Kazatel Kalašnikov: V Africe jsme pomohli tisícům dětí

Mnozí lidé vás znají díky filmu Kazatel Kalašnikov (Machine Gun Preacher, 2011). Jeho děj začíná v době, kdy jste byl zločinec, drogový dealer a rváč. Co se ve vašem životě dělo předtím? Jak jste se dostal na tuto dráhu?

Narodil jsem se do křesťanské rodiny, oba rodiče byli znovuzrození, naplnění Duchem. Byla to ta nejlepší rodina, jakou lze mít. Nebyli jsme chudí, byli jsme taková středostavovská rodina. Kdybyste se mě v době, kdy mi bylo pět šest osm deset let, zeptali, čím chci být, až vyrostu, odpověděl bych, že kazatelem. Ale začal jsem si brát příklad ze špatných lidí, začal jsem dělat špatná rozhodnutí. Když mi bylo jedenáct, začal jsem brát drogy, kouřit marihuanu, ve dvanácti jsem experimentoval s alkoholem, ve třinácti jsem polykal různé tabletky včetně LSD, ve čtrnácti jsem začal kouřit kokain… Tak jsem se nenápadně začal uchylovat na špatnou cestu. V patnácti jsem byl závislý na heroinu, píchal jsem si třikrát až čtyřikrát denně. Můj život se úplně vymkl kontrole. V šestnácti jsem začal drogy prodávat, abych měl na svoje vlastní dávky. V osmnácti devatenácti už jsem byl známá firma, už jsem byl zločinec první kategorie.

Vždycky jsem věděl, že Bůh je skutečný, jen jsem si myslel, že ho nepotřebuju. Měl jsem peníze, drogy, motorky, auta, zbraně… a měl jsem za to, že život zvládnu bez Ježíše Krista. Když mi bylo přes dvacet, žil jsem na Floridě a zapletl jsem se do ošklivé hospodské rvačky. A toho večera, když jsem se tam rval a viděl lidi ležící na zemi v kalužích krve, jsem najednou s naprostou jistotou věděl, že mě jednou někdo zabije. Nevadila mi samotná myšlenka na smrt, ale trápilo mě, proč umřu. A tehdy jsem se rozhodl: Pokud se z tohohle baru dostanu živý, s tímhle životním stylem skončím.

 

Takže tehdy jste se rozhodl dát život Ježíši?

Ne, ale tehdy jsem se rozhodl ke změně. Přišel jsem domů a řekl jsem své ženě, že se stěhujeme. Vrátili jsme se do mého rodného města, tisíce kilometrů daleko, a tam moje žena začala chodit do sboru. Já ne. Sice jsem se zřekl zločinu, drog a zbraní, ale stále jsem si myslel, že zvládnu žít bez Boha. Až o dva roky později, v červnu 1992, jsem šel do sboru a vydal jsem svůj život Ježíši Kristu. A tehdy se začaly dít zázraky.

 

Proč jste začal pomáhat dětem v Africe? Potřebných je přece všude spousta – i v USA…

Tuhle otázku mi klade hodně lidí, ale neuvědomují si, že v Americe toho jako křesťané děláme spoustu: Pořádáme tábory, pomáháme drogově závislým, ženám v nouzi… Vždycky říkávám: Já jsem do Afriky nechtěl! Vzpomínám si, jak mi kdysi jeden kazatel prorokoval, že půjdu do Afriky, a mě to hrozně naštvalo. Bůh má způsoby, jak nás dostat k těm správným dveřím, ale když se otevřou, je na nás, abychom se správně rozhodli. A takové rozhodnutí pak určí, kam náš život povede.

Bůh mě dovedl do Afriky na pětitýdenní misijní výjezd. Tam jsem viděl tělíčko dítěte, kterému mina utrhla nohy, a rozhodl jsem se, že se budu do Afriky dál vracet. Měl jsem tehdy realitní kancelář a stavební firmu, žil jsem spořádaný život, vydělával jsem pěkné peníze, měl jsem všechny „mužské hračky“ – motorky, čtyřkolky, rybářský člun, obytný přívěs – ale pohled na to dítě mnou otřásl a já jsem řekl: „Bože, udělám všechno, co je potřeba, abych těmhle lidem pomohl.“

Už za tři měsíce jsem byl zpátky v Africe. V prvních dvou letech jsem svou práci tam financoval jen ze svého. Nechodil jsem za lidmi, aby mi přispěli. Nejdřív jsem prodal všechno, co jsem měl; až potom jsem žádal o pomoc.

Kolika dětem jste v Jižním Súdánu celkově pomohl?

Nejen v Jižním Súdánu, taky v Ugandě krmíme spoustu lidí. Denně distribuujeme 13 tisíc porcí, vybudovali jsme školy… Nejde jen o oběti války. Jsou to děti, kterým jsme pomohli tím, že jsme jim dali vzdělání, jídlo, děti, kterým jsme před lety pomohli během ozbrojeného konfliktu… Dnes už jich jsou tisíce, přesné číslo ani nedokážu říct.

Na rozdíl od mnoha jiných křesťanů se neštítíte zbraní, dokonce hrdě vystupujete pod „samopalnickou“ přezdívkou. Neměl jste někdy pochybnosti, jestli váš způsob práce, který je občas spojen s násilím, je dobrý a spravedlivý?

Pamatujte prosím, že šlo o nebezpečné území, probíhala tam válka. Takže když bylo potřeba používat zbraně, používal jsem je. Teď potřeba nejsou, ale já tam stále jsem a pracuji na obnově severní Ugandy i Jižního Súdánu, který je zatím ještě nestabilní…

Ale někteří humanitární pracovníci říkají, že když (jako jejich „kolega“) používáte zbraně, činíte z nich, byť jsou sami neozbrojení, legitimní cíl pro povstalecké skupiny. Podle nich je vystavujete ještě většímu nebezpečí…

 

Autor: Tomáš Coufal s přispěním Rostislava Staňka

Foto: archiv Sama Childerse

Celý rozhovor se Samem Childersem si lze přečíst v letním dvojčísle mezidenominačního časopisu Život víry (2019/7–8). Tématem tohoto vydání je homosexualita a vyjadřují se k ní jak odborníci, tak sami homosexuálně cítící křesťané. Dále časopis nabízí např. rozhovor s Danou a Martinem Kouteckými o životě v Izraeli a nesnadných začátcích jejich manželství, reportáž o jihokorejské církvi, dramatické příběhy čtenářů nebo rozhovor s Ondřejem Szturcem o vedení mládeže a mezigeneračních vztazích v církvi. Přináší i úvahy nad Biblí – tentokrát zamyšlení Davida Nováka, zda je zdraví opravdu tím nejdůležitějším, a článek Matthewa Sleethe o roli a významu stromů v Písmu.
Kromě papírové a elektronické verze Život víry ve spolupráci s Rádiem 7 nově nabízí i zvukovou nahrávku. Do konce července je možné získat všechny tři verze za zvýhodněnou cenu. Více na
www.zivotviry.cz.

Tags: ,

2 Komentáře

  1. Tak teď jsem zvědavá, co na to řeknou ti, kteří se domnívají, že křesťan se nemá účastnit demonstrací. Může křesťan po někom střílet ze samopalu? A ještě tvrdit, že to od něj chce Bůh?
    Netvrdím, že někdy není potřeba střílet. Ale člověk se přitom nemá odvolávat na Boha.

    Odpověď
  2. Toto je dost složitá/těžká situace. To pak záleží na každém člověku, co se mu bude zdát příhodné – a co už ne. Zdali použije zbraně – nebo nepoužije. Každopádně kázání evangelia – bude vždy – a to je už jedno za jaké situace – znamenat budoucnost – kdy nějaký člověk – nebo nějaké společenství lidí – bude usilovat o umlčení takového člověka, pro „dobro společnosti“. Kristus to řekl jasně – budou vás volat před vládce, a přijde čas, kdy když vás někdo zabije, bude si tím myslet, že uctívá Boha. A to všechno kvůli mě. Řekl toho svým učedníkům ještě více……

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář