Osm let života v Bosně a Hercegovině. Studium misiologie v Oxfordu. Manželka Chorvatka. Čtyři malé děti. Akutní leukémie. To vše se spojuje v životě jednoho člověka. David Symon má o čem vyprávět…
Někdy do našich životních plánů vstoupí něco, co je překazí. V uplynulém roce jste bojoval s vážnou nemocí. Co se stalo?
Nějakou dobu jsem se necítil dobře, měl jsem zápal plic spojený s dalšími problémy. Poté, co jsem dobral antibiotika, jsem šel na kontrolní krevní testy a pozdě odpoledne mi lékař zavolal, abych ještě rychle přišel do ordinace, že výsledky nejsou v pořádku.
V ordinaci mi doktor řekl: „Chlape, vy nemáte skoro žádné bílé krvinky! Okamžitě musíte na hematologii.“ Druhý den mi v nemocnici oznámili, že mají podezření na akutní leukémii, že musím jet do Ústavu hematologie, že už mi objednali sanitku. „Proč sanitku,“ bránil jsem se, „já tady mám auto, cítím se dobře!“ Nakonec jsem opravdu musel jet sanitkou, s sebou jsem měl jenom klíče, mobil a Pána prstenů, kterého jsem si četl v čekárně.
V nemocnici se divili, že jsem sám vyšel do prvního patra, a hned mi přidělovali pokoj. Divil jsem se: „Jaký pokoj, já jdu jenom na nějaké testy!“ „Ne, ne, vy už tady zůstanete.“ Po odebrání kostní dřeně se potvrdilo, že mám akutní leukémii a ten samý den začala chemoterapie. Řekli mi, že je to opravdu vážné a že jsem přišel na poslední chvíli. Byl to pro mě velký šok.
Do nemocnice jste přišel po svých, a najednou z vás byl pacient. Co jste v první chvíli udělal?
Zavolal jsem manželce, svojí mámě, poprosil jsem bráchu, aby se postaral o auto, které zůstalo u nemocnice… a začala sedmitýdenní léčba. Za první dva týdny mě to fyzicky úplně vyřídilo. Zeslábl jsem, k tomu se přidaly další zdravotní problémy spojené s léčbou.
Když jsem ten první den v čekárně nemocnice četl Pána prstenů, došel jsem na místo, kde Gandalf stojí v jeskyni na můstku, před ním je Balrog (démon) a Gandalf s berlou v ruce mu říká: „Tudy neprojdeš!“ Hned první den jsem nemoci řekl: „Tudy neprojdeš! Ale pokud znáte ten příběh, Gandalf do té propasti spadne a v pořádku je až po určité době. A to se stalo i mně.
Když se v našem okolí objeví nemocní lidé, máme s nimi soucit, modlíme se za ně, ale když sami onemocníme, je to něco jiného…
Je to tak. Ale na druhou stranu pro mě bylo jednodušší, že jsem to prožíval já, než kdyby se to stalo mé ženě nebo dětem. Asi třetí nebo čtvrtý týden, když už mi bylo líp, jsem narazil na blog jednoho kluka – dnes už je to můj kamarád, ale tehdy jsem ho neznal –, který prošel leukémií, ale s o dost těžším průběhem. Psal v něm, že se nikdy neptal: „Proč zrovna já?“ Až později, po roce dvou, když umřelo několik kamarádů, kteří s ním leželi na pokoji, se ptal: „Proč zrovna já jsem to přežil? Bože, jaký se mnou máš záměr?“ To pro mě byl silný moment.
Vy jste se Boha ptal proč?
Právě že neptal! Prožíval jsem to podobně jako on. Od začátku jsem vnímal Boží blízkost a obrovskou podporu lidí. Modlili se za mě lidé ve sboru a v dalších deseti dvaceti zemích. To mě povzbuzovalo. Jednou večer jsme se se spolubydlícím na pokoji dívali na film se Sylvestrem Stalonem o závodnících formule 1 a byly tam plné tribuny diváků. Uvědomil jsem si: To je ono! Mám plné tribuny lidí, kteří mi fandí a kteří se za mě modlí. Jak se o tom píše v Židům 12: Máme oblak svědků, běžíme závod a máme hledět na Ježíše.
Ale byly chvíle, kdy jsem se ptal: Zvládnu to? Co bude s mojí rodinou? Byli jsme krátce v Česku, manželka je s dětmi doma, nemá ještě tolik kamarádek, sama ani nejezdí autem do Prahy… Co s ní bude, kdybych zemřel a ona zůstala se čtyřmi dětmi sama? Vrátila by se do Chorvatska? Přesto jsem věřil, že Bůh to má v ruce a nějak se o ně postará.
Nejhorší je bolest. Když člověk kvůli bolesti nemůže spát, nemá chuť k jídlu, je slabý… Když už to nebolí, je to dobrý. To už je první krok k tomu, aby byl život veselejší. Když přejdou různé těžkosti spojené s léčbou, člověk je vděčný za každou malou věc: že už nejsem rozpíchaný na obou rukách, že už nekrvácím, že můžu jíst…
Co dělá misionář, když se dostane do nemocnice?
To, co apoštol Pavel. Jeden kamarád mi napsal: „Apoštol Pavel byl ve vězení, a podívej, kam to dotáhl? Z vězení svými dopisy zasahoval celý svět!“ Já jsem mohl psát dopisy, modlit se za lidi, měl jsem víc času, četl jsem o cizích zemích nebo se díval na dokumenty o nich, snažil jsem se mluvit se spolubydlícími – takže jsem byl pořád zapojený do misie. Navíc tam byl internet…
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v březnovém čísle měsíčníku Život víry. David Symon v něm dále mluví o létech strávených na Balkánu, mezinárodním manželství nebo o chválách na záchodě.
Téma čísla se tentokrát jmenuje „(Ne)pečujte o tělo“. V článcích se nad zdravým vztahem křesťana k tělesné schránce zamýšlejí Jiří Bukovský, Marek Bužga a Michal Klesnil. O biblickém pohledu na tělesné cvičení a sport píšou David Novák a Lubomír Ondráček. V časopise najdete také reportáž z internetového Mokonu, historický virtuální rozhovor s evangelickou řeholnicí Basileou Schlinkovou, článek o hledání místa, kudy Izraelci přešli Rudé moře, nebo text o tzv. duchovní revoluci v pojetí amerického myslitele Francise Schaeffera. Časopis také nabízí zprávy z církve u nás a ve světě nebo třeba osobní příběhy českých křesťanů – tentokrát třeba o dobrovolné pomoci mezi covidovými pacienty.
Měsíčník Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. Více na www.zivotviry.cz
