Jak se vypořádat se sebevraždou blízkého? (rozhovor)

Paní Marcela je praktikující křesťanka, která nedávno prožila tragickou ztrátu manžela. Pod vlivem těžké nemoci si vzal život. V rozhovoru pro Křesťan dnes mimo jiné popisuje, jak tato událost změnila její pohled na sebevraždu. Jméno v tomto příběhu je vymyšlené.

Mohla byste nám napsat něco o svém manželství? Jak jste se s manželem seznámili a jak se vám spolu žilo?

Oba dva jsme z jedné církve, každý z jiného sboru vzdáleného od sebe 260 km. Obě naše mládeže se navštívily a pak jsme jeli společně na dovolenou. Je pravda, že víc společných akcí se nekonalo, ale svůj účel to splnilo. Začali jsme spolu chodit, po osmi měsících chození jsme se vzali a já se přestěhovala za manželem. Musím ještě doplnit, že jsem se za budoucího manžela dlouho modlila a přijala jsem ho, jako muže od Boha. Dávno před tím, než jsme spolu začali chodit, jsem věděla, že bude mým manželem. Oba jsme prvorození, to znamená, oba jsme měli svoji pravdu, na které jsme si stáli, takže naše manželství nebylo bez konfliktů, ale mysleli jsme na to, že slunce nemá zapadat nad naším hněvem a hodně jsme spolu o všem mluvili. Doplňovali jsme se. Máme spolu tři děti ve věku devatenáct, šestnáct a jedenáct let.

Jaké bylo manželovo psychické zdraví? Měl nějaké psychické problémy?

Měl tetanii, necítil se dobře, brnělo ho celé tělo, což se na jeho psychice podepsalo, měl problémy se spaním, bral léky, hodně zhubl, neměl chuť k jídlu. Chodil k psychiatrovi, dostal antidepresiva.

Můžete nám přiblížit jeho vztah s Bohem, byl věřící?

Můj manžel byl věřící, hodně se modlil, prosil Boha o uzdravení, plakal před Ním, vyznával hříchy.

Mluvil někdy před vámi o sebevraždě? Napadlo vás, že by něco takového mohl udělat?

Mluvil, ale nevěřila jsem, že by to chtěl skutečně provést, nenapadlo mě to. Muži mívají takovou frázi, když se nedaří, říkají, že „si to hodí“… Vždycky sebevraždu odsuzoval, znali jsme pár lidí z rodiny, sboru a okolí, kteří si vzali život. Věděl, že to je hřích, že se to nemá. Když se zmínil, že by to bylo řešení jeho zdravotních problémů, rozmlouvala jsem mu to, připomínala jsem mu, že to je hřích. Při zpětném pohledu na pár dní před onou tragickou událostí připouštím, že některé věci tomu nasvědčovaly, ale mně to nedošlo. Dokonce to ráno jsem odcházela do práce s takovým pocitem plným naděje, že bude dobře. O to větší šok to pro mě byl.

Mnoho partnerů lidí, kteří spáchali sebevraždu, prochází obdobím sebeobviňování. Vinila jste sama sebe nebo někoho jiného za manželovu smrt?

Obviňovala jsem se, kladla jsem si za vinu, že jsem mu v tom nezabránila, ale v té době, když si vzal život, jsem nebyla doma, byla jsem v zaměstnání. Obviňovala jsem se, že jsem o tom někomu neřekla, že jsem ho neodvezla na psychiatrické léčení, ale toho se obával, nechtěl se dát hospitalizovat. Proto jsem vděčná za lidi, kteří při mně stáli a ujišťovali mě o tom, že si nemám co vyčítat.

Jak na tuto tragickou událost reagovala Vaše rodina? A co na to lidé ve sboru?
Každého to zaskočilo, myslím, že jsme si nikdo neuvědomili, jak vážný byl jeho zdravotní stav.

Jak se manželova sebevražda podepsala na vašem vztahu s Bohem?

První otázka, která mě napadla, když jsem manžela našla a lékař potvrdil, že nežije, byla, jestli bude v nebi. Bylo to pro mne klíčové. V tu chvíli mi v hlavě vyskakovaly verše z Bible, které mě utvrdily v tom, že spasený je. Že navzdory tomu, že je hřích, co udělal, Ježíš náš hřích vzal na sebe. Že manžela miloval ještě dávno před tím, než se manžel narodil a Jeho láska je mnohem větší než ta moje, mnohdy sobecká.

Období po manželově smrti muselo být extrémně těžké, co Vám dávalo sílu a pomáhalo jít dopředu?

Hodně mě drží modlitby přátel a rodiny, jejich podpora, pomoc. Naděje, kterou máme v Bohu, že se jednou setkáme. Je to patnáct měsíců, co jsem sama, ale vždycky si uvědomím, že to je nevděk, připouštět si, že jsem sama. Vidím, že Pán Bůh nikdy neopouští, kdykoli ho o něco prosím, odpovídá, když se cítím špatně, pošle mi někoho, kdo mě povzbudí, slyším kázání, které mě posilní, čtu v Bibli verše, o které se můžu opřít, učím se víc na Něho spoléhat, v mojí slabosti se ukazuje Jeho síla. Hodně mě posiluje verš z Jeremiáše 29,11, nosím ho vyrytý na prstenu místo snubního prstýnku – dá se koupit.

Když jsem jednou, krátce po manželově smrti seděla u rodičů v kuchyni, zírala před sebe a snažila se srovnat s celou situací, najednou mi přišlo na mysl: ty se trápíš nad člověkem, který byl věřící, měla by ses trápit nad lidmi, kteří Boha neznají.

Ovlivnila tato událost váš postoj k sebevraždám obecně?

Ano, vždycky jsem sebevrahy odsuzovala. Když pominu sebevraždu jako únik před lidskou spravedlností. Každý zdravý člověk má pud sebezáchovy. Pokud má člověk deprese, je to nemoc, člověk uvěří lžím o sobě, možná mu ty lži roky podsouvali lidé: „Ty se na nic nehodíš, k ničemu nejsi…” nebo se dostali do situace, kdy si nemohou něco odpustit. Jsou natolik zoufalí, že už je napadne to nejhorší, a to vzít si život. Takové lidi nejde odsuzovat, věřím, že Bůh je plný lásky a rozumí ztrápeným srdcím. Takže jsem svoje povýšenecké, kritické postoje musela vyznávat. Uvědomila jsem si, že je potřeba odpustit i manželovi a neživit v sobě sebelítost.

Autor: Michal Nosál  Foto: Pixabay

 

 

 

 

 

 

Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.
Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář