Jak jste se dostal k baletu? Pro kluka je to přece jen nezvyklé.
Když jsem byl v první třídě, přišla do třídy vedoucí uměleckého kroužku při tehdejším Domě pionýrů a mládeže a ptala se, zda by někdo nechtěl tancovat. Mně vyletěla ruka. Tak jsem začal chodit do tanečního souboru Kvítek, ve kterém jsme tančili české a později i ruské lidové tance. Jednou jsme jeli na kyjovské slavnosti s nějakým představením. Po něm ke mně přišla jedna paní a zeptala se mě, jestli umím provaz. Prý mě viděla a mám základní předpoklady pro studium baletu. Učila na konzervatoři v Praze a řekla mi, že bych měl zkusit přijímací zkoušky. Tím začala moje cesta k baletu. Nejdřív jsem začal chodit na ZUŠ v Ústí, abych se naučil základy, a připravoval jsem se na přijímačky.
V Praze na konzervatoři jsem byl pouze několik měsíců. Poslali mi dopis, ve kterém mi oznámili, že udělali chybu, prý žádné předpoklady pro studium baletu nemám. Potkal jsem ale šéfa baletu v Liberci, pana Pokorného, který otvíral novou školu. A tam jsem nakonec potkal Ježíše, který už moji cestu viděl dopředu.
Když jste tančil profesionálně, tancoval jste jen v křesťanském souboru?
Tři a půl roku jsem tancoval v Liberci, což byla součást mých studií. Od druháku jsme měli smlouvu s divadlem. Ke konci studia jsem udělal konkurz do Národního divadla v Brně, kde jsem měl nastoupit v září 1993, ale to už jsem nenastoupil. V létě jsem jel do Ameriky. Na festivalu ve Švédsku jsem totiž potkal amerického křesťana, který mě pozval i s mojí spolužačkou Petrou do Houstonu. Ukázal nám videokazetu Balletu Magnificat!. Jeli jsme se s tím souborem na dva týdny setkat a tam mě Pán jasně povolal. Neměl jsem vízum, peníze ani kde bydlet, ale bylo to jasné povolání.
Prožil jste tam kulturní šok?
Ano. Houston měl před třiceti lety asi čtyři miliony lidí. V Čechách jsem i kvůli rozvrhu většinou studoval v tramvaji, člověk stál na jedné noze, často ani ne svojí, držel se tyče a nějak se učil. Cestování v ranní špičce jsem neměl moc rád, ale aniž bych si to uvědomoval, byla to moje komunita. Najednou jsem přijel do Ameriky, kde jste sám v autě, můžete v něm jet kamkoliv a nikdy nemusíte být s jiným člověkem. Jasně, na dálnici jsou čtyři pruhy, ve kterých jede hodně aut stejným směrem, nejste ale spolu. Najednou mi začali chybět lidi, které jsem sice osobně neznal, ale kteří mi v tramvaji stáli na noze. To byl pro Evropana největší šok: „Kde jsou lidi?“ Kvůli vedru a vzdálenostem na ulicích nikdo nechodil.
Pak i jazyk: I když jsem anglicky mluvil, nebylo jednoduché se tak vyjadřovat každý den. Byl jsem mladý křesťan, začal jsem tam číst i Bibli v angličtině, modlit se v angličtině. Po návratu do Čech zjišťuju, že neumím „křesťanskou“ češtinu. Teď čtu Bibli i česky.
Přinášel vám tanec v Liberci na pódiu radost? Nebo lépe, byl pro vás rozdíl tancovat v Liberci a pak s křesťanským souborem?
První rok a půl v Liberci jsem nebyl věřící a musím se přiznat, že tanec mi přinášel hodně radosti, i když to bylo náročné. V šest třicet ráno jsme měli klasiku, pak jsem musel na gympl, pak zase do baletu a od sedmi večer bylo představení. Na internát jsem se dostal v deset večer, abych byl další den zase v půl sedmé na sále. Bylo to vyčerpávající, ale byl jsem nadšený a naplňovalo mě to.
Když jsem začal růst v Kristu, víc a víc jsem si všímal divadelního zákulisí. Asi by se dalo říct, že životní styl je bohémský. To se mi nelíbilo. Jakmile člověk patří Kristu, vidí věci jinak. Některé věci už jsem dělat nechtěl. Například, po premiéře byla vždycky velká oslava, kde se hodně pilo, a to už jsem nedělal.
Když jsem později viděl soubor Ballet Magnificat!, viděl jsem lidi, kteří sice milují balet, ale není pro ně bohem. Užívali tanec k tomu, aby oslavovali pravého Boha.
Dokázal byste působit v souboru, který by křesťanský nebyl?
Možné to je, ale vůbec si to neumím představit. Začínal jsem před třiceti lety a prostředí se hodně změnilo. Teď je promiskuitnější, probíhá „transgenderová evoluce“. Hodně věřících říká: „Chci být světlem.“ Tomu rozumím. Ale tma je tak přebíjející, že být světlem a vytrvat i jen pár sezon je nesmírně těžké. V Balletu Magnificat! jsem byl dvacet osm let, to si v sekulárním baletním souboru nedokážu představit. Umělecký vedoucí řekne a tanečník musí tancovat jakoukoli roli, oblečený či neoblečený podle zadání.
Jak vás ovlivnil křesťanský soubor?
Pamatuju si na konkurz v Brně. Jel jsem tam proto, že jsem už nechtěl být v Liberci. Chtěl jsem se nějak posunout. Když jsem se vlakem vracel zpátky domů, radoval jsem se, že konkurz dopadl dobře, ale zároveň jsem měl pocit nenaplnění a bál se, že mě vezmou. A když přišel dopis, že mě vzali, řekl jsem si jen: Hm. Bál jsem se, zda vydržím.
Za kariéru v křesťanském souboru jsem velmi vděčný, neboť jsem v něm vyrostl i jako věřící. Byli tam starší lidé, kteří mě duchovně vedli a byli mi příkladem, jak Bohu sloužit z jeviště. To bylo pro dvacetiletého kluka důležité.
Procestoval jste asi šedesát pět zemí. Zůstal ve vás nějaký zážitek nebo vzpomínka?
Je jich hodně. Lidé v publiku mají stejné potřeby, ať jsme tancovali v Paříži, nebo u nás v Králíkách. Všichni chceme být milováni, milovat a být naplnění. Když neznáme Boha, hledáme to ve světě, což nás většinou zklame. Známe-li Ježíše, naplnění je věčné. Líbilo se mi, že nás Pán vedl do různých zemí.
Ale bonbonek byl, když jsme dělali Útočiště, příběh Corrie ten Boom. Měli jsme tohle představení i v Německu. Hodně zajímavé bylo ukazovat německému publiku nacistickou stránku příběhu. Tančili jsme ho poprvé v Drážďanech. Skončilo první jednání a ten klid v divadle byl šokující, nikdo se ani nepohnul, lidi seděli a viděli svůj vlastní příběh. Nedovedu si představit, že bych byl Němec a něco takového viděl.
Stejný balet jsme pak tančili v Izraeli, v Haifě, pro malou skupinu asi padesáti lidí, kteří přežili holocaust. Začali jsme a najednou se jedna paní postavila a celé dvě hodiny stála. Stará paní, která přežila koncentrák. Bylo vidět, že skrz balet prožívá něco, co už osobně prožila. Jedna kolegyně, Hana, byla Němka. Měla, řekl bych od Pána, nutkání. Přišla doprostřed jeviště, padla na kolena a řekla: „Jménem svého národa bych se vám chtěla omluvit.“ Nikdo se ani nehnul, všichni jsme tam stáli a brečeli. Ona tam klečí, brečí a kouká na ty staré Izraelce. Najednou se postaví starý pán, osmdesát devadesát let, pomalu jde, vyleze na jeviště, pět deset minut, než se k ní dostal, zvedne ji z podlahy a říká: „My vám odpouštíme.“ A objali se. Přítomnost Ducha svatého v tom sále byla úplně nadpřirozená. Byl to pro nás všechny nezapomenutelný zážitek.
Takových příběhů bylo hodně, záleželo na tom, kde jsme byli, který balet jsme dělali a jak to Pán používal pro konkrétní národ či město, aby lidem ukázal svoji lásku.
Žijete dlouhodobě v USA, ale v posledních letech opakovaně pobýváte v ČR. Co vás přivádí do Prahy?
Před třemi lety, 1. ledna 2021, jsme vstoupili do nadace 10M. Vize pro ni vznikla během covidu, když jsem sekal trávu a modlil se. Uprostřed předního trávníku najednou Pán říká: „10M Foundation.“ Zastavil jsem sekačku a slyšel to znovu. 10M zastupuje deset milionů. Bylo mi jasné, že mluví o České republice. Dosekal jsem trávu a řekl manželce Cassandře, že mi Pán dal vizi pro další kapitolu života…
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v únorovém čísle časopisu Život víry. Pro předplatitele digitální verze je dostupný i na novém webu www.zivotviry.cz.
Téma tohoto čísla zní Umění – ozvěna nebe. Proč má hudba moc nás dojmout? Promlouvá naše pojetí víry v Boha k nám i k lidem okolo nás? Mají v církvi umělci dostatečný prostor? Nad tématem se zamýšlejí například Petr Húšť, Michael Ots, Tomáš Dittrich, Jiří Unger nebo Hana a Ota Pinknerovi.
Únorové vydání také přináší tipy, jak posílit psychickou odolnost dětí, článek o skandálech v církvi a jejich vlivu na naši víru, zamyšlení Mojmíra Kalluse nad původem antisemitismu nebo rozhovor s libanonským párem o nalezeném přátelství k Židům. Za pozornost stojí také virtuální rozhovor s Johnem Wimberem, zakladatelem hnutí Vinice. Nechybí svědectví, zprávy ze života církve u nás i ve světě a mnoho dalšího.
Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
Autor: Jitka Evanová Datum: 8. února 2024 Foto: archiv J. Voborského
