Ondřej Szturc: Specifika generace Z – v čem přemýšlejí jinak a jak je mít rádi?

V čem jsou dnešní mladí lidé specifičtí? Jak je oslovit, jak tuto generaci neminout? Jak je vést do rostoucího vztahu s Kristem srozumitelně a formou, která jim bude blízká?

Ne vše v tomto článku platí pro všechny mladé lidi, ale věřím, že to z velké části reflektuje obecné trendy, které utvářejí hodnoty tzv. generace Z (12–18 let). Pokud bychom řekli, že autorita většiny nás věřících je sola Scriptura (pouze Písmo), pro dnešní mladé lidi platí spíše pouze pocity. Drtivá většina mladých lidí, kteří k vám přijdou na letní kemp, do církve, na mládež, nehledá v životě pravdu, ale hledají něco, co je udělá šťastnými. Může se nám to nelíbit, můžeme proti tomu bojovat, ale je to tak.

Pro tyto lidi neplatí argumenty a fráze „musíš to dělat, protože to říká Bible“ nebo „Bůh říká, že to je správné“, protože autoritou v rozhodování pro ně je to, co mohou zažít, na co si mohou sáhnout. Chtějí zjistit, zda jim to do života skutečně něco přináší.

Nám to do církve přináší výzvu, jak mladým lidem ukázat Boha tak, aby se mu chtěli přiblížit, a jak s nimi sdílet to, čemu věříme, srozumitelnou formou, ve které se najdou a ke které si budou moci svoje životy vztáhnout. Co děláme v církvi pro to, aby lidé zažívali hluboké společenství, opravdová přátelství, hluboký čas s Bohem a momenty, kdy cítí, jak jsou milováni a oceňováni?

 

Můžu sem patřit?

Vřelý osobní přístup je mnohem, mnohem důležitější než cool program. Jaký je první dojem, který mají návštěvníci vaší mládeže či sboru? Náš církevní model bývá často postaven na starozákonním modelu svatosti formou oddělení. Je to jako dívat se zvenku na golfový klub plný šťastných lidí, a to v nás má vyvolat pocit, že chceme taky splnit všechny podmínky, abychom se do klubu dostali. Jsem ale přesvědčen, že verze svatosti, kterou přinesl Ježíš, by se měla spíše podobat jeho podobenství s kvasem: Trocha kvasu se nenechala „udusit“ těstem, ve kterém byla, ale celé ho prokvasila.

V naší mládeži se snažíme všemožnými způsoby docílit toho, aby se lidé co nejdříve po příchodu stali plnohodnotnou součástí kolektivu, aby se mohli zapojit do služby, aby vnímali, že nejsou „oni“, ale „my“. Komunita a autentické vztahy jsou pro mladé lidi všechno. Sami sebe se ptají: Můžu sem patřit? Zapadnu sem? Chce mě tu někdo, opravdu?

 

Nulový respekt k tradici

Generace Z je pod silným vlivem globalizace – věci jsou globální, multikulturní, nové trendy z dalších zemí jsou k dispozici během několika dní, ne-li hodin; díky internetu a znalosti angličtiny jsou lidé ovlivněni spoustou zdrojů – ať už pozitivně nebo negativně. Když pak přijdou do církve, mohou se často setkat s tím, že rozhled církevních vedoucích je slabší než u průměrného teenagera, a právem si mohou myslet, že jsme zpátečníci.

Vezměme si jen to, že v mnoha našich církvích na pódiu uslyšíte mluvit jen muže, o cizincích a uprchlících se vyjadřujeme rozporuplně, výzdoba sálu taky nevypadá, že by ji někdo v posledním desetiletí řešil, některá oznámení jsou nerelevantní nebo zmatená, technická stránka a projekce taky nevypadá úplně připraveně. Často se také bez smysluplného vysvětlení vyjadřujeme kriticky k věcem, jako jsou tanec, tetování, piercing a k jiným prvkům, které jsou pro mladé lidi naprosto normální. To vše je natolik v kontrastu s hodnotami dnešní společnosti, že mohou hosté velmi lehce dojít k závěru, že v takovémto dogmatismu není budoucnost, a půjdou hledat něco, v čem je z jejich pohledu víc života.

Neodmyslitelnou součástí života spousty aktivních mladých lidí je pokrok, změna, osobní rozvoj a touha něco dokázat. Pokud něco dneska dělají dokonale, tak to zítra chtějí udělat lépe. S tím musíme v církvi počítat a musíme se smířit s tím, že argument, že něco je „taková tradice“ a že „to tak stačí“, jsou pro mladé lidi nejen irelevantní, ale spíše je vůbec nechápou, protože „vždycky jsme to tak dělali“ je pro ně samo o sobě pádným argumentem to udělat příště úplně jinak.

 

Hlad a Kristus

Velká část mladých lidí v dnešní době trpí ztrátou všech vzorů a jistot, o které by se mohli opřít. 40 % z nich prožívá v dospívání úzkostné stavy, zhruba 50 % vyrůstá v neúplné rodině. Duchovní, duševní a sociální hlad tady je, a pokud tuto prázdnotu nezaplní Kristus skrze církev, tak ji zaplní někdo jiný.

Když Ježíš přišel do Jericha, během dvou vět se pozval k Zacheovi domů. Přerušil svou agendu, vykašlal se na zdlouhavé seznamování a soustředil veškerou svou pozornost na jednoho člověka, který to nečekal a který si to nezasloužil. Ježíš mu byl blízko. Nemluvil na něj z kazatelny ani z pódia, ale věnoval mu 100 % své pozornosti, zájmu a lásky. Jsem přesvědčen, že jenom tak můžeme mít vliv na dnešní svět. Cítí lidé, že naše srdce patří jim a že nám na nich bezpodmínečně záleží víc než komukoli jinému, koho kdy potkali?

 

************************************

Autor: Ondřej Szturc

Článek vyšel v plném znění v květnovém vydání časopisu Život víry (2018/05), které se ptá: Čemu vlastně věříme? Přináší výsledky loňského dotazníkového šetření České evangelikální aliance, které zjišťovalo postoje českých evangelikálů k různým náboženským, morálním i společenským hodnotám.

Číslo dále přináší rozhovor s překladatelem Bible Slovo na cestu Jiřím Drejnarem, příběhy čtenářů, detektivní povídku, recenze, zprávy i přehled chystaných křesťanských akcí. Více informací o časopise najdete na www.zivotviry.cz.

 

Kategorie: Lifestyle

1 Komentář

  1. Je tu popsáno klasické napětí mezi „pociťovanými potřebami“ a „skutečnými potřebami“ lidí – a nejedná se jen o tu mladou generaci. Ty první potřeby je určitě dobré znát, a respektovat je, ale nesmí se u nich zůstat, jinak se společenství věřících – spolu s nevěřícími – stává jen jakýmsi „posvátným klubem“. Tou skutečnou „potřebou všech potřeb“ je přijetí zvěstovaného evangelia, víra v Ježíše Krista ke spasení – pro tento život až na věčnost.
    Můj osmiletý vnuk, který vyrůstá ve věřící rodině, nedávno přišel domů za svým tatínkem a říká : „Tati, oni to nějak v té nedělní škole neberou dost vážně, my si pořád jenom hrajeme a z Bible se nic neučíme“. To jen pro ilustraci toho, co chci říct. Dnešní mladí lidé od nás očekávají především autentičnost, přirozenou harmonii mezi tím, co zvěstujeme a jak žijeme. Ale to tak bylo vlastně vždycky :-).

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář