Jana Frantíková pro Život víry: Nutit dítě k modlitbě?

Moje maminka je evangelička a tatínek katolík. Jako malá holčička jsem uměla řadu modlitbiček tradičních pro obě církve od „Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože…“ až po „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…“ Z toho je dobře vidět, že se večer před spaním se mnou modlila někdy maminka a jindy tatínek. Brzy jsme přešli na modlitbu Páně, žalm 23 a s tatínkem (když maminka neposlouchala) i na Zdrávas Maria. Do života mi to přineslo jednu cennou devizu: Dodnes den uzavírám s Bohem.

Neměla jsem tyto formální modlitby, kdy jsme se spolu modlili nahlas, nijak zvlášť ráda a v raně školním věku mi to už připadalo všelijak trapné. Těšila jsem se vždycky, až skončí společné modlení a já se budu moct modlit sama a říkat Bohu to, co mu říct chci a co rozhodně nechci říkat před rodiči. Nakonec rodiče tyto neperspektivní chvilky ukončili.

Reklama

 

Po zkušenostech ze svého dětství jsem přenesla do své nové rodiny to, co mi přišlo dobré, a vynechala to, co se mi moc nelíbilo. Chtěla jsem večer s dětmi uzavřít s Bohem, modlili jsme se spolu a k modlitbám se přidal, kdo chtěl (obvykle předškoláci). Se staršími dětmi jsem se modlila v situacích, kdy měly nějaké trápení, a to hned, nečekali jsme na večer.

Přesto jsou chvíle, kdy bych si přála, aby se modlily všechny děti. Když slavíme něčí narozeniny, modlíme se všichni za oslavence (no, všichni ne). Neumím si představit, jak vypadá modlitba někoho, kdo je k tomu přinucen. (A také si neumím představit způsob, jak k tomu dítě donutit. Manipulace, výprask nebo výhrůžka peklem mi jako vhodné výchovné prostředky nepřipadají.)

Když mi přišla esemeska, že babičku odvezli do nemocnice, jeli jsme zrovna v autě. Já jsem se chtěla za babičku pomodlit a byla jsem překvapená, že se přidaly úplně všechny děti. V tu chvíli jim srdce hořelo…

Přestože jsme děti do modliteb nenutili, s těmi dospělými dětmi míváme hezké obecenství. Jednou za měsíc se spolu sejdeme ke společné večeři a následným společným modlitbám. Modlíme se za rodinné věci, za dědečky, babičky, miminka, puberťáky… A žádné svoje dospělé dítě k modlitbám nutit nemusím.

Pokud se vaše dítě nechce s vámi modlit, netrapte se. Možná se modlí jinde, jinak… Nechte tomu čas. Třeba chvíle vaší společné modlitby teprve přijde.

************************************

Autor: Jana Frantíková, foto: Flickr/Zechariah Judy

Článek vyšel v listopadovém čísle časopisu Život víry (2017/11), jehož hlavním tématem je duchovní vedení dětí. Radomír a Dagmar Kalenští, Miluše Šálková, Daniel Fér nebo Alena Damijo se ve svých článcích zamýšlejí nad tím, jak by měla vypadat duchovní výchova v rodině, jak může děti formovat církevní společenství, jak v besídce udržet pozornost předškoláků nebo co můžeme nabídnout „elektronickým“ dětem. Téma doplňuje anketa mezi učiteli nedělní školy z různých církví a přehled křesťanských organizací, které se věnují práci s dětmi.

Dále časopis přináší rozhovor s evangelistou Danielem Kolendou, článek Tomáše Dittricha mapující kauzu obnovování mariánského sloupu, příběhy čtenářů, knižní recenze, virtuální rozhovor s historickou osobností, zprávy či přehled chystaných křesťanských akcí.

Více informací o čísle najdete zde:
http://www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2017-11

Elektronické vydání (PDF):
https://www.palmknihy.cz/krestanstvi/zivot-viry-2017-11-176572

Informace o předplatném: www.zivotviry.cz

 

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář