Pavel Bukáček o romských dětech: Učíme je odevzdávat problémy Bohu

Co konkrétně tě na práci v Centru dětí a mládeže na Žižkově baví? V čem tě naplňuje?

Vidím, že jsou tu děti a teenageři, kteří potřebují Boha, jsou bez něj úplně ztracení. Zároveň jsou otevření, snadno uvěří a jsou hrozně vděční. Ať zorganizuje člověk cokoli, přijdou a jsou rádi. Vidím, že to má smysl, vidím pokroky. Když se ve sboru na mládeži udělá přespávačka, tak tam přijde pár lidí. Tady, ať udělám v jakýkoli termín přespávačku, tak jich přijdou desítky. Na mládeži mi to přijde, jako kdybych tím mládežníky skoro až otravoval, ale tyhle děti jsou nadšené a pořád se mě ptají, kdy bude zase něco dalšího. To mě povzbuzuje. A také to, když vidím, jak se děti mění, jak poznávají Boha, jak se učí s Bohem každodenně žít a předkládat mu své těžkosti.

Když Boha přijmou, dokážou ve víře vytrvat, stát v ní pevně?
Děti ano. Problém je, že nikdo z rodičů není věřící. Každý Rom ti řekne, že věří v Boha, ale nejsou znovuzrození, žijí si po svém. Jsou pověrčiví, dělají různé okultní věci. Často třeba nosí různé křížky nebo růžence a myslí si, že jim to nosí štěstí a že je to ochraňuje. Občas třeba zajdou do kostela, občas se pomodlí, ale zároveň jsou několikrát týdně opilí, hulí trávu apod.

 

Co se u romských dětí viditelně změní, když uvěří?

Učíme je jednat jinak, na stěně máme vyvěšená pravidla, která tady musí dodržovat. Co se například podařilo změnit, je nadávání. Jsou zvyklí nadávat, v rodinách spolu jednají hrozně, nadávají si a urážejí se. Rodiče své děti často neoslovují jmény, ale nadávkami. U nás v Centru jsou za to děti trestané – když řeknou sprosté slovo, musejí dělat dřepy. A většina z nich se to odnaučila.

Některé děti, když uvěřily, nám začaly chodit pomáhat. Dělat něco zadarmo? S něčím pomáhat? To by Rom v životě neudělal. Muži by nikdy neudělali žádnou „ženskou“ práci. Pomoct s něčím v kuchyni, utřít nádobí? V žádném případě. Ale teenageři přicházejí, a dost pomáhají.

Taky se je snažím vést k tomu, aby každou věc odevzdávali Bohu, aby se za to modlili. V tom je také vidět změna. Vzali to za své, vědí, že jakmile je problém, můžou se za to modlit, a Bůh modlitby vyslýchá. Říkáme si tady i svědectví. Chvíli trvalo, než děti pochopily, co to přesně je, ale naučily se to. Každé odpoledne máme třeba dvacet svědectví. Není to jako v nedělce s bílými dětmi, kde se všichni stydí mluvit. Naopak je většinou musím utnout a začít s dalším programem, protože už by to bylo moc dlouhé.

 

O čem ta svědectví bývají nejčastěji?

Často jde o zdravotní věci nebo o spaní. Mívají noční můry, nemůžou v noci spát, a tak říkají, že se za to modlili, a zlepšilo se to. Některé děti vídají různé démony, tak se naučily, že je v Ježíšově jménu mohou poslat pryč. V romských rodinách se často dějí okultní věci, také se tam denně vzájemně proklínají. Často si říkají „aby tě rakovina sežrala“ a podobné věci. A je smutné, že ty rakoviny u nich fakt jsou… (Vstává a ukazuje na fotografii na stěně.) Tenhle chlapeček se jmenuje Alex. Je nejmladší z mnoha sourozenců, denně se v rodině proklínají a jeho máma teď má nádor v hlavě, který ji pomalu žere. Alex sem chodí často i mimo programy, protože je jeho mámě často špatně. Nebo Péťa. To je nejstarší kluk, který k nám chodí, stal se i členem regionu KS Praha na Palmovce. Je mu 24 a nedávno mu našli rakovinu. Po modlitbách se jeho zdraví hodně zlepšilo, najednou mohl chodit a cítil se líp. Díky tomu uvěřila jeho máma.

 

Není tu nebezpečí, že budou znát Boha jen jako někoho, kdo pomáhá v krizových situacích?

Možná ano. Učíme je ale i děkovat. A hlavně si přeju, aby věděli, že Bůh je pořád s nimi, že s ním lze každý den žít a mít s ním osobní vztah. Učíme je, že k nám Bůh mluví a že je může vést. Učíme je hledat Boha nejen v těžkých situacích, ale pořád. Ale mnoho těch dětí je v těžkých situacích neustále…

 

Jak česká společnost a církev může romské komunitě pomoct? Máš nápad, co by se dalo dělat na celorepublikové úrovni?

Romů je v Česku strašně moc a to nejsnazší je začít pro ně dělat podobné kluby, jako děláme my.

 

Klíčem jsou tedy děti?

Myslím si, že ano. K dospělým Romům se člověk skoro nedostane. Obecně k probuzení ve společnosti jsou podle mě klíčem děti. Těm se nikdo moc nevěnuje, nejlepší služebníci v církvi kážou dospělým a nedělky jsou často v katastrofálním stavu, vedou je lidé, kteří jsou ochotní děti zabavit. Někde to funguje líp, někde hůř.

Začít dělat klub pro romské děti je poměrně snadné. Pro začátek stačí zorganizovat setkávání na dvě hodiny týdně. Naší vizí, kterou jsme přijali na modlitbách, je, aby bylo třeba dvě stě podobných center po České republice. Centra Teen Challenge jsou momentálně tři, může to ale být jakékoli jiné středisko, kde děti uslyší jasné evangelium a kde budou lidi, kteří je mají rádi. Důležité je, aby je to bavilo, aby slyšeli o Bohu a aby lidé, kteří je vedou, žili s Bohem. Jsme otevření tomu, komukoli pomoct. Takových klubů, jako je ten náš, by mohly být po Česku stovky, a všechny budou plné.

 

 

************************************

Autor: Lucie Vlasáková

Ukázka z rozhovoru, kteý vyšel v plném znění v červnovém vydání časopisu Život víry (2018/6). Hlavním tématem čísla je islám: Uctívají muslimové stejného Boha jako křesťané? V čem se poselství Koránu liší od biblického evangelia? Je islám slučitelný se západní demokracií? Jak s muslimy mluvit o Ježíši?

Dále nabízí článek k 50. výročí setkávání na Travné, zamyšlení nad Biblí, komentáře, recenze, zprávy i přehled chystaných křesťanských akcí. Více informací o časopise najdete na www.zivotviry.cz.
Nyní akce pro nové předplatitele: Život víry na tři měsíce zdarma!

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář