Příběh dobrovolníka

Co tě k dobrovolnictví přivedlo?

Smysluplnost. Pokud chceme mít dobrou společnost jako celek, je nejlepší začít sám sebou. A vždycky jsem byl přesvědčen, že práce byť i jednoho člověka má smysl a přispívá k růstu celku. Někdy mám taky dojem, že jsem se jako dobrovolník už narodil. Doučoval jsem kamarády, organizovali jsme turnaje v soft-tenisu na školní zahradě… Proto vznik dobrovolnického centra v mém okolí byl jen přirozeným pokračováním.

 

Jak probíhá tvoje návštěva?

Chodím do chráněného bydlení a nemám stálého klienta. Protože jde ale o malý objekt a spíše o mladší lidi, prakticky se všemi se znám. Moji klienti už pro mne mají většinou připravenou nějakou náplň, takže je vše velmi přirozené. Pomáhám s počítačem, podávám míčky a fandím, když se hraje boccia, odvezu do obchodu nebo na vánoční trhy nebo jdeme jen tak do parku. Mám taky v plánu připravit přímo v bydlení japonské sushi a udělat takovou malou ochutnávku. Taky moje dcera slíbila, že se staví zahrát na klavír (v chráněném bydlení mají digitální piano). Jednou jsem se stavil i před Štědrým dnem a to byla zas úplně jiná atmosféra – seděli jsme u čaje a jen tak povídali. Uklidím nádobí, utáhnu šroubek v brýlích… je to velice různorodé.

Co ti dobrovolnictví dává? Co podle tebe dává dobrovolníkovi?

Velkou radost. Kdo nezkusil, nepochopí. V chráněném bydlení je taky úplně jiná atmosféra. Nikam se nespěchá i výtah jezdí strašně pomalu. Můj život je hodně uhoněný a těžko hledám chvíli k zastavení. A tohle je pro mne ideální forma. Většinu pracovního dne taky strávím u počítače a mám dojem, že mi kontakt s lidmi i chybí. Takže to tady v dobrovolnictví kompenzuji.

Co ti dobrovolnictví bere? Jak tvé působení vnímá tvá rodina?

Hodně lidí by řeklo, že hlavně čas. Ale je to relativní. Jsem typ člověka, co zaplní každou chvilku a na odpočinek toho zbývá málo. Nejvíce času pro sebe mám, až když jsem nemocný. Takže ano, dobrovolnictví mi sice bere čas, ale já to beru spíš tak, že přijdu o čas, kdy bych se stejně jen honil a neberu to tak, že bych něco ztratil.

A rodina? Mám tři děti a zkouším je také lehce zapojit. Jedna dcera hraje na klavír, druhá na flétnu – to je dobrá příležitost. Syn hraje na bicí, tam jsem ještě nenašel odvahu. Mám taky radost, když se s některým ze svých dětí potkám na ulici zrovna, když tlačím invalidní vozík. Děti se třeba se přidají na kus řeči. Myslím si, že je důležité, aby mě děti viděly a věděly, že pracuji jako dobrovolník. Skoro vždycky se ptají: Jaká byla moje návštěva a co jsme dělali? Dcery se hlavně ptají,o čem jsme si povídali? Syna zajímá, jak rychle jsme jeli s vozíkem nebo jak se to stalo, že jsou na vozíku? Dobrovolnictví je tedy taky skvělým tématem a zdrojem příběhů pro náš rodinný dialog. Manželka je učitelka, ta si potřebuje od lidí spíš odpočinout, ale všechny příběhy ji také zajímají. A když se náhodou ptá, kde zase jsem, jsou to děti, co ji uklidňují: „Mami, není to super, že tam s nimi může tatínek být?” Mám velkou podporu.

 

Autor: Hana Pinknerová
Ilustrační foto: Creative Common Search

Kategorie: Lifestyle

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář