Kdy se muž stává mužem?

Když je navenek tvrdý a uvnitř velmi měkký? Hesla pro téma mužnosti se dnes pohybují mezi siláctvím a zženštilostí. Co tedy dělá muže mužem, když pomineme objektivní pohlavní znaky, vousy a vysokou hladinu testosteronu? Co má muž dělat, aby byl mužem?

Je zajímavé, že na toto téma vášnivě nediskutují sami muži, ale především ženy. V časopisech se často podrobně píše o nárocích, které má moderní žena na svého muže: měl by to být týmový hráč se schopností se vcítit, ochotný pomáhat v domácnosti jako partner, dále úspěšný v zaměstnání, silný, měl by dobře vypadat a mnoho dalšího…

Vedle touhy po pravé mužnosti, kterou je na knižním trhu cítit z mnoha titulů, vidíme politické snažení eliminovat rozdíly mezi pohlavími.

Gender mainstreaming

Role muže ve společnosti se v posledních desetiletích změnila. Stále feminističtější společnost všechno mužské zpochybňuje a tím samého muže činí nejistým. Mnoho mužů má dnes pochybnosti o své identitě.

Gender mainstreaming, který stále více nabývá na významnosti, vyjadřuje tezi, že mezi mužem a ženou neexistují žádné elementární, tedy biologicky stanovené rozdíly. Znaky nebo vlastnosti, které připisujeme mužům nebo ženám, jsou údajně pouze kulturně podmíněné a dají se tedy měnit. Předpokládá se, že pokud odpadnou kritéria pro rozlišování mezi muži a ženami, pak nerovné zacházení s ženami vymizí i v hospodářském životě.

Na první pohled bychom mohli nabýt dojmu, že v případě gender mainstreamingu se v podstatě jedná o to, jak uvést postavení muže a ženy v zaměstnání a ve společnosti na stejnou rovinu. Proti tomu není co namítnout. Ale zde se jedná o něco mnohem víc. Spíš jde o odstranění rozmanitosti pohlaví. Gender vnímá pohlaví jako něco, co je možné společensky upravovat, chápe „pohlaví v rozmanitosti jeho sociálních projevů.“

Ve školách jsou žáci konfrontováni se „skutečností“, že člověk může být heterosexuální, homosexuální, bisexuální nebo transsexuální a také jsou nabádáni, aby se do některé z těchto kategorií zařadili. Není dovoleno považovat žádný z těchto životních stylů jako odchylku od daných norem.

Důsledky takového vnucovaného zpochybňování jsou už v USA měřitelné: Při výzkumu 34 706 mužů ve věku 12-20 let téměř 26 % dvanáctiletých chlapců uvedlo, že si svou sexuální orientací nejsou jistí!

V Evropské unii se právně zakotvilo něco, co se také stává společenskou normou. V posledních letech se v EU radikálně změnily zákony, například zákon o životním partnerství, zákon o adopci pro homosexuální páry. Podle rezoluce EU se homofobie má hodnotit podobně jako nenávist k cizincům, antisemitismus nebo sexismus (=diskriminace v souvislosti s pohlavím). Jako homofobní se chápe ten, kdo upřednostňuje soužití muže a ženy a vyjadřuje se kriticky o vztazích mezi osobami stejného pohlaví.

V roce 2009 vydal Evropský parlament směrnici, podle které by v oslovení nemělo být poznat rodinný stav žen. „Paní“ nebo „slečno“ se v oslovení považuje jako sexistické. Genderově neutrální vyjadřování se vyžaduje i všude jinde. Policista se v angličtině už nesmí oslovovat jako „policeman“, správný výraz v genderové terminologii je „police officer“. Gender není ovšem nic jiného než politický program.

Poté, co se podařilo široké vrstvy obyvatelstva přesvědčit, že člověk vznikl náhodou a ne stvořením, následuje nyní pokus eliminovat rozdíly mezi pohlavími.

K tomu, aby se dnes člověk dokázal odvážně postavit proti rozsáhlému deformování křesťanských norem, je třeba prozíravosti.

…stvořil je jako muže a ženu

Bůh stvořil člověka, postavil ho do ráje a řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (1. Mojžíšova 2,18) Cílem nebylo ukončit stav, kdy muž byl sám. K tomu by mu Hospodin mohl postavit po boku dalšího muže. Ne, jednalo se o hlubší osamělost, kdy mu chyběl protějšek: žena. Potom Hospodin uvedl Adama do hlubokého spánku a vyňal mu žebro. Nezformoval ženu z hlíny jako muže, ale použil už existující materiál. Když Bůh přivedl ženu k Adamovi, ten se zaradoval: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ I přes všechny anatomické rozdíly bylo jasné, že oba patří k sobě, podobně jako dva dílky skládačky puzzle. A teprve přitom, když se „stávají jedním tělem“ muž poznává sám sebe a nachází své určení jako muž.

Podobně jako k jednomu dílku skládačky hledáme odpovídající díl, tak muž i žena touží po doplnění tím druhým. Mužství se doplňuje ženstvím a naopak. Před Bohem je hodnota muže a ženy stejná. To však neznamená, že jsou oba stejní.

Být mužem v dnešní společnosti je výzva

Společenská změna vedla k tomu, že muži většinou nestačí na plnění role živitele rodiny, nebo tuto roli ani plnit nechtějí. Normy toho, jaký má muž dnes být, v současné době stanovují ženy. Ženské vlastnosti odpovídají duchu doby. Mužství je znehodnoceno a je vnímáno spíš negativně. Feminismus už dost dlouho hlásal, že každý muž je utlačovatel. „Muž“ je předefinován jako pudově ovládaná bytost, která se pohybuje mezi někým, kdo zneužívá děti, kdo prosazuje svou moc, nebo je hlupák.

Osmdesát procent žen se oprostilo od tradičního chápání rolí. Usilují o kariéru a hledají partnersky zaměřeného muže.

Ale 75 % mužů nechce emancipovanou ženu.

Ženy, které jdou cílevědomě za kariérou, zůstávají single.

Muž definuje sám sebe právě svou schopnosti zaopatřit rodinu. Když vydělává méně než jeho žena nebo dokonce ztratí zaměstnání, zpravidla se ve své mužnosti cítí ponížený. Když do role zajišťovatele rodiny najednou vstoupí žena, muž tím ztratí svůj status. Jedna empirická studie dokládá, že muž se cítí mužně tehdy, když ho jako muže vnímá jeho okolí. Muži skutečně posuzují druhé muže podle jejich zaměstnání, peněz a vlivu.

V politice a vyšších patrech společenského života jsou trvalým tématem kvóty zastoupení žen. Nikdy jsem ale neslyšela, že by se vyžadovalo určité zastoupení žen v odvozu odpadu. I to je třeba říct. Nejšpinavější a nejnebezpečnější práci konají prokazatelně muži!

Otec v dnešní společnosti

Dnes se hodně mluví o otci. Jako by byl druhá matka, pohlavně neutrální bytost bez mužských vlastností. Chodí na setkání skupiny tatínek a děti, kolem sebe popruhy dětského nosítka, na dosah má růžovou tašku své ženy, kde je dětská láhev, plínky a nakrájená jablka. Když se dva lidé starají o děti jako maminka, pak ten jeden může své mužství odložit v šatníku. Děvčata potřebují otce jako zrcadlo pro své vlastní ženství. Dcera na otci testuje ženský vzor a sleduje jeho reakci. Tatínkové jsou vůči dcerám citlivější, nejednají s nimi tak přísně jako se syny, což děvčata posiluje v jejich ženské roli. Chlapci, kteří vyrůstají bez osobnosti otce, se prokazatelně orientují buď podle ženských vzorů, nebo se podvědomé pocity méněcennosti snaží kompenzovat přehnaným prosazováním moci a významu, předvádějí se.

Odstavení otce jako výchovné autority a jako vzoru v dnešní společnosti vede k tomu, že mladí muži jsou zženštilí a nikdy plně nedospějí. Mnozí se nikdy nenaučili nést odpovědnost. I když by už dávno měli být schopni zakládat vlastní rodiny, stále se nechávají rozmazlovat doma v „mama-hotelu“.

Erich Fromm píše, že otec představuje svět myšlení, svět věcí stvořených člověkem, zákon, řád, kázeň a také svět cestování a dobrodružství. Podporuje touhou po vědění, připravenost podstoupit riziko, rozvíjí odvahu dítěte. Otec ví, jak se staví bouda ze dřeva. Umí opravit auto a lozit po skalních stěnách. Když hrozí nebezpečí, tak člověka zachrání. Tak si dítě idealizuje otce. Matka ovlivňuje dítě jiným způsobem.

Gender mainstreaming nám naproti tomu chce namluvit, že pohlavnost je pouze společenská konstrukce, že otec či matka jsou role, které si člověk může zvolit. Jako příklad uvádějí obraz párů stejného pohlaví, které získávají děti prostřednictvím spermobanky. Snaží se vštěpovat, že se tyto děti budou skvěle vyvíjet, nic jim nebude chybět, protože i v lesbickém prostředí jedna z žen může představovat otcovskou roli.

Tragédie života bez otce

Většinu našich dětí vychovává pouze jeden z rodičů, většinou to bývá matka. Chlapcům chybí mužská identifikační postava. Dojemné svědectví Dona Hudsona dává najevo, jak se to může projevovat. „Většinu svého života jsem se cítil jako někdo, kdo se přetvařuje. Proto nosím pěkný oblek, zaujímám vždy postoj sebejisté úspěšnosti, nasazuji si úsměv a snažím se působit, jako bych si se vším věděl rady. Představuji úspěšného člověka.

Ale mám o sobě ještě i jiný obraz. Ten ovšem nikomu neukazuji. Kdybyste mě viděli tak, jak vidím sám sebe, nepoznali byste mě. Objevili byste nejistého muže, který si připadá neschopný, který celé noci nespí, protože má starosti. Viděli byste muže, který si myslí, že nemá co nabídnout, a proto musí vystupovat, že něco má, že má všechno. Chlapec v obleku – to je výstižný obraz pro můj život muže. Navenek dělám, jako by všechno bylo v pořádku, ale uvnitř je to rozhárané.

Bylo mi šest, když se rodiče rozvedli. Dodnes si pamatuji na chladnou prázdnotu v našem domě, na to, jak mi otec chyběl, jak jsem toužil po tom, aby zase byl s námi. Snil jsem o tom, že se jednoho dne vrátí. Také jsem si dělal starosti o maminku. První dva týdny, co jsem chodil do školy, jsem tajně utíkal ze školy domů, abych ji viděl. Když moji kamarádi seděli ve škole a procvičovali abecedu, já jsem těžce přemýšlel, jak to všechno přežít. Z šestiletého kluka se rázem stal malý muž. Zmítal jsem se mezi potřebou nahradit matce muže a osamělostí malého chlapce, který už nemá otce.“

Don Hudson dále vypravuje, jak ho poznamenával strach a nejistota i v dospělosti. K tomu, aby skryl strach a neschopnost, používal stejný vzorec, který se mu osvědčil už v dětství. Našel si způsob, jak se cítit mužsky. Poměřoval se s druhými, snažil se druhé přetrumfnout – ale uvnitř zůstával prázdný. Zoufale chtěl milovat a být milován, chtěl svůj život sdílet s nějakou ženou. Ale strach z manželství ho natolik ochromoval, že ho ta zodpovědnost vždy nakonec odradila. Navenek bylo všechno v pořádku, ale sám v sobě si uvědomoval, že nemá na to, aby na tomto světě žil jako muž.

Kdyby příběh tady končil, bylo by to smutné. Ale Don našel Otce v nebi, který na něho čekal, miloval ho a hledal ho. V Kristu k němu Don našel cestu, prožil vysvobození, smíření a změnu. Všem vypravuje, že skrze víru se stal mužem, který miluje svou ženu, který je svému synovi dobrým otcem, že má přátele a který vyhledal i svého vlastního otce, protože ho má rád.

Muž podle Božího srdce

Jak vypadá? Je zajímavé, že Bůh se takto vyjadřuje o muži, který zcizoložil, zavraždil, byl to vojevůdce a král David. Těmito hříchy se samozřejmě před Bohem nevyznamenal.

Čím tedy vynikal? David byl muž, který svou vinu nepopíral ani ji nesvaloval na druhé. Přichází s ní k Bohu, svůj hřích pojmenoval; poznal, že tím vším se provinil především vůči Bohu: „Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.“ (Žalm 51,6)

Pravý muž je ten, kdo se před Bohem skloní, ale před lidmi stojí rovně, ten, kdo jde dál v důvěře v Boha a ví, že dokáže žít smysluplně a cílevědomě pouze v závislosti na Bohu.

I v tom je nám David příkladem. Svou důvěru vůči Bohu vyjadřuje v mnoha svých žalmech: „Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli.“ (Žalm 31,4)

Bez víry, bez obrácení, bez zhroucení vlastního života není možné dospět k duchovní proměně, která uschopňuje, abychom vlastní ženu a děti nesobecky milovali a pečovali o ně. Bez důvěry ve všemocného Boha není muž schopen dát své rodině jistotu, kterou potřebuje.

Mužské charakterové vlastnosti jako je vědomí odpovědnosti, věrnost, sebeovládání, připravenost sloužit – všechny tyto ctnosti se mohou rozvíjet, pokud se člověk uváže na Boha. Ať je žena jakkoli emancipovaná, v hloubi své duše touží po mužském rameni, o které se může opřít.

Znakem pravé mužnosti je sebeovládání a cílevědomé, věcně zaměřené jednání. Duchovní muž není ovládán pudy, nesnaží se najít svou významnost v zaměstnání nebo ve sportu, ale je svobodný, protože ví, že ho Bůh přijal a miluje.

Potřebujeme nikoliv „nezkroceného muže“, jak o něm píšou i někteří křesťanští autoři, divokého, bezuzdného, ale takového, který se umí ovládat, milovat, cítit.

Mužem je muž, který je připraven svůj život obětovat pro něco vyššího, než je sám. Jestliže se vydá pro rodinu, pak proto, že to dělá vlastně pro Boha! Křesťanská láska se projevuje poslušností vůči Bohu a jeho slovu.

Potřebujeme muže, kteří žijí pro své přesvědčení, kteří oddaně šíří evangelium a v jejichž životě má hlavní slovo Bůh. Potřebujeme muže, kteří svou službu v církvi nevidí jako povinnost, ale jako výsadu; kteří vlastní přání odsunou do pozadí, aby tak projevili lásku ke svému Pánu.

A mladí muži potřebují vzory, aby pochopili, co znamená Bohem dané mužství. Je na čase, aby se ženy zase staly ženskými a muži mohli být mužní, místo abychom se pokoušeli vměstnat se do role toho druhého.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

Článek původně vyšel v časopisu Ethos,  převzato se svolením redakce, autor: Yvonne Schwengelerová, Foto: Pexels