Oběť rwandské genocidy dokázala odpustit a spřátelila se s člověkem, který jí usekl ruku

Rwanda – Přišla o ruku a viděla, jak usmrtili její devítiměsíční dceru, ale o 25 let později, 48letá Alice Mukarurinda a muž odpovědný za useknutí končetiny jsou nyní dobří přátelé.

Oba lidé ukázali potřebu odpuštění a smíření v národě, kde se odehrály jedny z nejhorších zvěrstev ve světových dějinách. Její příběh přináší The Christian Post.

V dubnu 1994 byla Alice a její manžel mezi stovkami tisíců Tutsiů, kteří zemřeli poté, co byli zbití, popravení, upálení nebo rozsekaní mačetami rozvášněným davem Hutuů pod dohledem vlády.

Cílem bylo „vyhladit“ je. Mnoho z nich bylo zabito svými sousedy a přáteli, o nichž si mysleli, že jim mohou věřit.

Ačkoli to byli v Kristu bratři a sestry, toxická propaganda podněcovala početnější Hutuy, aby se pokoušeli zcela se zbavit menšinových Tutsiů, kteří byli společensky na vyšších pozicích a upřednostňovaní belgickými kolonisty.

Vzhledem k tomu, že většina rwandského obyvatelstva byla nevzdělaná, ideologie se rozšířila propagandistickými rozhlasovými vysíláními a novinami. To ovlivnilo mysl mnoha Hutuů, včetně duchovních v církvi.

V rozmezí tří měsíců bylo zabito kolem jednoho milionu lidí, přičemž mnozí z nich byli masakrováni uvnitř kostelů. Většina z nich byla Tutsiové a mírní Hutuové, kteří se odmítli účastnit vyhlazení tutsijských „švábů“.

Naštěstí Alice a její manžel přežili i přes fyzickou ujmu, kterou utrpěli. Nicméně jejich dcera, její matka, její sourozenci a mnozí sousedé neměli to štěstí.

Když v dubnu 1994 Hutuové ve venkovské východní provincii zaútočili, Alice s manželem a dcerou se snažili schovat v kostele. Její sourozenci se skrývali v jiném kostele, který byl nakonec spálen s lidmi uvnitř. Kostel, v níž se schovávali Alice, její manžel a dcera, byl později srovnán se zemí, ale oni byli nějak schopni uniknout do bezpečí.

„Každý den v tomto měsíci zabíjeli, zabíjeli a zabíjeli,“ řekla Alice novináři evangelikální humanitární organizace World Vision, která poskytla pomoc ve většině země.

Alice se snažila ukrýt ve vodě. V té době nemohli místní Tutsiové jíst nebo spát, protože se stále snažili skrývat. Mnozí zemřeli hladem v hrozných podmínkách.

  1. dubna však vojáci našli Alici a její rodinu.

„Bylo tam tolik lidí, kteří přišli se zbraněmi od francouzské vlády. Měli mačety, byly tam sekery… a revolvery,“ řekla.

Alice byla zasažena do hlavy nějakou zbraní, ze které vyčníval hřebík a také do ramene a ztratila celou ruku. Mezitím skupina mužů rozsekla její dítě. Manžel byl také napaden, ale měl méně vážné zranění.

„Bylo to mnohem horší. Je to dlouhá doba, a proto to nevypadá tak špatně,“ vysvětlila, když ukázala novinářům své jizvy. „V tom okamžiku jsem byla ve stavu, když nevíte, co děláte.“

Vojáci se domnívali, že Alice je mrtvá a hodili tělo v bezvědomí spolu s pozůstatky zesnulých obětí na jednu hromadu.

Genocidu zastavila pak rwandská vlastenecká fronta (povstalecká skupina, která nakonec převzala moc a skoncovala s genocidou 4. července 1994, když dorazila do hlavního města Kigali).

Ačkoli se Alice narodila do rodiny s 11 sourozenci, přežili jen ona a další sourozenec.

Alice neměla v polovině těla žádnou pohyblivost kvůli poškození lebky. Trvalo jí dva měsíce, než se naučila znovu pohybovat a aby její mozek fungoval tak, jak tomu bylo dříve.

Pokud neodpustím, nezdědím království Boží

Alice byla spasena, když jí bylo 15 let a věděla, že jedním z klíčových principů její víry je odpuštění. Když se vrátila domů, četla Bibli a narazila na pasáž o odpuštění a o tom, jak je Bůh milostivý vůči „těm, kteří si to nezasloužili.“

Řekla, že se obávala, že pokud neodpustí, tak jí Bůh neodpustí její hříchy, a pak by nezdědila království Boží.

Dnes je Alice 48 a má pět dětí a říká, že jí Bůh požehnal. Ale také se vyrovnala s tím, co se stalo, a je součástí místního sdružení obětí genocidy a pachatelů, kteří požádali o odpuštění. Společně pracovali na vybudování 180 domů, které by nahradily ty, které byly násilím zničeny.

Po genocidě Alice řekla, že se modlila k Bohu, aby se setkala s mužem, který provedl zločiny proti ní a její rodině. Jednoho dne k ní přišel jeden z útočníků jménem Emmanuel, ten, který jí usekl ruku, a požádal o odpuštění, ale ona omdlela.

Proč? Vzhledem k tomu, že Alice pracovala s tím člověkem na budování komunity, ale nevěděla, že jeho kolegové zavraždili její dceru.

„Nemohla jsem uvěřit, že to byl člověk, s kterým jsem spolupracovala v tolika oblastech. Všechno náhle zčernalo,“ vzpomíná Alice. „Omdlela jsem a odvezli mě do nemocnice.“

Její manžel byl rozčilený, když zjistil, že pracuje na přestavbě domů se stejným mužem, který provedl tak hrozný čin jejich rodině.

„Pro mého manžela bylo obtížné pochopit, že mezi námi je někdo, kdo zabil naše dítě,“ řekla. „Protože jsme byli spaseni a protože jsme poznali Boha, učinili jsme toto rozhodnutí během týdne, a rozhodli jsme se mu odpustit, protože jsme k tomu byli povoláni.“

Povzbuzovala Emmanuela, aby šel k ostatním rodinným příslušníkům a požádal i o jejich odpuštění. Podle Alice už na Emmanuelových rukou není krev.

„Všichni jsme mu odpustili a žijeme spolu klidně,“ řekla. „Navštěvujeme se a nemáme s tím žádné problémy.“

Emmanuel byl propuštěn z vězení v roce 2003 poté, co vláda vyhlásila amnestii mnoha pachatelům genocidy. Pachatelé byli propuštěni z vězení, aby mohli pomoci obnovit rozdělený národ.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

 

-mn-  Foto: World Vision – Alice Mukarurinda

Kategorie: Lifestyle

Tags:

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář