anebo se nechat upálit (str. 75). Nakonec už očekává bezprostředně nadcházející strašnou smrtí (str. 113). A proč by neměl? Vždyť bylo by tedy divné, kdyby nyní netrpěl ten, kdo se silně staví proti zkaženosti, a zvláště proti té kněžské, která je nedotknutelná (str. 116).

Týden před smrtí už mistr Jan jakoby vyhlížel nebeskou vlast, kde Kristovi věrní už zpívají ve sborech andělských, už spatřují nádheru svého Krále, už se netrápí žádnou těžkostí, ale jsou naplněni nevýslovnou radostí (konec listu 95). V posledním listu, psaném v očekávání rozsudku smrti, se loučí s přáteli a oslovuje všechny čtenáře svou poslední výzvou (konec listu 100):

A všechny prosím, abyste vytrvale stáli v Boží pravdě.

Smysl Husovy oběti

Jan Hus zemřel v průběhu zasedání Kostnického koncilu, který – jaký to paradox – byl koncilem skutečně novátorským. Jeho hlavním cílem byla totiž náprava církevních poměrů. Nepochybně se o tuto nápravu většina shromážděných otců snažila. Jan Hus, český teolog, stoupenec Václava IV., bratra Zikmunda Lucemburského, jednoho ze svolavatelů koncilu, stal se po útěku papeže Jana XXIII. vítaným soustem, na kterém si koncil hodlal dokázat svoji moc, svoji sílu i svoje právo soudit ve věcech víry a mravů těžké kacíře i bez přítomnosti papeže. Je jedním z velkých paradoxů dějin, že tento reformní koncil odsoudil horlivého křesťana a reformátora, který toužil z církve odstranit nemravnost.

Mistr Jan Hus se jako Kristův svědek postavil za pravdu Písma a proti zkaženosti duchovních. Zaplatil cenu nejvyšší, ztratil pozemský život jako jeho učitel a Pán, Ježíš Kristus. Upřímně řečeno, nemohl jinak. I o tom svědčí Husovy Listy z Kostnice, které nyní budete číst.

Pražské univerzitě

(v Kostnici, 27. června 1415)

Ctihodní a v Ježíši Kristu nejmilejší mistři, bakaláři a studenti Pražské univerzity!

Vyzývám vás při samotném nejlaskavějším Ježíši, abyste milovali jedni druhé, abyste vymýtili rozkoly, usilovali především o čest Boží a pamatovali na to, jak jsem vždy usiloval o prospěch univerzity ke cti Boží, jak jsem se rmoutil nad vašimi nesváry a výtržnostmi a jak jsem chtěl náš přeslavný národ[1] shromáždit v jedno.

Avšak hle – v některých mých nejdražších,[2] pro něž bych byl býval i život nasadil, se mi tento národ stal trpkým nepřítelem, neboť mě stíhal pomluvami, ponižováním a posléze i trpkou smrtí. Kéž jim všemohoucí Bůh odpustí – vždyť nevědí, co činí![3] Modlím se za ně s upřímným srdcem, aby jim odpustil.

Dále pak, nejmilejší v Kristu Ježíši, stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a rozmáhá se až navěky.

Vězte také, že jsem žádný článek neodvolal ani neodpřisáhl. Sněm chtěl, abych o všech článcích vybraných z mých knih i o každém jednotlivém z nich prohlásil, že jsou nepravdivé. To jsem odmítl, leda že by jejich nepravdivost prokázalo Písmo. Pokud kterýkoli z těch článků obsahuje jakoukoli lživou myšlenku, zříkám se jí a svěřuji ji k opravení Pánu Ježíši Kristu, který zná mé upřímné úmysly – a nikoli pokřiveným výkladům ve smyslu, který jsem nezamýšlel. A také i vás vyzývám v Pánu: pokud v kterémkoli z těch článků najdete jakoukoli nepravdivou myšlenku, zřekněte se jí, ale vždy tak, abyste neuškodili pravdě, která byla zamýšlena.

Modlete se za mě k Bohu a pozdravte se navzájem ve svatém pokoji.

Mistr Jan Hus,

v okovech a v žaláři, již stojící na břehu tohoto života, očekávající nazítří strašnou smrt; ta mne, jak doufám, očistí od mých hříchů, když na mně z Boží milosti neshledá žádné kacířství, neboť celým srdcem vyznávám veškerou pravdu, hodnou víry.

Psáno ve čtvrtek v předvečer svatého Petra.

Prosím, milujte Betlém a na mém místě ustanovte Havla,[4] neboť doufám, že Pán je s ním. Amen.

Doporučuji vám Petra z Mladoňovic, mého nejvěrnějšího a nejstálejšího utěšitele a posilovatele.

 

 

Jan Hus: Listy z Kostnice. Vybral, do současné češtiny převedl a poznámkami opatřil Alexandr Flek. Praha: Biblion, 2015.

[1] Středověké univerzity se dělily nejen na fakulty, ale také na „národy“ – spíše v územním než v dnešním etnickém smyslu.

[2] Zejména Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma.

[3] Lukáš 23:34

[4] Betlémský kazatel Havlík.

Tags: ,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář