Na poznání a přístupu záleží

Jan 4:21-26 … Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

Milí přátelé a uctívači Boha –

Dovolte mi, abych dnešní kázání začal takovým krátkým smyšleným příběhem. Později nám, jak doufám, poslouží jako názorná ilustrace.

Víc než jen nový soused

Pokud nežijete na samotě, máte jistě kolem sebe nějaké sousedy. A dejme tomu, že se do domu nebo do bytu vedle vás právě nastěhoval nový soused. Je trochu tajemný, nikdo ho pořádně nezná. Protože má ale v garáži krásné auto, má se zato, že je bohatý. Z toho důvodu si ho někteří vychytralí sousedé chtějí nějak naklonit, získat si jeho přízeň, zalíbit se mu. Dávají mu tedy za dveře různé pozornosti: tu pekáč buchet, tu košík jablek, tu dámskou voňavku (jistě má takový boháč plno žen), tu kytici čerstvých růží.

SOUVISEJÍCÍVýznamný verš – Jonáš

Jednoho dne se u vás doma stane nehoda. Začne hořet, vy i vaše rodina jste uvězněni uvnitř a dým už vás téměř zadusil. V poslední chvíli se však objeví onen tajemný nový soused. S nasazením vlastního života vás vynese ven a poskytne první pomoc. Všechny vás zachrání. Z vás se pak stanou nejlepší přátelé. Od té chvíle se začnete pravidelně setkávat, povídat si, poznávat se. A vy tak mj. zjistíte, že ten váš soused vůbec nejí buchty, že jablek má sám spoustu, že nemá žádnou ženu a že na růže je alergický. Ostatní sousedé si mysleli, jak jen se mu svými dárky zavděčují, jak si ho získávají na svou stranu. Přitom ho vůbec nepoznali. Jinak by věděli, že místo neužitečných darů má ze všeho nejraději, když si sedne na sklenku vína se svým sousedem, který se mu teď stal blízkým přítelem, vděčným za záchranu života.

Jsou si náboženství rovna?

Proč jsem vám tenhle smyšlený příběh vlastně vyprávěl? Jak asi sami víte, mnoho lidí po celém světě je toho názoru, že v každém náboženství lidé uctívají stejného boha, jenom jiným (tím svým) způsobem. A že je proto nesmyslné upřednostňovat jedno náboženství nad druhé. I já jsem si to kdysi myslel. Ten úvodní příběh o novém sousedovi nám ale dobře demonstruje skutečnost, že na způsobu uctívání Boha záleží, že je naprosto zásadní, jak k Bohu přistupujeme a jaký vztah s Ním máme, jak a zda Boha vůbec známe!

Na poznání Boha a přístupu k Němu záleží!

Pro skutečný, úzký, intimní vztah je nezbytné poznat Boha, poznat Jeho vysvobození, Jeho spásu, a vstoupit do kontaktu s Ním. Podobně pro ten přátelský vztah s novým sousedem bylo třeba blíž ho poznat, vědět, že vás zachránil z jisté smrti, bylo třeba začít se s ním setkávat. To, co chybělo těm snaživým sousedům, stejně jako chybí mnoha uctívačům Boha dnes, je právě pravé poznání a blízký kontakt. Kolik jen lidí si chce Boha naklonit svými oběťmi a dary, svými skutky, svým rádoby „slušným chováním“. Ale Bohu se to všechno hnusí. Hnusí se Mu snahy člověka sebe sama ospravedlnit a omluvit, vlastními silami si získat Jeho uznání a přízeň. Boha to uráží. On totiž vidí pod ty naše vznešené nátěry, pod masky, které nosíme. On vidí do srdcí nás všech. Ale především – Bohu jde o něco jiného: On nechce, aby se člověk zaobíral sám sebou, ale Jím. Chce, aby Jeho člověk pravdivě poznal, zakusil Jeho obětavou lásku a měl s Ním duchovní společenství plné důvěry.

SOUVISEJÍCÍ – Jak žít v jednom těle – těle Krista

Kde, nebo jak?

To se také pokoušel objasnit kdysi Ježíš jedné ženě v Samařsku. Nejprve s ní krátce hovořil, ale když začal mluvit o jejím neslavném osobním životě (kolik mužů měla), raději „obrátila list“ (tak jako je to běžné i dnes). Stočila řeč do obecné roviny a položila Ježíši neosobní otázku: Kde máme vlastně uctívat Boha? „Naši (tj. samařští) předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy (tj. Židé) říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí poklidně vysvětlil, že přišla chvíle, kdy nebude podstatné kde, ale jak člověk Boha uctívá. „… přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a pravdě. A Otec si přeje, aby Ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo Ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“

Skutečně, na způsobu uctívání záleží. Možná ne lidem samým. Ale Bohu na tom záleží. Proto nám zjevuje a odhaluje pravdu o sobě, o tom, jaký je a co vykonal v Kristu pro naši záchranu ze hříchu a smrti. On sám na kříži zmíral za nás a za naše viny, křivdy a ublížení, za naši sebestřednost a sebespravedlnost, za naše prospěchářství.

Udělal to z lásky k nám, abychom Mu uvěřili, skrze křest přijali Jeho dar odpuštění a Ducha života, abychom žili s Ním jako nová stvoření, očištěná od toho starého. Když poznáme tuto pravdu o Boží dobrotě a milosti, o Jeho nezasloužené přízni k nám v Kristu Ježíši, a uvěříme Bohu, Bůh sám již vstoupil do nového vztahu s námi. On jako první vchází do kontaktu s námi, v našem nitru zplodí nového ducha, a my tak s Ním můžeme zažívat duchovní společenství. Pouze když Mu uvěříme, když poznáme tu osvobozující pravdu a máme Jeho Ducha v sobě, můžeme opravdově uctívat Boha (v Duchu a pravdě) a žít s Bohem – tady a teď, i navěky.

V Kristu mezi námi

V Aténách kdysi apoštol Pavel kázal místním lidem, kteří stavěli oltáře „neznámému bohu“. „Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji,“ řekl jim Pavel. (Sk 17:23) Také Samařané, jak říká Ježíš ženě ze Samařska, uctívali, co neznali. Byli to Židé, komu se jako prvnímu dal Bůh poznat; oni měli Jeho Zákon, Jeho sliby spásy a Jeho zvláštní požehnání. Ze Židů pak vzešel i Spasitel celého světa – Ježíš Kristus. V Něm přišel Bůh každého z nás osobně zachránit, ať jsme, kdo jsme. V Něm se nám dává pravdivě poznat. V Něm s námi sdílí svého Ducha.

„Já jsem chléb života;

kdo přichází ke mně, 

nikdy nebude hladovět,

a kdo věří ve mě, 

nikdy nebude žíznit.“

– Ježíš Kristus

(Janovo evangelium 6:35)

Samařská žena ze starých proroctví věděla, že jednou přijde ten Pomazaný, ten Mesiáš. Věděla, že jí i ostatním oznámí všecko, co bude třeba. Ten den se jí to splnilo. Ten, kdo s ní mluvil, byl tím Mesiášem. A Jeho slova tu zazněla i dnes. To abychom už více neuctívali sebe, své zájmy, své představy o bohu, ale abychom poznali našeho milujícího Pána a Boha a měli s Ním úžasné společenství, plné uctívání „podle Jeho gusta“. On o každého z nás velice stojí. Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 6. srpna 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

5 Komentáře

  1. Karel Krejčí

    Ano, těch povrchních masek je kolem nás plno. Boha nelze žádným způsobem ošidit nebo oklamat, stejně jako nelze bez následků kráčet tou „svou“ cestou. Důsledky těch svých „přímých“ cest pociťujeme přímo na sobě, formou různých neúspěchů, stresu, strachu, psychických problémů, mnohdy vyúsťujícími do adresných nemocí. To je způsob, jakým Bůh odkrývá naše nitro, jak odhaluje to, co se skrývá právě pod těmi našimi maskami. Někdo bude možná dotčen zjednodušeným a necitlivým „černobílým“ viděním, někdo si přizná, že „něco“ pravdy na tom bude a někdo bude dokonce vděčný.
    Ano Bůh je Ten, kdo nejen dopouští, ale zároveň i léčí.

    Odpověď
  2. Olga Nedbalová

    Moc děkuji za krásný komentář. Také jsem někdy mívala sklon s Bohem manipulovat. Modlit se za svoje cesty, za svou vůli. Vnucovat Bohu svoje představy o „správném“ řešení životních situací. Měla jsem ovšem velké štěstí, že se moje přání nesplnila. Bůh měl pro mě nachystané daleko lepší řešení. Jen já jsem to ve své slepotě někdy neviděla. Teď zpětně vidím, jak mnoho trpělivosti má Pán Ježíš. A jaké skvělé řešení pro nás Bůh nachystal ve svém Synu Ježíši Kristu.

    Odpověď
  3. Co znamená, že lidé budou uctívat Boha v Duchu a v pravdě, jak píše autor „podle Jeho gusta“. Hodně o tom vypovídá Izajášovo proroctví:

    „Přestaňte přinášet marné oběti!
    Kouř kadidla je mi odporný.
    Všechna ta novoluní, soboty, slavnosti –
    ta vaše zlá shromáždění nesnáším!
    Ta vaše novoluní, ty vaše svátky –
    jak se mi z duše protiví!
    Jsou mi břemenem,
    nemohu už je vydržet.
    Proto když ke mně vzpínáte ruce,
    zakrývám si oči před vámi;
    když své modlitby hromadíte,
    neslyším.
    Ruce máte celé od krve –
    umyjte se a očisťte!
    Odkliďte mi už z očí
    zlo, jež jste páchali.
    Přestaňte jednat zle –
    jednat dobře se naučte!
    Prosazujte spravedlnost,
    podpořte utlačovaného,
    zjednejte sirotkovi právo
    a zastaňte se vdov!“

    Jazykem dnešního člověka můžeme parafrázovat: „Zanechte náboženských frází a usilujte o spravedlnost pro trpící.“

    Zkuste si představit člověka, který říká, že si vás nesmírně váží (uctívá vás), ale ignoruje vaše blízké, kteří jsou v tísni (jejich utrpení je vašim utrpením, pokud se jedná o ty, které máte rádi). Budete takovému člověku věřit jeho úctu, pokud je mu vaše utrpení lhostejné? Mít vztah k Bohu znamená pomáhat jeho trpícím dětem, s nimiž se On ztotožňuje („Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“”).

    My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme poznali Ježíše Pána (jeho oběť za lidstvo), nemáme ve vztahu k němu žádnou exkluzivitu. Totiž každý, kdo zmírňuje utrpení jeho bratří, ho tímto uctívá. A nezáleží na pod jakou hlavičkou to dělá (k jakému náboženství patří).

    Odpověď
  4. Pane pavle v., doufám, že ty dva poslední odstavce nemyslíte vážně. Vždyť zapojujete vůz před koně, následek kladete před příčinu! Bez víry se nemůžete zalíbit Bohu! Bez Boží lásky agapé, vylité v srdci skrze Ducha svatého, vám nic neprospěje, ani kdybyste nakrmil celý hladový svět… Boží vůle je, abychom věřili v toho, kterého nám poslal. Protože bez Něho nemůžeme nic. Ale s Ním — to je jiná!

    Odpověď
  5. to autor 11. srpna 2023 8:42

    Myslím je smrtelně vážně. Zkuste si představit, že jste otec milující své děti nebo člověk milující své přátele, kteří se octnou v hlubokých problémech. Pomůže jim člověk, který vás vůbec nezná. Budete mu vděčný?

    Píšete, že bez Něho nemůžeme nic. Svým způsobem máte pravdu. Pokud budete opravdový ateista, nebudete věřit na život věčný a tak se bude snažit vytřískat ze života maximum tady a teď a v krizové situaci se zachováte sobecky. Takže Ježíšův slib věčného života je motivem pro milosrdenství. Bez Něho by „znehodnocování“ vlastního života ve prospěch druhého postrádalo smysl.

    Tím skutečným křesťanem byl například Albert Schweitzer, který zahodil svou kariéru hudebního virtuosa pro trpící. V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Podnětem k tomu byl článek v časopise francouzské misionářské společnosti, který popisoval těžký život domorodců v rovníkové Africe. Chtěl se vypravit do Afriky, aby mohl přímo na místě pomáhat potřebným. V roce 1905 začal studovat medicínu na štrasburské univerzitě. Ke studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila výjimkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončil v roce 1912, absolvoval i postgraduální studium tropické medicíny v Paříži. Během svých studií pokračoval v pedagogické práci na univerzitě i ve své činnosti muzikologa a hudebníka. Roku 1913 spolu manželé Schweitzerovi odjeli do Afriky s nákladem léků a zdravotních přístrojů do misijní stanice v Lambaréné (tehdy Francouzská rovníková Afrika, dnes Gabon). Albert Schweitzer tam z vlastních prostředků založil nemocnici, kterou financoval jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů. V nemocnici, založené hluboko v pralese, byli léčeni lidé, kteří do té doby žádnou lékařskou péči neměli. Mnozí trpěli leprou, malárií, úplavicí, spavou nemocí nebo svrabem.

    Kdyby se naše srdce obrátilo a byli bychom jako Dr. Schweitzer, neměli bychom problém s úbytkem věřících. Protože hlásáme, že Kristus za nás již vše vykonal a my tudíž nemusíme vůbec nic, jen deklarovat svou víru, považuje nás svět za mluvky.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář