Seděla jsem ve velkém sále na Global Leadership Summitu. Užívala jsem si slavnostní atmosféru. V ruce jsem držela kelímek s vonící kávou, kterou jsem si přinesla z bufetu. Těžko jsem se s ní prodrala davem zpátky na své místo, protože kolem šuměly neúnavně rozjařené rozhovory lidí, kteří se tu po roce zase setkali. Pořád jsem zdravila, mrkala a usmívala se na přátelské tváře a na sedačku jsem dosedla na poslední chvíli. Dozněla znělka a řečník začal mluvit:
„Na každém náhrobku je datum narození a datum úmrtí… a mezi nimi bývá malá pomlčka.
Obyčejná pomlčka.
A ta pomlčka, přátelé, to je ten náš život.
Nic víc, nic míň.
Co s ní uděláme? Čím ji naplníme?“
„To není možné,“ říkala jsem si. Moje klopotné životní snažení, všechna moje radost a bolest, úspěchy i neúspěchy jsou jen malá pomlčka mezi dvěma daty?
Od té doby se mi tato myšlenka vynořuje jako ponorka z oceánu v nejrůznějších chvílích. Například v dějepise:
Karel IV. – otec vlasti
Eliška – lamačka mečů
Boleslav – bratrovrah
Jan Amos Komenský – učitel národů
Masaryk – tatíček
Badatelé a historikové jsou schopni vydestilovat z životů osudovou přezdívku, která se přilepí ke jménu a konec. Jako by se z života každého člověka zvýraznila jedna jediná črta. Pomlčka, minus nebo plus.
Je to spravedlivé? Myslím si, že někdy ne.
„To je děda Souček – ten ožrala,“pronesl nedávno můj strýc před zlatě rámovaným obrazem. Byl na něm portrét mladého muže s houslemi.
Úplně mi to vzalo dech.
Život mého praděda se dá shrnout označením „ten ožrala“?
Co ve svém životě prožil? O čem přemýšlel? O čem snil a co uskutečnil? Byl prý učitelem, hrál prý krásně na housle, ale alkohol ho stále více přemáhal…
Jedna neřest překryla všechno krásné, a tak dnes, půl století po jeho smrti, zbývá z jeho života přízvisko „Ožrala“.
Mám jednu velkou životní naději.
Věřím, že dobrý Bůh nám nedává jmenovky podle našich selhání a chyb.
Vidí, co je skryto lidským očím. Vidí vnitřní rány, zápasy a v potu tváře dobytá vítězství nad vnitřním nepřítelem.
A podle toho nám daruje nové jméno.
„Tomu, kdo zvítězí, dám bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno,
které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ Zjevení Janovo 2,17
Pokud jste dočetli až sem, tak mám něco na srdci:
1) Kéž je vaše životní pomlčka mezi dvěma daty na náhrobku smysluplná.
2) Kéž je vaše přízvisko mezi potomky pozitivní. Například: „báječná kuchařka“, „skvělá máma“, „sluníčko“.
3) Kéž jméno, které bude napsané na vašem bílém kamínku, bude slavné: „Ta, v níž není lsti.“ „Ta, jejíž srdce svítí.“ „Ta, která se zastává utiskovaných.“ „Ta, jejíž přítomnost hojí.“ „Ta, která je věrná.“
P.S. Moje maminka při pátrání po předcích objevila v klatovském archivu kroniku šumavského venkovského učitele pana Součka. Četli jsme ji s dojetím. Praděda Souček byl krásný člověk, s láskou píše o své práci v malotřídce uprostřed šumavských hvozdů. Každý člověk má rub i líc a já mám velkou naději, že Bůh má pro mého pradědečka krásnější jméno, než „ten ožrala“.
Příběh z knihy NADĚJEPLNÁ
Kniha NADĚJEPLNÁ obsahuje autentické příběhy žen z našeho českého prostředí.
1 Komentář
Realtoltek
Velice se mi toto zamyšlení s pomlčkou líbí a lze to parádně rozvinout v daleko hlubší zamyšlení. Ježíš totiž řekl :
21Jiný z učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.“
22Ale Ježíš mu odpověděl: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“
Pro skutečně živé žádná pomlčka nebude protože ji nemá ani jejich pán Ježíš. A to jméno na tom kaménku je stejné pro všechny co ho obdrží a obdrželi.
Nechte tedy pomlčku pro mrtvé a učinte z ní kříž, následujte pána, který je navždy živý bez pomlčky