Proč Parabible není můj šálek kávy

Asi jen málokterému křesťanovi v české kotlině unikl pojem Parabible. Jedná se o nejnovější překladatelský kousek z dílny hlavního iniciátora překladu Bible21 – Alexandra Fleka. Podobně jako i Bible21 má Parabible výbornou marketingovou propagaci, takže se nejen dostala do povědomí velké části lidí, ale v knihkupectvích koluje již třetí dotisk.

Marketing však zajisté není jedinou příčinou značné popularity, které se tento projekt těší. Je to především obsah, který přitahuje. V Parabibli nacházíme zhruba 60 evangelijních příběhů adaptovaných do dnešní doby.

Autor Parabible v úvodu udává pohnutky, které jej k sepsání těchto parafrází vedly. Jeden z klíčových důvodů je touha oslovit „nezasvěcené outsidery“. Většina lidí dnes totiž, dle autora, již biblickým (tj. starověkým) textům neporozumí, aniž by se nejprve stali „jakýmisi insidery, znalci přes Bibli“. Zde je potřeba do značné míry souhlasit, tedy s tím, že dnešní člověk je již mnohem méně než předešlé generace čtenářů obeznámený s biblickým světem. Také velmi oceňuji evangelizační „drive“ s touhou oslovit biblickou zvěstí i lidi biblickým světem nepolíbené.

Když jsem narazil na webové stránky Parabible poprvé a přečetl si několik úryvků, zaujaly mě pro svou nekonvenčnost. S nadšením jsem si také pustil rozhovor, který s autorem natočila DVTV. I ten mě vedl k dalšímu hloubání nad přínosem tohoto titulu. Knihu jsem si tedy nakonec opatřil a přečetl. Mé počáteční nadšení bylo však samotnou četbou do značné míry uhašeno.

Autor, zdá se, předpokládal, že ne každému křesťanovi budou jeho parafráze po chuti, proto již v úvodu nabádá, aby „ti, kteří zjistí, že Prabible není jejich šálek kávy, raději sáhli rovnou po knize knih“. Parabible nakonec můj šálek kávy opravdu není, zanechala mi v ústech hořkou pachuť, a to hned z několika důvodů.

 

  • Ideologicky zkreslený Ježíš

Myšlenka převyprávění biblického příběhu vlastními slovy není ve své podstatě ničím novým. Dělá to každý z nás, například když někomu chceme v krátkosti vlastními slovy shrnout: „o čem to křesťanství vlastně je“. Nicméně každý z nás chce (nebo by alespoň měl chtít) převyprávět Kristův život a jeho „pozemskou misi“ co nejvěrněji tak, jak to historicky opravdu bylo. Chceme lidem přiblížit Krista (jeho charakter a skutky), který působil v Palestině před více jak 2000 lety. Parafráze jako taková v sobě již nese zabudované nebezpečí, že daný „parafrázér“ podá, ať už záměrně či mimoděk, Krista dle vlastních představ, nikoliv podle obrazu zaznamenaného v historii. Toto inherentní nebezpečí plynoucí z parafráze se naneštěstí v Parabibli silně promítá.

Mám za to, že se to zřetelně odráží například ve vsuvkách o homosexuální orientaci, které autor vložil do několika příběhů. Například Samařance u Jákobovy studny (Jan 4) Ježíš sděluje: „Žila jsi už s pěti chlapama a teď si říkáš, jestli by možná nebyla lepší ženská. Nemám pravdu?“. Nebo parafráze Ježíšových slov z Matouše 25: „Jedněm řekne: „Pojďte ke mně, Boží miláčci, za odměnu dostanete nebe na zemi! Byl jsem totiž bezdomovec a ubytovali jste mě, byl jsem gay a neodsuzovali jste mě, byl jsem imigrant a přijali jste mě, …“ a o pár řádků níže tito lidé namítají: „To bude nějaký omyl, Pane – vždyť tě vůbec neznáme. Kdy jsme tě potkali jako bezdomovce a ubytovali tě, anebo jako gaye a neodsuzovali tě?“. Jednak se v původním znění vůbec neobjevuje zmínka, že by Ježíše tito lidé „vůbec neznali“, což je přídavek, o jehož významu se zde v Parabibli můžeme jen dohadovat (je myšleno, že tito lidé během svého života Krista neznali?). Ale také v původním příběhu Ježíš 2x opakuje, že tito lidé v nouzi, kterým křesťané mají pomáhat, jsou „jeho bratři“. Což by mělo být chápáno v kontextu Matouše jako Ježíšovi učedníci, kteří se při své službě dostali do svízelných situací.[1] Nejedná se tak v tomto kontextu o všechny lidi, a obzvláště ne ty, kteří zatvrzele žijí v hříchu.

Dále se to promítá v Ježíšově značně uvolněném, silně „anti-autoritářském“ přístupu k lidem obecně či k Bibli (tj. Starému zákonu) jako takové. Například když se farizeové ptají Ježíše na to, co je nejdůležitější přikázání (Matouš 22,34): „Přece láska,“ vyhrkl Ježíš. „Miluj a dělej si, co chceš, jak řekl svatý Augustin. Měj rád Stvořitele i veškeré jeho stvoření – to je ze všeho nejdůležitější. A ještě něco: Nezapomeň, že Bůh miluje právě tebe, tak se nesnaž být někým jiným a buď sám k sobě laskavý.“ Ačkoliv chápu známý citát Augustina, nemyslím si, že zde správně shrnuje význam Ježíšových původních slov. Místo toho vrhá na Ježíše stín silně připomínající 60. léta, barevná trička a karavan.

Což mě přivádí ještě k jednomu příběhu, zaznamenaném v Janovi 9,1, kdy se Ježíšovi učedníci ptají, kdo může za slepotu onoho muže. V Parabibli má tento člověk AIDS a leží na Bulovce. Když učedníci začali řešit, kdo za jeho nemoc může, „Ježíše to vážně nadzvedlo: Co to melete? Kam na tyhle nesmysly chodíte? Koho si myslíte, že to zajímá?! Svět je plný trápení a nikdo není zvědavý na vaše rozumy!“ …. „Evrybody hurts, zpívají R.E.M.“, pokračuje v Parabibli Ježíš, „Neřešte proboha, čí je to vina, ale co se s tím dá udělat!“

Ježíš mi tak opravdu silně připomíná osobu s dlouhými vlasy, barevným tričkem s floristickými motivy, prohánějícím se v karavanu v 60. letech někde v Kalifornii. Nikoho neodsuzuje (až na autority), nikoho neřeší a poslouchá u toho kapelu hrající alternativní rock.

Nemůžu si pomoci, ale nezdá se mi, že se tento druh parafráze snaží věrně odrazit myšlenkové a teologické postoje Ježíše Krista, který přišel, aby konfrontoval hřích; a to ať už v jeho lidské podobě, anebo na kříži zástupně za nás. Krista, který je milující, ale také Krista, který dle zjevení bude jednou mečem svých úst soudit všechny ty, kdo se před ním v pokání nepokoří (Zj 19,11). Zdá se mi, že Parabible tím mění Lva z Judy na neškodného plyšového lvíčka, který je dobrý leda tak k příležitostnému pomazlení.

 

  • Teologicky mylné implikace

To, že je v Parabibli Kristus vykreslen ideologicky, je do určité míry nevyhnutelné, neboť každý z nás do Písma při četbě nevědomky promítá své ideologicko-teologické postoje. Doufal jsem však, že autor udělá všechno proto, aby tyto postoje minimalizoval. Co mi však jako studentovi teologie vadí ještě víc, jsou mylné teologické implikace, které z těchto parafrází plynou. Možná někteří v tuto chvíli namítnete, že je to kritika příliš pedantská až hnidopišská. „Je to přece parafráze, tak o co ti jde?!“ Nicméně sám autor zdůrazňuje, že tato parafráze není jen „samoúčelná kratochvíle, naopak – ty starodávné řecké texty tu nejsou na ozdobu,“ vyznává Alexandr Flek: „Z nich Parabible vychází, je interpretuje a jim skládá účty.“ Zdá se, že čtenář je přímo vybízen, aby si autorovu interpretaci Kristova života přímo zkontroloval, a to rovnou v přiloženém, originálním řeckém textu!

Jedna z těchto nekorektních implikací se nachází v příběhu popisující Ježíšovo pokušení v pustině, kde je Ježíš vyveden Duchem Svatým a následně pokoušen ďáblem (Mat 4,1). Parafráze zní však takto: „Hned potom to Ježíše začalo táhnout někam stranou od lidí, aby si srovnal myšlenky.“ Zde vidíme, že se autor nemohl popasovat s parafrází Ducha Svatého, a tak jej rovnou zredukoval na „to“ (jinde je Duch svatý parafrázován jako Boží dech). „Po pár týdnech mu ale došly zásoby, a tehdy ho začaly napadat divné věci…“ Zde je parafrázován známý dialog mezi Ježíšem a pokušitelem. Co je však opravdu „divné,“ že místo ďábla, tj. externího pokušení, se zdá, jako by byl Ježíš pokoušen zevnitř: „Tehdy Ježíš poznal, že ho to nenapadá jen tak: „Na to zapomeň, satane!“ okřikl ten hlas ve své hlavě.“ …. „A v tu chvíli ho ty ďábelské nápady opustily.“ Mohl však Ježíš být pokoušen zevnitř? Jsem silně přesvědčen, že nemohl, neboť by to v důsledku podkopalo jeho bezhříšnost. Kristus totiž přišel jako druhý Adam a stejně tak jako první Adam byl pokoušen zvenčí Hadem, a jelikož Adam byl stvořen jako „velmi dobrý“, pokušení nemohlo přijít zevnitř, ale pouze zvenčí. Stejně tak druhý Adam, Kristus, nemohl být pokoušen zevnitř, nýbrž zvenčí. Navíc, Kristus na rozdíl od prvního Adama je soupodstatný s Otcem, a jelikož Bůh nemůže hřešit („Není v něm žádná tma.“ 1Jn 1,5), ani Kristus nemohl ve své osobě přirozeně zápasit s žádnými hříšnými myšlenkami. Představa, že by tedy Kristova lidská přirozenost produkovala hříšné myšlenky, se kterými by musel zápasit, je teologickou iluzí, která naznačuje, že lidská přirozenost mohla vést válku proti přirozenosti božské (viz Gal 5,16-18).

Za zmínku také stojí parafráze Ježíšova výroku ohledně toho, že o dnu skonání věků neví nikdo „ani andělé nebes, ani Syn, jenom sám Otec.“ (Mat 24, 36). Parabible tento výrok podává jen nepatrně pozměněný, přesto však má dalekosáhlé implikace: „Ani andělé netuší, kdy bude konec. Neví to dokonce ani Boží Syn; jen sám Vševědoucí zná datum apokalypsy.“ Ta nepatrná změna spočívá ve vykresleném kontrastu mezi Synem a Vševědoucím. Kontrast totiž jasně naznačuje, že Syn není vševědoucí. Ačkoliv se to může jevit jako správná implikace ve světle Kristových slov o tom, že „neví“, nemůžeme dojít k závěru, že není vševědoucí. Vševědoucnost je totiž božský atribut, a jelikož Kristus je soupodstatný, musí mít všechny božské atributy, včetně vševědoucnosti. Představa, že se Kristus v rámci svého vtělení určitých svých božských vlastností dobrovolně vzdal (jak navrhuje kenotická teologie 19. st.) je ve výsledku nekoherentní (a nekonfesijní), jelikož Bůh nemůže přestat mít některé své vlastnosti na nějakou dobu, stejně jako třeba na nějakou dobu nemůže přestat existovat. K vysvětlení tohoto výroku se historicky a tradičně poukazuje na Filipským 2,7, kde se mluví o Kristově „zmaření se“, které lze nejlépe chápat jako Kristovo dobrovolné rozhodnutí se některé své božské vlastnosti „zahalit“ (někteří teologové o této skutečnosti mluví jako o „krypsis“).

Docela zvláštní je také parafráze Ježíšova výroku o tom, že nepřišel zrušit Zákon a Proroky, nýbrž je naplnit (Mat 5,17). Alexandr Flek tento výrok podává takto: „Nemyslete si, že jsem přišel bojovat proti jiným náboženstvím. Nepřišel jsem je přemoct, ale naplnit.“ Zde jsou jako ekvivalent k „zákonu a prorokům“ přiřazeny „jiná náboženství.“ Člověk by si mohl celý den lámat hlavu nad tím, proč je zde Zákon nahrazen jinými náboženstvími? Zdá se mi, že Kristus chtěl poukázat na pravý opak. Tedy, že nepřišel založit nějaké své nové (tj. jiné) náboženství, ale že přišel v souladu s tím, co je napsáno v Tóře, Navím a Ketuvím. Jinými slovy, Kristus přišel mimo jiné proto, aby naplnil Starý zákon. Alexandr Flek však tvrdí, že Kristus nepřišel, aby bojoval proti jiným náboženstvím. Stejně tak nekorektní je i parafráze druhé části, ve které Ježíš v Bibli dodává, že „dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ Zdá se však, že Ježíš v Parabibli mluví o něčem úplně jiném: „Věřte mi, dokud nepomine nebe a země, nepomine lidská touha po lepším světě.“ U parafrází jako je tato je opravdu obtížné věřit autorovu propagovanému důrazu, že to není „jen samoúčelná kratochvíle,“ ale že parafráze „interpretují a skládají účty řeckému originálu.“ Nejenže je zřejmé, že parafráze z řeckého textu nevychází, je dokonce natolik volná, že člověk jen stěží hledá, z čeho vlastně vychází.

  • Demytologizace novozákonních událostí

Demytologizace je pojem, který nejvíce proslavil německý liberální teolog Rudolf Bultman. Jeho základním východiskem bylo oslovit biblickou zvěstí moderní svět, který již díky vědě ví, že nadpřirozené věci se nedějí. Jsou to věci, které byli součástí mytologických představ starověku. Moderní svět se však posunul dál, a jestliže má Bible oslovit moderního člověka, musí tato místa, kde se mluví o zázracích, reinterpretovat. Netvrdím, že výše zmíněný popis nezbytně odpovídá motivům autora Parabible, nicméně mě znepokojila častá snaha Parabible zázraky buď ignorovat, anebo je vysvětlit vesměs přirozeně. Z parafráze mizí koncepty jako je narození z panny (Marie je v Parabibli pouze teenagerka), Duch svatý (v Parabibli je buď Duch prezentován jako „to“ nebo jako „Boží dech“), příběhy, kde Kristus mluví o pekle, jsou eufemizovány (např. jako nicota). Vzorovým příkladem je událost v Getsemane. Tam při zatknutí Petr usekne Malchosovi ucho. Ježíš přichází a ucho mu nadpřirozeně „vrací zpět.“ Je to klíčová událost, která funguje jako kulminace pokrytectví a zaslepenosti Ježíšových odpůrců. Ti, ani přesto, že jsou svědci takového zázraku, nepadají na kolena a Krista neuctívají, místo toho mu nasazují pouta a odvádějí ho k soudu. V Parabibli však poté, co Petr tohoto strážce postřelí a Ježíš k němu běží, aby ho „ošetřil.“, naštěstí zjistí, že to byl jen škrábanec. Myslím si, že adaptace meče na pistoli je skvělá. Nicméně nerozumím tomu, proč Petrův výstřel musel strážce pouze zranit? A Ježíš tak opět nekoná nic nadpřirozeného. Je nutno dodat, že zázraky v Bibli nejsou jen „volitelný“ přídavek pro ty zbožnější. Jsou niterní součástí evangelijní zvěsti. Kristus sám na ně poukazoval slovy: „Jestliže je však činím [skutky svého Otce], a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci“ (Jn 10,38). Popravdě se mi těžko hledají důvody proč věřit Ježíšovi z Nošovic, který ve své podstatě svými činy (až asi na dvě výjimky) nedělá nic jiného, než co by dělal jakýkoliv jiný člověk.

  • Pochybný evangelizační dopad

Vzhledem k výše zmíněným (z mého pohledu) problémům jsem se musel zamýšlet, jaký vlastně může mít Parabible ve výsledku reálný evangelizační dopad. Jak už bylo zmíněno, právě evangelizaci uvádí autor jako hlavní důvod pro její sepsání. Nepochybuji o tom, že Parabible mnohé oslovila a ještě osloví. Co se však stane, pokud osloví člověka Biblí nepolíbeného, úplného biblického „outsidera“? Řekněme, že po dočtení Parabible bude z Ježíše nadšený a bude se o něm chtít dozvědět více, bude se chtít stát křesťanem. Přirozeně asi sáhne rovnou po Bibli a začne číst. Po přečtení Parabible odchází s dojmem, že Ježíš málo koho kritizuje, pokud někoho, tak jen autority, je velice volnomyšlenkářský a jeho láska ke všem přikrývá každého bez rozdílu. Přirozeně bude očekávat, že stejného Krista nalezne i na stránkách Nového zákona. Jistě, najde Krista, který miluje svět, který pláče ze soucitu k lidem, který touží, aby v něm lidé našli odpočinek, a který je přišel zachránit. Ale nalezne také Krista, který říká tvrdé, pro moderní lidi těžko stravitelné věci jako:

„Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14, 26)

Pravím vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, a potom již nemají, co by učinili. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má pravomoc vás po zabití uvrhnout do Gehenny. Ano, pravím vám, toho se bojte.“ (Lk 12,4–5)

Jiný z [jeho] učedníků mu řekl: ‚Pane, dovol mi nejprve odejít a pohřbít svého otce.‘ Ježíš mu však řekl: ‚Následuj mě a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé.‘“ (Mat 8,21–22).

Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: ‚Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.‘“ (Lk 18,22)

Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny.“ (Mat 5,29).

Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude.“ (Mat 12,31)

A pokud by dočetli až do Zjevení, tak by poznali, že Kristus soudí a bojuje proti svým nepřátelům:

A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, [se jmenoval] Věrný a Pravý; spravedlivě soudí a bojuje. … Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů. (Zj 19,11; 19,15-16)

Jelikož uvedené popisy Ježíšovy osoby v Parabibli naneštěstí chybí, není zcela jasné, zdali by původní zájem o Krista a křesťanství vzbuzený četbou Parabible přetrval. Osobně mám za to, že novozákonní popis Ježíše Krista jednoduše není ve výsledku zcela kompatibilní s popisem Krista, kterého nalézáme v Parabibli. Z toho důvodu ji osobně nemohu doporučit jako dobrý způsob, jak se se zvěstí Krista seznámit.

Závěr:

Jsem si jistý, že po četbě tohoto článku budou mnozí kroutit hlavami nevěříce, jak někdo může počin autora Parabible tak zásadně nepochopit. Také se domnívám, že bude tendence tuto recenzi zařazovat mezi ty „farizejské postoje“, které Ježíš z Nošovic přišel kárat. Mým záměrem však bylo pouze poukázat na důvod, proč Parabible není můj šálek kávy. Parafráze pojatá tímto nevázaným stylem pro mě přináší příliš mnoho problémů na to, abych byl schopný ji chápat jako užitečný počin. Mám za to, že snaha přiblížit biblický svět dnešnímu člověku by měla být na prvních příčkách našich priorit. Nicméně toho nelze dosáhnout na úkor biblicky pravdivého popisu Krista. Takový počin totiž ve výsledku nebude parafrází Ježíšových příběhů, nýbrž paralyzováním jejich moci.

 

Autor: Mojmír Adámek, je studentem evangelikální teologie v Německu a filologie na Masarykově univerzitě v Brně.

[1] Novozákoník C. Blomberg výstižně shrnuje důvody pro tuto interpretaci: „Who are these brothers? The majority view throughout church history has taken them to be some or all of Christ’s disciples since the word “least” (elachistōn) is the superlative form of the adjective “little [ones]” (mikroi), which without exception in Matthew refers to the disciples (10:42; 18:6, 10, 14; cf. also 5:19; 11:11), while “brothers” in this Gospel (and usually in the New Testament more generally) when not referring to literal, biological siblings, always means spiritual kin (5:22–24, 47; 7:3–5; 12:48–50; 18:15 (2×), 21, 35; 23:8; 28:10). There may be a theological sense in which all humans are brothers and God’s children, though not all are redeemed, but nothing of that appears here or, with this terminology, elsewhere in Matthew.“

Craig Blomberg, Matthew, vol. 22, The New American Commentary (Nashville: Broadman & Holman Publishers, 1992), 377–378.

Tags:

15 Komentáře

  1. Parabibli jsem nečetl. i když jsem se o její existenci dočetl. Je vidět, že tam, kde nepůsobí Duch svatý, působí skrze lidskou fantazii ten opačný …

    Odpověď
  2. Velmi si vážím toho, kolik času a práce vynaložil autor na napsání tohoto potřebného článku. Jedná se ovšem o daleko víc než o to, co je „můj šálek kávy“. Se vším respektem k Alexandru Flekovi a s vírou v jeho dobrý úmysl, podařil se mu pravý opak. Parabible je zavádějící, až rouhačský spis. Možná si ji někteří lidé s úsměvem přečtou, možná je zaujme postava Ježíše Krista „zparabiblovaná“, ale biblické evangelium tam schází, protože tam schází biblický Kristus. I za dnů Pána Ježíše byli mnozí lidé přitahováni Jeho osobností a tím, jak si vykládali Jeho učení a jednání. Kříž, prolitá Kristova krev, hrob a vzkříšení však všechno mění a nastupuje biblická víra v Krista jako Božího Syna a jediného Spasitele. Naprostý souhlas s autorem článku a díky redakci „Křesťan Dnes“ za zveřejnění.

    Odpověď
  3. Děkuji moc! Teologické chyby totiž nemá jen Parabible, ale velmi často i naše věrouka v evangelikálních církvích. Často např. můžeme slyšet: „Adam inklinoval ke zlému, proto sáhl po zakázaném ovoci.“ Byl snad Adam hříšný ještě dřív, než zhřešil? Adamův hřích nelze takto zhumanizovat do naší občanské polohy. Je mnohem více takových výstřelků, které si mimoděk pěstujeme. Zjištění, že na Adama i na Krista mohlo pokušení přijít pouze z vnějšku je dobrým argumentem (ne jen kvůli Parabibli), na který jsem dosud nepřišel. Děkuji! Vítejte v reformaci!

    Odpověď
  4. Já jsem knížku také nečetla a vůbec nemám chuť ji číst. Jenom se chci pozastavit nad autorovou narážkou na 60. léta, barevná trička a karavany, tedy pravděpodobně na hnutí hippies a všechno, co z toho pošlo. Ani toto mi nikdy nebylo sympatické, abych pravdu řekla. Ale snažím se na to dívat objektivně. Podle mého názoru se tehdy synové vnitřně rozhodli odmítnout příliš tvrdý (a navíc falešný ) svět svých otců.
    Že to takhle jednoduše nejde, to si asi neuvědomovali.

    Odpověď
    • Tady mi mluvíte přímo z duše. Mám rád některé hudební počiny těch let, odmítnutí rasismu a jiných nebiblických výstřelků, které zavedly generace jejich (pra)otců k Bibli se hlásících. Jenomže hippies neřešili zásadní problém člověka, o kterém mluví neparabiblický Ježíš, a nejen mluví, on koná. Proto generace svobodomyslných o pár let později v manažerských pozicích překonává své otce ve všem, v čem je kritizovali.

      Přesto mnohé z těch dob se stalo částí kulturní abecedy. V mém pohledu z ní smíme sestavovat slova, ta však mají hovořit biblicky o hříchu a spasení , za něž zaplatil Ježíš. Mám-li být konkrétní, jsem spoluzakladatelem kkřesťanské rockové kapely, která ale v textech a průvodním slovu se nevyhýbá pojmu „hřích“, například.

      Odpověď
  5. Martin Růžička

    S autorem článku nesouhlasím. Parabible je podle mě velmi zdařilým a svěžím pokusem v této oblasti. Přečetl jsem ji jedním dechem. Samozřejmě různé námitky může člověk najít ke každému kreativnímu dílu. Přesto za mě pozitiva jednoznačně převažují. Jen více podobných počinů!

    Odpověď
    • Musel byste vynaložit stejné úsilí, jaké vynaložil autor článku, na biblicky podložený argument Vašeho nesouhlasu. To, že jste si tzv. Parabibli jedním dechm přečetl, ještě nic neznamená. Kreativní dílo to určitě je. K čemu ale poslouží a jaký bude mít věčný dopad, to je o něčem jiném.

      Odpověď
      • Já se o to pokusím
        Mně se Flekův literární počin líbí. Nejde o klasické „moderní převyprávění Bible“; ostatně, v „Parabibli“ je jen zlomek evangelijních příběhů. Jde o volnou, provokující reflexi. Mnoho z Ježíšova jednání a kázání totiž bylo ve své době skandální – ale dnes už není. Ledacos působí idylicky (jesličky) a neživotně „nábožensky“. Proto prvky příběhu posouvá do roviny, která bude dnes působit podobně jako tehdy.
        Příběh se Samařankou je právě takový. Když dnes někdo žije s někým „na hromádce“, není to vůbec pohoršující, vlastně je to standard (nekřesťané se většinou žení, až když chtějí dítě). Ovšem lesbický vztah, už takovým standardem není. Podobně i narážka na pomoc bezdomovci, gayovi nebo imigrantovi (často objektem nenávisti). Zachovat se vstřícně ke gayovi, je pro značnou část křesťanů (mám podezření, že i pro autora recenze) nepředstavitelné.
        „Vždyť tě vůbec neznáme“ – že toto M. Adámkovi hnidopišsky vadí, je pro mě nepochopitelné. Flek význam nejen zachovává, ale dává mu ještě hlubší význam. V evangeliu Ježíš vyvrací omyl pseudokřesťanů: „nikdy jsem vás neznal“- tedy oni slovy Ježíš vyznávali (takže se diví), ve skutečnosti ho nikdy nepoznali (nepochopili).
        Pokud autor Flekovi vytýká, jako teologicky chybné, že se pomoc má týkat všech lidí, dokonce i zatvrzelých hříšníků (podle něj se týká jen křesťanů) a argumentuje teologem Blombergem – pak nutno říci, že se jedná jen o jejich interpretaci. A já jsem hluboce přesvědčen, že naprosto špatnou. Slova „cokoli jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili“ (Mt. 25:45) je vhodné dát do souvislosti se slovy „Ježíš k sobě zavolal malé dítě a postavil je doprostřed… Kdokoli by takové dítě přijal v mém jménu, přijímá mě.“ (Mt. 18:2-4, Luk. 9:46-48). Tedy i ten nejbezvýznamnější má být přijímán, jako by šlo o Ježíše. Křesťan by člověku v nouzi měl vždy pomoci – i kdyby šlo o nepřítele nebo největšího hříšníka (něco jiného je podpora hříšného chování). Samozřejmě paralelně s tím platí požehnání pomoci křesťanům (i ze strany nekřesťanů) – viz. Mk. 9:41
        Ježíš Parabible opravdu připomíná „hippíka“. No a co? Právě tak nějak působil na normy vytvářející, důstojné zákoníky a farizeje. Jeho „alternativní způsob života“ je dráždil – pro ně byl „žrout a pijan vína, přítel hříšníků“ (Mt. 11:19).
        Zvláštní je autorovo podivení nad volnou interpretací Ježíšova pokušení na poušti. Podle něj (ze složitě teologického hlediska) nemohl být Ježíš pokoušen „zevnitř“ (myšlenka v hlavě). Podle autora, Ježíše nemohly vůbec hříšné myšlenky napadat. Pokud byl plně člověkem, pak ho napadat musely. Zajímalo by mě, jak si M. Adámek Ježíšovo pokoušení vlastně představuje?! Připlazil se k Ježíši had, jako k Adamovi nebo se mu rovnou zjevil Rohatý? Ježíše ďábel jistě posednout nemohl, ale obtěžovat ano. A jak jinak to primárně dělá, než skrze špatné myšlenky? Ne každá myšlenka je má vlastní. Někdy přijde od Boha, ale někdy také od Zlého. To je přece první rovina duchovního zápasu.
        To souvisí s problémem autora recenze ohledně teologie „kenose“ (Fp. 2:7). Autor se drží určité teologie (druhou odsouvá, jako zastaralou) a pokládá ji za zjevnou pravdu. Mně zase připadá v nesouladu s Písmem teologie autora. Kenose znamená doslova „vyprázdnění“ (překládá se „zmaření“). Ježíš má nejprve božskou „podobu“ (Fp 2:6 je použito slovo morfé = forma), pak se vzdá svého božství (vyprázdnit znamená nemít dosavadní obsah). Pozemský Ježíš je ve formě člověka. Je novým Adamem (Řím. 5:14), člověkem, který (stejně jako Adam) teoreticky mohl selhat, ale obstál ve všech zkouškách (i pochybnostech v Getsemane) a stal se tak „Adamem“ nového rodu lidstva (nového narození z Ducha, těch, kteří ho přijmou). Ježíš v pozemském těle je limitován – je prostě „jen“ člověkem (ovšem nikoli padlým). Vše, co Ježíš dělal, dělal ne svou, ale Boží mocí (Luk. 11:20, Jan 11:41,42, Jan 12:49,50). Totéž je pak zaslíbeno i dalším lidem – jeho učedníkům (zázraky, odpouštění hříchů – Jan 20:23, Mk. 16:17.18). Vzkříšený Ježíš už má oslavené tělo a Ježíš, který se zjevuje Janovi na ostrově Patmos, je znovu Bohem (opět má opět původní formu).
        Autor recenze se úvahou „Bůh nemůže přestat mít některé své vlastnosti na nějakou dobu, stejně jako třeba na nějakou dobu nemůže přestat existovat“ sám vyvrací. Podle této logiky by totiž Ježíš, pokud by byl Bohem, nemohl zemřít (a Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání je ústředním bodem evangelia). Bůh jistě může přestat mít božské vlastnosti – např. zemřít – ovšem jen tehdy pokud přestane být Bohem a stane se smrtelníkem. Proto Ježíš – člověk také neví to, co mu Otec nezjeví (třeba kdy přijde konec světa).
        Uzdravení Malchosova ucha určitě není důležité svou zázračností – jinak by toto uzdravení zmínila, kromě Lukáše, i ostatní evangelia. Zato se, v této souvislosti, všude cituje Ježíšovo varování před násilím.
        Souhlasím snad jen s prvními dvěma větami závěru recenze. Detailně kriticky rozebírat přesnost každého slova je vhodné u biblického textu (ale kniha má titul Parabible nikoli Bible). S tímto přístupem pak člověk „pro stromy nevidí les“

        Odpověď
        • I já souhlasím s M. Adámkem a chci mu za jeho recenzi poděkovat. Takže děkuji!
          V jeho textu vnímám, že mu nejde o to, napadat autora Parabible osobně, ale podívat se na to, zda je jeho pokus o parafrázi Bible pravdivý. Na pravdě o Kristu nám záležet musí. Vždyť Kristus sám o sobě řekl, že je tou pravdou.
          Z toho, co M. Adámek už napsal, bych rád silně podpořil i postřeh ke způsobu, jakým se A. Flex vyrovnal s pasáží Matouš 1:18-25. Čtenáři Parabible je zde v podstatě zatajeno, že Kristus je Božím Synem, tj. že Marie počala z Ducha svatého. Na Kristově Synovství ale stojí naše víra, podle celého NZ.

          I já souhlasím s tím, že Parabible nepodává pravdivý obraz Krista a to je to, co mi na knize nejvíc vadí. Nejedná se o pravdivou evangelizaci, ale o zkreslování skutečností.

          I v samotném závěru Parabible je další zásadní zkreslení. Namísto prolití svaté Kristovy krve a na kříži má Parabible jen udušení provazem? Přepsal tak SZ učení o krvavých obětech a o jejich dokonaném naplnění v jednou provždy obětovaném Božím Beránkovi, učení o Večeři Páně, Nové smlouvě stvrzené krví, přepíše proto podobně jednou i celý list Židům?

          A ještě 3 poznámky ke způsobu argumentace p. Brože. Nelíbí se mi, že p. Adámka faulujete. Mám na mysli zpochybňování jeho motivů a podsouvání myšlenek 1/ „,,,mám podezření, že i pro autora…“ – podle čeho tak na základě jeho textu soudíte – jen proto, že se zmiňuje o hříchu?

          A 2/ napsat o M. Adámkovi, že mu něco „hnidopišsky vadí“? Další faul. A nejde jen o Bloomberga, „nepatrní bratři“ jsou v Mt 25 podle všeobecně přijímaného výkladu Písma křesťané. M. Adámek v recenzi netvrdí, že jinde v Bibli se nepíše o tom, že „křesťan by člověku v nouzi měl vždy pomoci“. Vytýká jen A. Flekovi, že Kristus přímo ZDE v textu nemluví o lidech všeobecně.

          3/ Faulování se týká i rozvádění Vašich představ, jak si M. Adámek „představuje Ježíšovo pokoušení“, to už jste s tím vaším hadem i s rohama opět za čárou. Psal jen o tom, že Kristus nemohl být pokoušen zevnitř a nemohl mít, podle A. Fleka, „ďábelské nápady, hlas v hlavě“ .
          Podotýkám, že v opravdové Bibli se píše, že ďábel ke Kristu přistoupil a mluvil na něj, jeho tělesná podoba už nebyla pro pisatele důležitá.

          Odpověď
          • 1) Co se týče „hnidopišství“ – jen jsem autorovi přitakal – cituji: „Možná někteří v tuto chvíli namítnete, že je to kritika příliš pedantská až hnidopišská“
            2) K „podezření“. Cituji:
            „tito lidé v nouzi, kterým křesťané mají pomáhat, jsou … Ježíšovi učedníci… Nejedná se tak … o všechny lidi, a obzvláště ne ty, kteří zatvrzele žijí v hříchu“?
            Jak jinak tomu rozumět, než, že autor se domnívá, že pomoc se netýká všech lidí, ale jen křesťanů? Nepomáhat „zatvrzelým hříšníkům“?! Mně tedy TOHLE připadá za hranou. Pokud někdo žije jako gay (tedy „zatvrzele v hříchu“), pak mu nemám pomoci, když má třeba hlad a prosí o jídlo?
            3) K autorovu(a Vašemu) tvrzení, cituji: „“nepatrní bratři“ jsou v Mt 25 podle všeobecně přijímaného výkladu Písma křesťané“.
            Zkuste si dát větu „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ do Google. Dal jsem si tu práci – všechna kázání (a to napříč všemi církvemi) VŽDY chápala tuto větu pouze ve smyslu všeobecné pomoci potřebným (nenašel jsem jediný případ, který by se shodoval s autorovým názorem).
            Stejně tak výklady Matoušova evangelia teology:
            doc. Jaroslav Brož, Th.D. S.S.L. (Katolická teologická fakulta) – k Mt. 25:31-46 uvádí, cituji: „Kritériem soudu je chování k potřebným lidem na okraji společnosti“
            zdroj: http://ktf.cuni.cz/~brozj/distancni/matous.html
            doc. Jiří Mrázek, Th.D. (děkan Evangelické teologické fakulty). Cituji (str. 426): „kdo dal kus chleba bezdomovci nebo kdo se nechoval xenofobně k uprchlíkům, kdo se nevyhýbal obloukem nemocným a nepohrdal vězni… Tento verš je klíčový. Především vyjadřuje novým, překvapivým způsobem solidaritu s trpícími a vůbec lidmi v nouzi“
            zdroj: Evangelium podle Matouše, Centrum biblických studií AVČR a UK v Praze, 2015

    • Svěží pokus to je. Obávám se ale také, že vkládá do NZ představy dost odlišné od toho, co je za dobovou realitou. Je silně zavádějící. Čím víc víte o dobovém pozadí tím více vidíte, jak je ta parafráze věcně vedle. Šokuje, ale nesprávně. Ne tak, jak by měla. A to vidím jako ten hlavní problém. Je nedobrá jako parafráze. Třeba Ježíš nebyl rozhodně z Nošovic, ale z misionářské rodiny ze severních Čech …

      Odpověď
  6. Koukám, že se zde ale sešlo kritiků .. Docela by mne zajímalo, jak se oni podílejí na přiblížení evangelia lidem 21. století.
    A k původní kritice:
    Docela by mne zajímalo, zda pan Adámek , student evangelikální teologie, přemýšlel nad tím, jak hledajícího mainstreamového člověka osloví text Parabible .. a jak ty jeho vybrané „hejty“ typu
    „Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla.“
    Doufám, že ví, že se na to reaguje „A kdo ty slepé a bezruké bude živit?“.
    Pokud autor předpokládá, že „mlácením těmito ‚pravdami‘ “ .. bez vysvětlení, že to jsou obrazy .. získá někoho pro křesťanství, pak je mi líto .. jeho .. ale hlavně těch, které odežene od Krista.

    Odpověď
    • Ježíš tu větu, kterou citujete, také nevysvětlil a asi tím mnohé od sebe odehnal. A víte kolik lidí odehnal větou : Kdo nejí mé tělo a nepije mou krev, nemá v sobě život?
      Zdá se, že neměl takový strach jak ho lidi pochopí, jako vy…

      Odpověď
  7. Piotr Roman Oskwarek

    Parafraze parafrazi. Parafrazovat Ježiše z Nazareta, to by nam šlo! Prece cela Bible, cela teologie je jen parafraze. Prijd Duchu Svaty, nauč nas žit, život Ježiše! Amen

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář