Měl bych se cítit provinile, když nejdu do kostela?

Řekněme si to upřímně – nemáme vždy chuť jít do kostela, ale dokonce i tehdy, když máme několik dobrých důvodů, si to prostě nemůžeme dovolit. Pocházím z tradice, kde se předpokládá pravidelná každotýdenní návštěvnost. Jste tam, pokud nemáte velmi, velmi dobrý důvod pro to, abyste tam nebyli.

A křesťané by měli jít do kostela. Židům 10,25 varuje: „Neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Raději se napomínejme, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží ten den.“

Obraz prvotní církve v knize Skutků ukazuje lidi, kteří se rádi setkávají při uctívání a společenství. A církve, které mají jasnou členskou politiku, ukazují: přihlásíte se tam a součástí tohoto závazku je, že tam prostě budete chodit.

Očekávání návštěvnosti je dobrá věc. Nedělní zvyk nás dostane z postele nebo ze zahrady do sboru. Několik hodin není mnoho, co bychom Bohu nemohli dát. Obvykle se pak cítíme i lépe a jsme rádi, že jsme šli. Nevíme vždy, co je pro nás nejlepší: někdy by se nám mohlo zdát, že jsme příliš zaneprázdněni, nebo že náš rodinný život je příliš chaotický, ale když vynaložíme úsilí, zjistíme, že to stojí za to ve společenství být. Když se tento zvyk naruší, je snadné pak chodit méně často, dokud se návštěva sboru stane výjimkou. Postupně se spojení s tímto společenstvím přeruší a pak tam už vlastně nepatříme.

Je mnohem lepší mít disciplínu a jít, i když to znamená vyřešit negativní situace – dráždí nás lidé, hudba je hlučná nebo kázání jsou nudná. No a co? To je církevní život a my ho milujeme. Ale nejsme pod zákonem, ale pod milostí. A jeden z problémů je, že se od nás očekává nedělní návštěva společenství. A to se pak stává zátěží a ne radostí.

Kazatelé, přiznejme si, že máme zájem na tom, aby se nám dostalo podpory: to úžasné kázání, které jsme připravovali celé hodiny, se zdá být lepší, pokud je sbor plný. Takže buďme dostatečně odvážní, abychom přiznali: někdy je to v pořádku, abychom do kostela nechodili.

Jsou chvíle, kdy setkání s lidmi je poslední věcí, co chceme. Možná jsme dostali špatné zprávy a bez ohledu na to, jací by lidé mohli být starostliví a milí, jejich zájem je pro nás zátěží. Jsou chvíle, kdy jsme příliš psychicky unavení. Někteří z nás jsou tak zapojeni do života církve, že to není místo k odpočinku a dobíjení, ale jen další břemeno.

Jsou chvíle, kdy jsme duchovně unaveni. Možná, že bohoslužba je rutinní, a jako kdybychom všechna kázání už někdy slyšeli. Ráno v jiném sboru nebo jiná činnost by mohlo být pro nás požehnáním.

A mohou být časy, kdy chceme reagovat na náhlé nutkání navštívit nějaké místo nebo jít k přátelům či za rodinou. Možná je to sobecká neochota dělat to, co bychom měli, ale možná nás Bůh povolává, abychom sloužili vlastním potřebám nebo potřebám druhých.

Církev je dobrá a chození do kostela je dobrý a zbožný zvyk. Ale je snadné se dostat do zákonictví, které říká: „Musím to udělat.“ Ne: můžete to udělat, je to dar, který nám Bůh dal. Je to dobrý dar, ale dává i jiné dobré dary – a neměli bychom se odsuzovat, pokud je využijeme.

 

Autor: Mark Woods  Zdroj: Christian Today  Foto:  Wikimedia Commons, ilustrační

 

 

 

Kategorie: Lifestyle

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář