Žijeme v době, kdy výrazná ekonomická nerovnost rozděluje svět. Podle Světové banky žije téměř 10% světové populace, to je kolem 770 milionů lidí, v extrémní chudobě – přežívají s méně než 1,90 dolarem denně. Na druhé straně spektra, v roce 2020 činil podíl nejbohatších 1% lidí na celkovém světovém bohatství 44%, zatímco nejchudší 50% lidí disponovalo pouhými 1%.
Tato nerovnost je z velké části způsobena strukturami a praxemi kapitalistického systému, který dominuje v mnoha částech světa. Kapitalismus, i když byl úspěšný při generování bohatství a podpoře inovací, má také mnoho negativních dopadů, které mohou prohlubovat chudobu a nerovnost.
SOUVISEJÍCÍ – Chybějící finance či málo studentů. Od pandemie bylo v USA uzavřeno 18 křesťanských univerzit
V kapitalistickém systému lidé s existujícím bohatstvím často mají lepší přístup k vzdělání, zdravotní péči, bydlení a dalším zdrojům, které jim pomáhají zvyšovat své bohatství. Na druhé straně ti, kdo se narodí do chudoby, často nemají stejný přístup k těmto příležitostem, což ztěžuje uniknout z cyklu chudoby.
Firmy v kapitalistických systémech jsou také motivovány k minimalizaci nákladů, včetně mezd a benefitů pro zaměstnance. To může vést k nízkým mzdám a špatným pracovním podmínkám pro ty, kteří jsou nejzranitelnější, což zvyšuje míru chudoby a nerovnosti.
V neposlední řadě průmyslové aktivity vedené kapitalistickými zájmy mohou vést k degradaci životního prostředí. Znečišťování vody může omezit přístup k pitné vodě a zničení přírodních zdrojů může ovlivnit lidi, kteří jsou závislí na zemědělství.
K tomu všemu přidejte nestabilitu, kterou mohou způsobit finanční spekulace a rizikové investice, běžná součást kapitalistických ekonomik. Tyto faktory mohou vést k finančním krizím, ztrátě pracovních míst a zhoršení životních podmínek pro ty, kdo jsou již znevýhodněni.
Bankovní systémy a jejich praktiky účtování úroků mohou také prohloubit tuto nerovnost. Úroky na půjčky a dluhy mohou často zvýšit finanční zátěž těch nejchudších, což jim ztěžuje uniknutí z cyklu chudoby.
Pokud nebudeme jednat, prognózy ukazují, že se tato situace může ještě zhoršit. Pokračování současných trendů může vést k dalšímu nárůstu nerovnosti a chudoby, což může mít obrovský dopad na životy těch nejzranitelnějších. Lidé v chudobě mohou být vystaveni vyššímu riziku hladomoru, nemocí, násilí a dalších humanitárních krizí.
Před tímto současným stavem je třeba, abychom se obrátili na pravdy, které nám Bible ukazuje. Ve verši Jakubova listu 2:15-16 je napsáno: „Budou-li bratr nebo sestra nazí a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‚Odejděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se,‘ a přitom jim nedáte to, co potřebují pro své tělo, co je to platné?“
Tento verš nám připomíná, že naše víra nás vede k praktické lásce a pomoci těm, kdo jsou v nouzi.
Jako křesťané a jako součást širšího světového společenství můžeme a měli bychom se snažit o změnu tohoto stavu. Můžeme přemýšlet o tom, jak můžeme měnit své vlastní chování tak, aby pomáhalo místo toho, aby přispívalo k nespravedlnosti. Můžeme kupovat od firem, které platí spravedlivé mzdy a ctí životní prostředí. Můžeme podporovat politické kandidáty a politiky, které usilují o rovnost příležitostí. Můžeme bojovat proti finančním praktikám, které prohlubují chudobu. A můžeme také přímo pomáhat těm, kteří jsou v nouzi, ať už je to pomocí charitativní práce, darováním peněz nebo času, nebo tím, že jim poskytneme prostředky k vlastnímu zlepšení své situace.
Zakončuji s myšlenkou, kterou možná znáte od Matky Terezy: „Svět trpí nedostatkem lásky a laskavosti, ne chleba.“ Připomeňme si, že naše role jako křesťanů je rozšiřovat Kristovu lásku – lásku, která se neprojevuje jen slovy, ale skutky. Skutky lásky, které pomáhají zmírnit utrpení a přinášejí naději do světa.
Autor: Francesco Matteo Datum: 1. září 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
1 Komentář
pavel v
Toto velice unfair článek. Ne proto, co říká, ale proto, co neříká:
Globální extrémní chudoba se v posledních dvou stoletích dramaticky snížila. Podle odhadů žilo na začátku 19. století v extrémní chudobě více než 80 % světové populace. Na začátku 20. století to dle dat Světové banky bylo 36 %. Toto číslo se následně podařilo snížit na 8 % (přibližně 623 milionů) v roce 2018. Na začátku roku 2020 pak tato hodnota dále klesla na 600 milionů. Převážná většina lidí v extrémní chudobě žije v subsaharské Africe, kde se nachází 7 z 10 nejvíce postižených zemí, dále jižní Asii a Tichomoří. Chudoba je častá také v menších, konflikty zmítaných zemích.
Obzvlášť ozbrojené konflikty mohou mít vážný dopad na hospodářský růst z mnoha důvodů. Jedná se především o zničení majetku, zničení obživy, masovou migraci či zneužití veřejných zdrojů k válce. Dle zprávy Světové Banky země, které zažily v letech 1981–2005 velké násilnosti, zaznamenaly extrémní míru chudoby o 21 procentních bodů vyšší než země bez násilí. Každý občanský konflikt stál v průměru stát zhruba 30 let růstu HDP. Obnovený závazek mezinárodního společenství k řešení zhoršující se situace ve vysoce křehkých státech je proto nezbytný, aby se zabránilo hromadným ztrátám na životech, ale také aby se zabránilo začarovanému kruhu extrémní chudoby.
Dalším faktorem, který má významný vliv, je demografická struktura domácnosti. V mnoha částech světa žijí chudí lidé ve velkých domácnostech společně s několika členy rodiny v produktivním věku, kteří však nepracují a jsou na nich ekonomicky závislí. Toto představuje problém především v afrických státech s vysokou porodností.
I přes to, že v globálním měřítku se daří extrémní chudobu snižovat, existují země, kde se tyto hodnoty naopak každoročně zvyšují. Na začátku roku 2020 byla zemí s nejvíce lidmi žijící v extrémní chudobě Nigérie s 96 milióny (48 % populace). V zemích jako například Středoafrická republika či Demokratická republika Kongo dosahoval poměr obyvatel v extrémní chudobě hodnot až 80 %, respektive 78 %.
Středoafrická republika je v „extrémně alarmující“ situaci. Hladem v této asi pětimilionové zemi rozlohou srovnatelné s Ukrajinou trpí více než polovina populace. Na vině jsou desítky let špatného vedení, převraty a konflikty. Do tohoto kolotoče někdejší francouzská kolonie rychle sklouzla poté, co v roce 1960 vyhlásila nezávislost. Jak tušili i sami Francouzi, země na samostatnost nebyla připravená. V roce 2012 v SAR vypukla válka. Chtělo by se říct občanská, kdyby velká část ozbrojenců nepocházela ze zahraniční, například Čadu, Jižního Súdánu, Kamerunu nebo Nigérie. Desítky rebelských skupin kontrolují podle odhadů až 85 procent rozlohy zhrouceného státu, vláda jen jakžtakž drží hlavní město Bangui. Na místě operuje jedna z nejnebezpečnějších misí OSN – MINUSCA o síle 13 252 lidí (11 650 tvoří vojáci), která má chránit civilisty, podporovat transformaci státu a pomáhat s humanitární pomocí. „Ještě za císaře Bokassyho (nechvalně proslulý samozvaný vládce země) v 70. a taky v 80. letech bylo 90 procent populace SAR vzdělaných, lidé měli i střední a vysoké školy. Ale během války se rozpadlo veškeré školství. Teď je mezi dospělými až 70 procent negramotných. Mnoho škol bylo vypáleno. A těm zbylým chybí kvalitní učitelé i žáci, protože chudí lidé si nemohou vždy dovolit posílat děti do lavic. Je to pracovní síla. Například kolem Bozoum (město na západě země, pozn. red.) jsou poloprázdné školy, protože v okolí vyrostly čínské zlaté doly. Dítě si tam odtud za měsíc přinese 40 tisíc CFA (asi 1600 korun), což je pro rodinu spása.
Hlavním problémem, který brání státu zvednout se ze dna, je bezpečnost. Lidé mohou těžko začít něco budovat, když neví dne ani hodiny, kdy přijde nějaká rebelská skupina a spustí masakr. To je to, co lidé v SAR nejvíc řeší, na co si nejvíc stěžují. Nemají klid, nemohou žít, neustále je někdo obtěžuje. Nejde přitom zdaleka jen o rebely. I náboženství, přes které je konflikt v SAR zvenku mnohdy zjednodušeně vnímán, slouží spíš jako záminka. V zemi bohaté na zdroje mají obří zájmy zahraniční investoři i celé státy. Čína si v SAR otevřela zlaté doly, ruští žoldáci zvaní Vagnerova skupina tu pro Moskvu ilegálně těží diamanty. Doutnající konflikt cizincům navíc usnadňuje dostat, po čem touží – zisky z přírodního bohatství se k většině obyvatel SAR vůbec nedostanou.
Středoafrická republika trpí ne proto, že Západ je bohatý, ale proto, že Rusko vyprovokovalo v afrických zemích revoluce a Čína z toho nyní těží.