Katolický kněz Josef Ptáček: Na Maninách jsem viděl, že víra funguje

Josef Ptáček je římskokatolický kněz. V současnosti vede farnost Praha – Hlubočepy a má na starosti novou stavbu komunitního centra na Barrandově.

Jak jste přišel k víře v Boha? Vyrůstal jste ve věřící rodině?

Rodiče mě vedli k návštěvě kostela a měli jsme několik výborných věřících přátel. Na střední škole mě spolužačka pozvala na biblickou hodinu Křesťanského společenství Praha (tehdy se mu říkalo „Maniny“) a tam jsem poznal mnoho lidí, kteří Pánu Bohu věřili, mluvili o něm srozumitelným způsobem, ale především bylo možné vidět, že jejich víra „funguje“. Tato zkušenost mě ovlivnila a ukázala mi, že vztah s Bohem může mít velmi praktické dopady pro lidský život.

Navštěvoval jste skautský oddíl. Co Vám tato zkušenost dala do života?

Skaut patřil mezi zakázané organizace a tak jsme se scházeli nejdříve pod hlavičkou tzv. Turistického oddílu mládeže (TOM). Skautský oddíl, to byla pro mě škola života, výchova k samostatnosti a cílevědomosti. Několikadenní stavění tábora v prudkém dešti, vaření na ohni, noční hlídky, dodržování přesného řádu a vymýšlení programu, „konspirační“ chození na mši sv., abychom nebyli vesničanům příliš nápadní – to všechno byla pro jedenáctileté kluky silná zkušenost, která nás učila překonávat obtíže, pevně stát za svým, a přitom nepodvádět a netrhat partu. To všechno se mi teď náramně hodí! Našel jsem tu také mnoho skvělých přátel, a někteří z nich mi vydrželi dodnes.

Jak jste poznal své povolání k službě?

Na střední škole jsem zakusil, že Bůh dává v Ježíši Kristu vnitřní sílu a radost, kterou jinde nelze nalézt. Tehdy jsem studoval různé náboženské směry, měl jsem mnoho plánů do života, ale výsledek mého poznání mě nasměroval jasně. Vždycky jsem se chtěl věnovat tomu, co dává trvalý smysl – což je pro mě to, co nekončí ani smrtí. Takovou hodnotu jsem nalezl ve vztahu s Ježíšem Kristem a chtěl jsem se o něj podělit.

Absolvoval jste také Mezinárodní školu evangelizace v Německu…

Jednalo se o formaci, kterou poskytovala misijní organizace ICPE (= International Catholic Program of Evangelization). Byla to především obrovská zkušenost žití víry – bydleli jsme společně, pracovali, studovali, modlili se – lidé různých národností, stavů, zvyků, různého věku a způsobu prožívání víry. Tehdy jsem se dověděl a naučil mnoho důležitých věcí, čerpám z toho stále. Ale nejdůležitější pro mě bylo poznání, že zásadním nástrojem služebníka v církvi – kromě Boží milosti – je jeho charakter. To se nedá nahradit ani studiem, ani geniálními metodami evangelizace, zkrátka ničím. A jelikož vím, že i sám mám co dohánět a jsem si vědom svých vlastních nedostatků, drží mě to při zemi – třeba i při posuzování druhých.

Jak Vás formovala praxe v Dětském výchovném ústavu?

Když jsem se připravoval na kněžství, musel jsem se vypořádat s celibátem a s tím, že nebudu mít vlastní rodinu. V tomto ohledu byla pro mě velkou lekcí praxe v Dětském výchovném ústavu. Poznal jsem mnoho mladých lidí, o které se jejich rodiče nestarali či starali způsobem, který jim ubližoval. Tehdy jsem jasně pochopil, že mým úkolem není přivést na svět další děti, ale pomoci těm, kteří už na světě jsou, a nevědí proč, nevědí, čeho se chytit, aby jejich život dával smysl.

Co považujete za nejtěžší na službě kněze?

Velmi náročné je skloubit všechna očekávání a požadavky, které se na kněze nakládají. Musí nejen zajišťovat běžný provoz farnosti v duchovní oblasti (bohoslužby, zpovědi, křty, pohřby, svatby, různá společenství, vzdělávací programy, …), ale také opravovat a udržovat kostely a další budovy, shánět peníze a hlavně úřadovat, úřadovat! Revize, zprávy, výkazy, žádosti, statistiky, vyúčtování a především e-maily neberou konce. A ještě k tomu být vždy náležitě zdvořilý a milý jak se na dobrého kněze sluší a patří.

Většina kněží má současně k ustanovení ve farnosti další povinnosti v rámci diecéze, na fakultě, u církevního soudu či v různých komisích a není snadné to stihnout ani časově.

Proč se staví kostel a komunitní centrum právě na Barrandově?

Sídliště Barrandov stále roste, žije zde kolem 30 000 obyvatel, což je velikost okresního města, a pořád nemá kostel, kulturní dům, společenský sál ani kino. Stále rostoucí farnosti už nestačí hezký, ale malý kostel na Zlíchově, který je navíc daleko a má omezenou přístupnost pro starší lidi. Mám radost, že stavbu kostela na Barrandově iniciovali a velmi podporují místní obyvatelé a také pro ni podstupují mnoho obětí.

Plánujete nějaké konkrétní využití komunitního centra?

Farnost je velice živá a aktivní. V současné době obyvatelé Barrandova dojíždějí na zlíchovskou faru, kde se koná každý den několik akcí – setkávání maminek s dětmi, výuka náboženství, setkání seniorů, sdružení „Modlitby matek“, skautské schůzky, výuka jazyků, společenství mládeže, společenské události, oslavy a další. Pro to všechno fara zdaleka nestačí a těšíme se, že se bude možné přesunout na Barrandov, kde bude více možností a lepší zázemí.

Kromě farních a přidružených aktivit zde bude prostor pro kulturní a společenské vyžití obyvatel Barrandova, nejen věřících. Mohou se tu konat koncerty, plesy, různé kroužky a setkávání. Velmi se také těším na filmový klub, který chystáme. Součástí areálu bude i malá kavárna a dětské hřiště.

Srdcem nové stavby však bude kostel Krista Spasitele – v mnoha věcech křesťané mohou být zastoupení, ale v přinášení naděje, která překračuje pozemské hranice, je křesťanské poselství jedinečné.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

 

Připravil: Michal Nosál, foto: Facebook

 

Kategorie: Lifestyle

Tags:

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář