Pavel Plchot: Když jsem měl deprese, bylo pro mě těžké kázat

Tvůj příběh s Bohem začíná v listopadu 1989…

Z dnešního pohledu ano. Od listopadu mám srdce plné vděčnosti za to, v jaké žiju zemi a době. V roce 1989 jsem byl studentem prvního ročníku matfyzu. Zapojil jsem se do stávky. Byl jsem nevěřící a byl to pro mě zázrak… Pro mě pak ale přišlo těžké období. Začaly deprese, chtěl jsem ukončit život…

Jaký to mělo kořen?

Zaskočila mě svoboda. V roce 1990 jsem se ocitl v paralýze možností. Byly to neskutečné možnosti, ale začal jsem mít pocit, že nevím, co je nejlepší. Co když to zvořu a půjdu špatným směrem? Taky jsem se potkával se staršími lidmi, kteří byli plní hořkosti, že jim ostatní zkazili život. Co když takhle skončím já? Začal jsem číst existenciálně těžké knihy, které pro mě nebyly jen zajímavá literatura, ale život. Když jsem četl Kafkův Proces, říkal jsem si: Jestli to dočtu, tak asi spáchám sebevraždu. Měl jsem pocit, že mi to svírá hlavu, že mě to vede do úzké štěrbiny, že už není cesta zpátky. Nakonec jsem to nedočetl…

A jak se na to díváš po 30 letech?

Když si teď čtu Sartra, uvědomuju si, že jsem zažíval bezvýchodnost existence. Bůh není, není tu nikdo, kdo by mi cokoli řekl, mám totální svobodu, můžu si dělat, co chci, ale vedlo mě to do nicoty. Dneska říkám, že nejhorším dnem mého života byl 1. leden 1991.

Proč?

To byly moje 20. narozeniny. Nejhorší bylo, že jsem se probudil. Měl jsem pocit, že jsem v černé díře, a mou jedinou touhou bylo umřít. Kamarádi mi říkali: „Vypadáš jako chodící mrtvola.“ Zhubnul jsem, bylo na mně vidět, že se se mnou něco děje.

Kdy jsi uvěřil v Ježíše Krista?

Až v únoru. To jsem šel do sboru CB, kam mě pozvala jedna kamarádka. Když viděla, jak se v tom plácám, říkala: „Měl bys jít do církve.“ Byl jsem tak zoufalý, že jsem šel. Moc jsem tomu nerozuměl, ale říkal jsem si: Jestli je to tak, mohla by to být šance i pro mě. Té kamarádky jsem se zeptal: „Co mám dělat, abych uvěřil?“ Řekla: „Musíš počkat, až se nad tebou Pán Bůh smiluje a dá ti to zakusit.“ Pak, 23. února 1991, jsme byli s mládeží na Rybništi. Tam jsem poprvé začal mluvit k Bohu a začal cestu s Bohem. 

Co deprese? Jaký na ně mělo vliv to, že jsi uvěřil?

Myslel jsem, že to skončí, ale trvaly ještě několik let, asi do roku 1998. Dál jsem zápasil se smysluplností existence a s tím, jak je evangelium odpovědí na tuhle černou díru…

A to už jsi byl dávno na sboru v Benátkách; kazatelem ses stal nezvykle rychle…

Ano, nejtěžší pro mě bylo kázání. Jak lidi nedeptat svými depresemi, a přitom nemít pocit pokrytectví, že říkám něco, za co se nemohu postavit. Trvá to dodnes. Otázky po smyslu existence totiž nemizely. Třicet let od chvíle, kdy jsem uvěřil, až do září 2021, jsem zkoušel, jak křesťanství odpovídá na existenciální nicotu. To, co mi bylo nabízeno z křesťanského meziprostoru, neobstávalo.

Byla tedy deprese překážkou pro tvou kazatelskou práci?

Vím, že lidem, kteří zažijí období krize, pomáhá vědomí, že existují lidé jako já. Je to pro ně pomocí, že nezavrhnou křesťanství. Většina lidí má jen určité období krize manželství nebo rozvodu nebo jim umře někdo blízký. Dostanou se do krajních poloh života i křesťanské víry. Vícekrát mi někdo řekl, že v takovémhle období byl schopen poslouchat jen moje kázání. 

Když děláme s manželkou přípravu na manželství, vždycky mi po tom rozhovoru řekne: „Hele, nechtěl bys někdy taky říct trochu toho pozitivního?“ 

Jak jsi našel manželku?

Petřin pradědeček byl jedním ze zakladatelů Svobodné církve reformované, dnešní CB. S nadsázkou říkám, že jsem si s manželkou vzal půlku církve. 

Pár let jsem uvažoval, jestli vůbec mám dar žít v manželství. Když jsem přišel jako kazatel do Benátek a věděl jsem, že v CB je centrem sboru rodina kazatele, modlil jsem se: „Pane Bože, jestli se mám oženit, tak ať se něco v mém životě ještě posune.“ Pavel v Prvním listu Korintským říká, že každý má jiný dar. Přemýšlel jsem, jestli tedy nemám dar být sám. 

Dnes to vnímám tak, že těch osm devět let, kdy jsem byl sám, bylo potřeba, abych nevstupoval do manželství se zátěží. Šlo o uzdravování. Když jsem potkal Štifterovy, Olsenovy nebo další rodiny v Benátkách, viděl jsem, jak tyto rodiny fungují, a říkal jsem si: Rodina, to je něco krásného. Pak jsem se teprve otevřel možnosti se oženit.

Co se ti na Petře líbilo?

Když jsem došel k tomu, že přece jen celibát není na celý život, bylo mi přes třicet. Na Petře mě zaujala věc, kterou oceňuji dodnes: Má srdce na dlani. Když něco dělá, je v tom celou bytostí. Já žiju v různých světech. Jsem schopen být s tebou tady, a přitom vevnitř být úplně někde jinde. Když jdu s dcerou na procházku, občas řekne: „Tati, jsi tady se mnou?“ U Petry jsem si to uvědomoval, třeba když si hrála s našimi dětmi.

A jak jste se dali dohromady?

Nemůžu říkat, že mi Pán Bůh dal zjevení. Když jsem se za to modlil, jako by…

Autor: Tomáš Dittrich Datum: 7. dubna 2024 Foto: Tomáš Dittrich – Pavel Plchot

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vyšel v březnovém čísle časopisu Život víry. I přes jeho boj s depresemi se během působení Pavla Plchota z 30členného sboru stal 100členný. Ačkoli v mládí zvažoval, že bude žít v celibátu, dnes je manžel a otec tří dětí. A také vedoucí hnutí „Česko, je nový den“. Osobnost plná paradoxů. Nadšenec pro Krista, a zároveň člověk bytostně střízlivý a praktický…

Březnový Život víry se věnuje předávání štafety služby v církvi. Jak v církvi dávat prostor mladším a navzájem se obohacovat? Jak vychovávat učedníky? A kdy a jak ze služby odejít? Tématu se věnují M. Poborský, P. Kučera, T. Dittrich a L. Targosz

V Životě víry najdete také zamyšlení Jiřího Ungera nad tím, do čeho v církvi investujeme energii a finance, nebo úvahu Tomáše Dittricha o pnutí mezi „praktičností“ a „duchovností“

Do dění za hranicemi dávají nahlédnout další příspěvky: Jaký je život v Lukašenkově režimu, popisuje rozhovor s běloruským křesťanem. Kde jsou křesťané nejvíce pronásledováni, ukazuje nový žebříček organizace Open Doors. Reportáž z konference ICEJ Connection přibližuje vztahy mezi křesťany z řad Židů a Arabů

Nechybí ani virtuální rozhovor s Gerhardem Tersteegenem, německým pietistickým kazatelem a básníkem z 18. století. Číslo doplňuje svědectví čtenářky o smíření s tchyní, jarní báseň, kreslený vtip Pavla Bosmana, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.

Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.

Tags:

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář