Malování otevírá srdce, tvrdí misionářka

Naučit lidi namalovat obraz, vytvořit místo, kde si mohou kreativním způsobem odpočinout a možná i načerpat inspiraci pro svůj další život – o to se snaží kanadská misionářka Rachael Rectorová v Jihlavě v rámci projektu RestArt (což v překladu znamená „odpočinek u umění“ a zároveň také „restart, nový začátek“). Stačí si vybrat obraz, zarezervovat termín, zaplatit a zhruba po dvou hodinách malování si můžete odnést domů plátno se svým vlastním výtvorem.

 

Proč jste se rozhodla učit lidi v Jihlavě malovat? Co je vaším cílem?

Leží mi na srdci české ženy středního věku. Znám hodně žen, které se vdaly, měly děti, vařily, uklízely, jejich děti dospěly a odešly z domova. Ty ženy si připadají jen jako uklízečky, které navíc s odchodem dětí ztratily smysl života.

 

Myslíte si, že to je jen český problém?

Ne, je to problém i jinde ve světě. Ale připadá mi, že česká společnost si stále velmi cení toho, když žena zůstane s dětmi doma. Oceňuje to víc než průměrný Američan. Znám mnoho českých mužů, kteří neuvaří pomalu ani vajíčko, protože to za ně vždycky dělala jejich matka. Nechci to kritizovat, respektuji to. Ale poslouchám ty ženy, které od brzkého rána pracují v nějakém podniku, odpoledne přijdou domů a většinou uklízejí a starají se o domácnost. Je jim padesát a netuší, že by ještě mohly mít nějaké sny, že by mohly zkusit něco nového. Chci, aby RestArt bylo místo, kde si odpočinou a které je povzbudí k novému začátku.

V Kanadě jsem rozjela podobný podnik, jmenovalo se to Social Art. Chodila tam jedna žena, která byla snad nejmrzutější, nejnevrlejší a nejsmutnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Neusmívala se, nekomunikovala. Toužila jsem přijít na to, co se v ní odehrává a proč k nám stále chodí malovat. Od její přítelkyně jsem se později dozvěděla, že její manžel měl náhlou srdeční příhodu, když lyžoval, a umřel. Zůstala sama se dvěma malými syny. Malování ji uzdravovalo. Dodávalo jí novou sílu a naději. V době, kdy jsme opouštěli Kanadu, se už smála a povídala. Dodnes jsme s ní v kontaktu.

Chci, aby v srdcích žen, které přicházejí, začalo klíčit něco nového – naděje, radost, smích… Chci je vést k Ježíši. Jestli a jak se to stane, to už je na něm. Já jen vím, že malování otevírá srdce. Otevřelo i to moje, sehrálo velkou roli v mém uzdravení. Bůh je tvůrce a stvořil nás ke svému obrazu, proto i my jsme tvořiví. Myslím si, že když něco tvoříme, spojuje nás to s Bohem.

 

Bývají ženy se svými výtvory spokojené?

Mnoho žen přichází s přesvědčením, že jejich výtvor bude naprosto otřesný. „Můj obraz bude zaručeně to nejhorší, co jste tady viděla.“ Nebo: „Neumím malovat, nevěřím, že z toho bude něco hezkého.“ Nedávno jsem malovala se skupinou žen v Hodoníně a byla tam žena, která přesně tohle tvrdila. Nakonec mi řekla: „Nejradši bych si předplatila další hodinu malování už teď, abyste znovu přijela.“ Něco se v ní změnilo, dodalo jí to sebevědomí.

Není to vyučovací lekce, ale spíš zážitek. Slova lekce a vyučování jsou spojena s testy a v českém prostředím také s velkou dávkou stresu a důrazem na dobré známky. Přesně tak malování lidé často vnímají a bojí se ho. Na konci si ale uvědomí, že si to vlastně užili. Je to pro ně opravdu tvůrčí zážitek, zapomenou na všechny asociace se školou, uvolní se, baví se a na konci před námi leží skvělé výtvory.

 

Vracejí se ženy opakovaně?

Ano. Některé tu už byly třeba sedmkrát osmkrát. Přivádějí kamarádky, mluví o tom v práci nebo u kadeřnice.

 

 

 

Daří se vám s nimi budovat vztahy?

Myslím si, že ano. Jsme ve fázi budování důvěry, na jejímž základě budeme moct budovat opravdové vztahy. Někdy jsem netrpělivá, chtěla bych už vidět ovoce. Občas mi připadá trochu málo jen malovat. Bůh mi však připomíná, že to ostatní už je jeho práce. Jsem tady, abych s lidmi malovala ptáčky, sněhuláky a západy slunce. Musím být trpělivá a nechat jednat Boha.

 

Vědí o vás místní lidé, že jste křesťané?

Rachael: Vyšel o nás jeden článek v novinách a jednou mě pozvali do rozhlasu. V obou případech jsem mluvila i o tom, že jsme křesťané. Vyvracela jsem docela častou domněnku místních, že jsme mormoni (smích). Rozhodně se tím nijak netajíme. Nemůžu lidem vysvětlit, proč jsem tady a proč je učím malovat, aniž bych se zmínila o Bohu.

Důležité je také to, že RestArt je byznys. Nesnažíme se jen tvářit jako podnik, abychom sem lidi nalákali a zazpívali jim o Ježíši. Není to past. Jeho smysl a cíl je jasný: malování. Nečíhá tady Bible za každým malířským stojanem. Mně by se to sice líbilo, ale nejde to (smích). Bůh je osobní. Nefunguje to tak, že člověku přeříkáme verš Jan 3,16 a on rázem pochopí, jak ho Bůh miluje. Ke každému člověku Bůh mluví jinak.

 

text a foto: Lucie Vlasáková

 

 

Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v únorovém čísle časopisu Život víry (2019/2). Manželé Rectorovi v něm vyprávějí, proč se do Česka po několika letech znovu vrátili, co jim v krizi zachránilo manželství a co se snaží naučit americké studenty přijíždějící za nimi na učednický program.

Hlavním tématem čísla jsou tentokrát „Nezadaní v církvi“, kterém se věnuje psycholog Marek Macák, ale pod pokličku svého svobodného života zde nechávají nahlédnout i mnozí další „singles“. Číslo dále nabízí rozhovor s americkou kapelou Christafari, shrnující komentář Arnošta Kobylky k církevním restitucím, příběhy čtenářů, knižní recenze, zprávy a mnoho dalšího. Více na www.zivotviry.cz.

 

Tags: ,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář