V neděli po shromáždění tě ve sborovém předsálí osloví neoholený muž v obnošeném oděvu, který zapáchá. Prosí tě o peníze na jídlo. Jak na to zareaguješ?
Pokud to jde, snažil bych se tomu člověku dát najevo zájem – aby viděl, že mi nejde o to, abych se ho co nejrychleji zbavil. Snažil bych se s ním chvíli mluvit, přijít na to, co o pravdu potřebuje. Co se týče peněz, ptám se, na co je potřebují, a pokud řeknou, že na jídlo, snažím se jít s nimi, že jim nějaké jídlo koupím. Když to nejde, někdy peníze dám, někdy nedám. Nejde o to, za každou cenu zajistit, aby ten člověk peníze nezneužil.
Jak se člověk stane bezdomovcem?
Ztráta práce, ztráta bydlení, rozvod či rozchod, ztráta vztahu. Stačí, když se sejdou dvě z těch věcí a člověk zjistí, že najednou je na ulici, ani neví jak. Často s tím souvisí alkoholismus nebo drogy. Také vyrůst v nefunkční rodině nebo v dětském domově je veliký handicap.
SOUVISEJÍCÍ – Když o něčem mluví Bůh, měli bychom i my
Můžeš uvést nějaký příběh?
Člověk ze severní Moravy mi řekl: „Rozešel jsem se s partnerkou, přenechal jsem jí byt. Řekl jsem si: ,Začnu nový život.‘ Rozjel jsem se do Prahy, že si tu najdu práci a bydlení. Přespal jsem na nádraží a tam mě okradli. Najednou jsem zjistil, že je všechno daleko složitější. Nemohl jsem sehnat ani práci, ani bydlení a během několika týdnů ze mě byl klasický bezdomovec. Zjišťuji, že dostat se nahoru je těžší než dolů.“ A to byl člověk s normálním vzděláním a kvalifikací – opravdu stačil jen rozchod a ztráta bydlení, a už se to vezlo.
Jak ses ke kázání bezdomovcům dostal?
To bylo před 25 lety, když jsem byl v KS Praha pastorem regionu Vršovice. Vždycky jsem hledal příležitosti, jak zvěstovat evangelium. Na regionu jsme měli manžele Klingerovy, dnes naše misionáře v Nikaragui, tenkrát zaměstnance (charitativní) organizace Naděje. Chodili mezi bezdomovce. Vyrazil jsem s nimi „do terénu“, nosili jsme těm lidem jídlo. Prolézali jsme slumy a brlohy a snažili se tam zvěstovat evangelium…
Časem si mě v Naději všimli, viděli, že u toho mám srdce, a nabídli mi spolupráci. Několik let jsem na ubytovnách Naděje vedl biblické hodiny a nabízel pastorační pohovory. Teď už jen kážu na nedělních bohoslužbách pro bezdomovce.
Proč jsi u toho vydržel tak dlouho?
Myslím, že na to není chytřejší odpověď, než že mě k tomu povolal Bůh. Dokonce mě to poměrně baví. Mezi bezdomovci vidím nejvíc Božího jednání – víc než mezi tzv. slušnými křesťany.
Řekni prosím nějaký příběh o uzdravení…
Často se to dovím mimochodem. Před časem, mnoho týdnů po tom, co jsem se za něj modlil, mi jeden člověk říkal, že byl uzdraven z epileptických záchvatů, které do té doby měl skoro každý den. Mezi řečí řekl: „Jo, a od té doby, co jste se za mě pomodlil, jsem neměl ani jeden záchvat.“
Nesetkal ses v kontaktu s bezdomovcem s agresivitou, třeba u někoho, kdo byl opilý nebo na drogách?
S agresivitou jsem se za to čtvrtstoletí setkal mnohokrát, hlavně se slovní agresivitou. Párkrát už jsem měl dojem, že padne facka. S nadávkami člověk počítat musí. Před několika lety se na nedělních bohoslužbách v Naději začal objevovat jeden pán, ale přitom byl zjevně nevěřící a velice agresivní; udělaný chlap, s tetováním, typický bouchač. Často tam udělal scénu, sprostě mi vynadal, vynadal ostatním. Vypadalo to, že se chce poprat. Několikrát jsem ho musel z bohoslužeb vyhodit.
A to se ti podaří?
Takovému člověku řeknu: „Nezlobte se, ale jděte prosím pryč. Dokud neodejdete, nebudeme pokračovat.“ Většinou je to chvíli souboj vůlí a pak odejde.
Několikrát jsem ho tedy musel vyhodit a několikrát jsem od něj dostal vynadáno. A pak, jednoho dne – po kázání dělám skoro vždycky výzvu k přijetí Ježíše – na výzvu zareagoval. Skoro nikdy si nejsem jistý, co se s člověkem, se kterým se pak modlím, stane. Tenhle člověk se ale fakt změnil. Dál jsem ho vídal na bohoslužbách a viděl jsem, že je jiný, daleko méně agresivní, daleko méně se hádal. Uprostřed mého kázání jednou povstal a prohlásil dunivým hlasem: „Já vám musím něco říct: To, co ten člověk říká, je pravda. Já jsem mu uvěřil a změnilo to můj život.“ Hodně mě to potěšilo. Mimochodem, tento příběh skončil tak, že…
Text: Tomáš Dittrich
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v červnovém čísle měsíčníku Život víry. Michal Klesnil v něm mluví také o své dvacetileté službě mládeži, podpoře českých misionářů a psaní biblických „detektivních“ povídek s Sherlockem Holmesem.
Časopis se ohlíží za uplynulým „ztraceným“(?) rokem poznamenaným epidemií koronaviru. Byl Duch svatý v uplynulém roce taky v karanténě? Co nám může zkušenost z pandemie dát dobrého? Jak naše reakce na společenské krize vysvětlují věřící psychologové? Co nám může pomoct přežít těžké časy? A nebude se nám ještě po lockdownu stýskat? I nad těmito otázkami přemýšlejí Pavel Černý, Andrea Jarošová, Ludmila Pohanková, Jana Frantíková nebo Tomáš Coufal. K tématu přispělo i několik dalších křesťanů z různých míst Česka, kteří během lockdownu začali dělat něco nového, zapojili se do služby nebo čas jinak dobře využili.
V čísle dále najdete článek Tomáše Dittricha věnovaný 400. výročí popravy 27 českých pánů, zamyšlení Dalimila Staňka nad vírou a zbožností zakoušenou tělesnými smysly či vzpomínku na kazatele Stanislava Kaczmarczyka. Nechybí recenze a zprávy o církvi u nás i v zahraničí.
Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku.
Více na www.zivotviry.cz.
