Mají se křesťané zúčastňovat demonstrací?

Ještě před nedávnem jsem byla přesvědčena, že křesťan se vůbec nemá politicky angažovat. Jenže pojem „politika“ má dva významy. Politika je v jistém smyslu boj o moc – soupeření o to, kdo bude mít rozhodující moc ve státě nebo na planetě vůbec. Jednou kdosi dokonce řekl, že válka je pokračováním politiky jinými než mírovými prostředky, což trochu přispívá k poměrně rozšířené představě o tom, že politika je vlastně ošklivá věc, jen o něco málo lepší než válka. Avšak druhý význam slova politika souvisí s jedním řeckým slovem. Politika je odvozena od slova polis. Jde tedy o správu obce. Obcí může být jak malé společenství lidí – například v místě bydliště – tak celá společnost, která je vlastně společnou obcí nás všech. Neříkám stát, protože státem je podle mého mínění státní aparát, zatímco my všichni, obyvatelé státního území, tvoříme společnost.

Ten první význam slova politika tedy znamená boj o prosazení vlastních představ, vlastních idejí, vlastního programu oproti představám, idejím a programům jiných lidí, jiných politických stran a organizací, které se nám mohou jevit jako nepřátelské. Ten druhý význam slova však znamená spolupráci s druhými lidmi, hledání konsenzu, jak by to v naší zemi a vůbec na celém světě mělo vypadat. Cílem by přece měla být dohoda s druhými, nikoliv prosazení vlastních požadavků. O prosazování většinou usilují politické strany, zatímco ten první cíl – vzájemnou dohodu – by měla naplňovat občanská společnost.

Když mluvím o dohodě s druhými lidmi, nemám tím na mysli ústup od toho, co je pro mě důležité a prvořadé, tedy od toho, čemu pevně věřím, o čem jsem přesvědčena, od způsobu, jakým chci žít svůj život, nýbrž maximální přizpůsobení se druhým v tom, v čem se jim přizpůsobit mohu. Ustoupit v tom, v čem ustoupit mohu. Nevnucovat druhým své představy. Neprosazovat vlastní svobodu proti svobodě druhých lidí. Často se cituje výrok J.S. Milla: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Ale mně se ten výrok nijak zvlášť nelíbí. Vypadá to, jako by druzí lidé člověka omezovali. Jako by měl každý z nás kolem sebe jen malý ohraničený kousíček svobody. Přitom bychom mohli mít svobodu společnou a celou, nerozdělenou na kousíčky. Kdo jiný než křesťané by měl mít představu o takové společné svobodě? Vždyť svoboda je přece tam, kde je Pánův Duch!

Jak ale dosáhnout společné svobody? Jedině dialogem s druhými lidmi můžeme utvářet náš společný svět. Jenom tak můžeme poznat, jaké jsou jejich názory, jejich zájmy, jejich potřeby. Jenom tak se jich přestaneme bát. A jenom tak můžeme mít na ně kladný vliv. Proto je zapotřebí, aby křesťané neměli strach a podíleli se na utváření občanské společnosti, která je předpokladem dobře fungující demokracie. Už třicet let máme možnost se navzájem svobodně poznávat, svobodně spolu vést dialog. A my místo toho často dáváme přednost projevům nepřátelství. Chceme ty druhé vyšachovat, zbavit se jich, místo abychom je přijímali takové, jací jsou.

Aktivní občanská společnost je potřebná pro příznivé klima v zemi. Je to vlastně něco, co nahrazuje dřívější označení – národ. Dřívější národ spojovala národní idea. S tou kdysi přišli národní obrozenci a po nich T.G. Masaryk a já to v žádném případě nechci shazovat. Ale dnes už to lidi příliš neoslovuje. A navíc je to slovo (národ) politicky zneužitelné těmi, kdo chtějí ze společnosti někoho vydělovat. Proto je lepší mluvit o občanské společnosti a vědět, že jsme to my všichni.

Účast na životě občanské společnosti se projevuje aktivní účastí v různých spolcích, organizacích, v zastupitelstvech obcí, v participaci s veřejnou správou, dobrovolnou prací pro veřejnost a podobně. Každý podle svých schopností a možností. Svoboda shromažďování nám umožňuje i demonstrace proti něčemu, co se nám nelíbí. K občanské společnosti tedy patří a určitě nemusí (ani by neměly být) bezhlavými davovými akcemi. Měla by se v nich projevovat naše kultura vystupování, která je známkou občanské vyspělosti. Zároveň si musíme uvědomit, že nebudeme nikdy schopni úplně zabránit nežádoucím projevům našich spoludemonstrujících, protože na demonstraci má přístup kdokoliv. Takže je zároveň třeba i určité obezřetnost. Proto se nelze divit, že se toho někdo nechce zúčastňovat, aby nežádoucí projevy nepadly na jeho hlavu.

Člověk – občan může mít určitou představu, jak se má chovat vláda, a může s její činností průběžně projevovat nesouhlas, aniž by musel jen pasivně čekat na další volby (kdy možná zase nezvítězí jeho kandidáti). Někteří bratři a sestry se domnívají, že demonstrace proti prezidentovi a vládě jsou porušením příkazů uvedených v novozákonních textech, které vyzývají k podřizování se vládě, vrchnostem, k poslušnosti vůči světské moci, která pochází od Boha.

Nedávno někdo ve zdejší diskusi konkrétně uvedl: Ř 13,1-7; Titus 3,1 a 1 Tim 2,1-2. Ano, ta slova o podřizování se a poslušnosti moci v novozákonních listech opravdu jsou. Jenže byla napsána před dvěma tisíci lety, kdy vládli králové a knížata, kteří měli (třeba i s použitím násilí) zajišťovat obyvatelům své země spravedlnost a ochranu – čili to, aby všichni mohli vést klidný a pokojný život. My dnes ovšem nemáme vrchnost, nýbrž volené zástupce. Je to tedy, jako bychom si vládli my sami. Trůny jsou prázdné. Nikdo nám nic nezajistí, pokud si to nezajistíme my sami. Nebo chceme mít zase vrchnost, která nám bude něco zajišťovat?

Jestliže tedy ve vládě sedí námi zvolení zástupci a přitom jde o lidi, jejichž způsoby se nám příčí, musíme hledat, v čem je příčina, že byli zvoleni právě takovíto lidé. Možná je to tím, že jsme uzavření ve svých bublinách, místo toho, abychom chodili mezi lidi, abychom se zapojili do občanské společnosti a vedli dialog se všemi našimi spoluobčany o tom, jak by to mělo ve společnosti vypadat.

Přes veškeré naše snahy a dobrou vůli však nesmíme sklouznout k nerealistickým očekáváním, a tak demokratická budoucnost naší společnosti není úplně jistá. Křesťan však má být připraven na všechno. Na to, že Ježíš přijde už dnes či zítra, i na na to, že přijde až za tisíc let, zatímco svět bude trvat dál.

 

Autor: Eva Hájková Datum: 13. července 2019  Foto: Facebook – Milion chvilek

15 Komentáře

  1. Ze souhrnu mnoha autorčiných odpovědí na různé komentáře, vystupuje nepřehlédnutelně určitá dávka sentimentality a také nepochybně ženskosti (nemyslím to však jako něco nepatřičného). Trochu to i souzní s papežovým vystupováním, které působí podobně. Láska je nepochybně nejmocnější síla, ale nejde jen o ní. Vždyť kdyby to bylo tak jednoduché, nebylo by třeba, aby Ježíš vyučoval své učedníky tři a půl roku a pouze by jim sdělil, že za jejich hříchy zemře a jim jenom stačí, aby tomu uvěřili (což oni ani nemuseli, oni to zažili) a bezmezně se navzájem milovali i vše kolem sebe. Život má však daleko, daleko větší hloubku. Nepochybně každý dojdeme až tam, kde si budeme vědomi, že k našemu vnitřnímu životu nepotřebujeme žádného „vysněného“ politika, že je „to“ pouze mezi námi a Kristem. Že nám Bůh vyjevil v Písmu určitá pravidla, odkud a kam máme dojít a že má pro nás vše připraveno. Je ale také možné, že tu sentimentalitu je třeba někdy odložit a vidět a jednat tak, jak to v určitých pravidlech a zásadách požaduje a vidí Bůh a podřídit se tomu …

    Odpověď
  2. Když byl hanoben nás pán Jezis, kde jste byli křesťané ??? Kdo z vás kdo tak obhajujete svou účast na Letné demonstroval a postavil se proti nechutné divadelní hře ???. Zradili jste Ježíše.

    Odpověď
  3. To, že si lidé vládnou sami, protože mohou svobodně volit, je chiméra. Realita je taková – a nejen v ČR – že jak se lidé dostanou k moci, jsou vystaveni vnějším vlivům, útokům a korupci a především začnou prožívat vnitřní boj, který zřejmě nečekali a nebyli na něj připraveni.
    Rovněž platí to, že ti, které volíme jsou až příliš podobni nám samým a – ruku na srdce – to je problém.
    Demokracie je dnes považována za nejlepší společenský systém, ale její definice jsou v různých zemích tak odlišné, že mnozí lidé neví, o čem mluví. Zkuste se zeptat lidí na ulici, v čem vidí demokratický systém.
    Na monarchii se dnes díváme s nevolí, ale měla jednu velkou výhodu : když byl dobrý král, bylo dobře, a když byl zlý, bylo špatně. „Poddaný“ se učil velmi prakticky rozpoznávat dobro od zla. Dneska je demokracie tak znehodnocená, že je většinou docela jedno, kdo vládne – koho jsme si zvolili. Je to dáno především všeobecným odklonem od Boha, od vědomí naší jednotlivé i kolektivní odpovědnosti vůči svrchovanému Bohu. Lidé buď v Boha nevěří, anebo si ho vytvářejí podle vlastních představ a takového Boha nerespektují a nebojí se Ho.
    Mají se křesťané účastnit demonstrací ? Dav a manipulace s davem jsou nebezpečné věci, je to zahrávání s ohněm, demonstrace mohou mít nepředvídatelné důsledky. Radostné projevy shromážděného davu v listopadu 89 jsou jedna věc, ale protestní demonstrace jako byla Letná, tam bych spíš varoval, i když jsme v pokušení si myslet že patří k demokracii.

    Odpověď
  4. Jenom pro informaci. Já demonstrace (na rozdíl od těch druhých občanských aktivit) nedoporučuji, jenom připouštím, že je možné se jich zúčastňovat, aniž by tím křesťan nějak zradil svou víru. Sama jsem na Letné nebyla a nešla bych tam asi, ani kdybych bydlela blíž Praze.
    Nicméně, před sedmi lety – to jsem ještě byla ateistkou – jsem se také zúčastnila jedné obrovské demonstrace v Praze, kterou organizovala někdejší občanská iniciativa ProAlt spolu s odboráři. To ale byla demonstrace levicová (proti Nečasovi a Kalouskovi), na rozdíl od této. Byl to velkolepý zážitek, průvod šel pomalu po Národní třídě na Václavák…. Pak byla nějaká beseda (i s tím Kalouskem, se Zavadilem a s filosofem Bělohradským), kterou řídil Veselovský. .. Nicméně ProAlt nepřežil ani tři roky. My jsme měli v Opavě pobočku, pro kterou já jsem se snažila dělat spoustu práce. Ale pak mi bylo čím dál tím jasnější, že to táhnu jenom vlastní silou, že mě to vyčerpává, že ostatní ztrácejí zájem a že to neudržím.
    A krátce na to už si mě našel Bůh.
    Vlastně ani nevím, proč to sem všechno píšu.

    Odpověď
    • Paní Hájková, možná, že ani není podstatné, co píšeme a proč to píšeme. Podstatné je, že to vůbec můžeme psát. Třeba právě toto má tu největší hodnotu a je největším bohatstvím …

      Odpověď
      • Máte pravdu. Vlastně tohle je i základem demokracie. Na minulém režimu bylo možná nejhorší to, že lidem nebylo dovoleno se vyjadřovat to, co cítili. Že museli v sobě ze strachu dusit své myšlenky a mlčet.
        Je špatné, když tohle dělá režim – tedy stát. Ale myslím, že špatné je i to, když tohle dělají lidé jiným lidem. Tedy když je zastrašují, aby tito se báli před nimi vyjádřit.

        Odpověď
  5. Kresťan má právo, aj povinnosť, ak sa niečo deje, čo by mohlo ohroziť kresťanstvo vyjadriť svoj názor, niekto píše, niekto káže, niekto ide do sprievodu za správnu vec, Aj Ježiš povedal čo bolo podľa Jeho Otca správne, hoci bol mnoho krát nepochopený. Ved nakoniec ako sa cítili a čo si mysleli ked čistil chrám, ked vyhnal obchodníkov, rozhodil stoly peňazomencom, ale my vieme z písma, že tak musel konať. Ale vtedy to bolo v poriadku. Ale je potrebné pozrieť na obsah danej demonštrácie a podľa toho sa zariadiť. Nakoniec, nemáme byť hluchí ani slepi, máme byť vnímavi, šíriť evanjelium, hovoriť o Bohu, Aj upozorňovať, ak vidíme, že niečo je zlé. Nemáme byť vlažní kresťania, lebo podľa písma nás to nezachráni, ale ideme do zatratenia.

    Odpověď
    • Spíš bych řekl, že má příležitost a svobodu, aby vyjádřil svůj názor. Určitě nikoli povinnost – pokud hovoříme o sekulární společnosti, v níž žije. Ve společenství Církve je to povinnost. Ve společnosti je to jen moralizování, pokud to není založeno na sdílení evangelia. Celé dějiny, celé Písmo, všechno se točí kolem Krista. Pokud vynecháme Krista, nemáme co říct.
      Příklad Pána Ježíše s „vyčištěním chrámu“ nesedí, protože jednal s lidmi, kteří byli Boha znalí, a proto jim také citoval Písmo.

      Odpověď
    • Pane Vožehu. Zase vám o něco lépe rozumím. Vy věříte, že křesťan nemá napomínat lidi ze světa, kterým nebylo zjeveno evangelium, protože jde o zbytečné moralizování. Ale napomínat (nikoliv soudit) svého bratra z církve křesťan má. Týká se to však pouze bratra z jeho vlastního cíkrevního společenství, kterého dobře zná? Nebo i jiných křesťanů, které nezná? Pokud ano, jak pozná, že jde o křesťana?

      Odpověď
      • Mám zato, že nikdo z nás nemůže rozpoznat na sto procent, kdo je věřící a kdo nikoli – i když nám Pán Ježíš říká, že se strom pozná po ovoci. Takže určité ukazatele tu určitě jsou.
        Co se týče vzájemného napomínání spoluvěřících, Písmo nám předkládá způsob, jak se to má dělat. Zjevně je to namístě ve společenství, kam patřím, kde docházím do shromáždění a kde ty věřící lidi znám. Mimo moje místní společenství je to problematické, možná s výjimkou lidí, kteří jsou našimi přáteli . . .

        Odpověď
  6. Občanská společnost je spojena s Havlem a jeho nepolitickou politikou – což je blud. Je to něco jako národní fronta za komunistů, jednotná kandidátka a prvomájové veselice. Politika je jako fotbal, kdo dá branku vyhrává, buď čestně, nebo za cenu faulu, nebo je podplacený rozhodčí. Jsou dána pravidla, ale jinak jde o to – kdo z koho, tam žádné bratrství nemá místo. Křesťané do politiky mají vnášet svrchovanost Krista nad všemi jinými pravdami. Milion chvilek je jako vlk převlečený za kozu – to jsem já vaše maminka. Je to vlk a v zákulisí již čekají ti, kteří jsou revolucí vyzdviženi k moci. Zeman i Babiš hájí české zájmy, ti co je chtějí svrhnout hájí zájmy Němců a Francouzů a nevím ještě koho – proto nemohou mít moji podporu a proto na takové demonstrace nechodím. Nežli nevolit vůbec, je lepší volit menší zlo – jak se říká.

    Odpověď
  7. Měla bych tři komentáře:
    1. národ vs. občanská společnost, 2. trůny jsou prázdné, 3. kdy přijde Ježíš.
    Ad 1. Myslím, že jedno nenahrazuje druhé. Národ je něco jako širší rodina. Neměla bych zaměnit rodinu za kamarády, obojí má svá specifika.
    Ad 2. Myslím, že trůny nejsou prázdné, i když jsou to volení zástupci. Myslím, že i v Římské říši byl politický systém značně průchozí. Pro první křesťany muselo být to napětí značné, když pomyslíme na císaře jako Nero.
    Ad 3. Myslím, že politická angažovanost křesťana by měla být svázána s prorockými dary, rozlišováním a porozuměním běhu dějin na základě toho, co je zjeveno v Písmu. To je důležité debatovat i v církvi, ne se těchto témat obávat. Ač nevíme dne ani hodiny, přesto je v Bibli mnoho proroctví, které Pán Ježíš řekl a povzbuzoval nás, abychom se radovali, až uvidíme, že se to děje. K tomu je potřeba to studovat.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář