V určité části svého života jste byl narkoman. Také jste byl ve vězení. Co k tomu vedlo?
Vlastně mě vychovala ulice. Maminka neustále pracovala. A část města, ve které jsem žil, byla poznamenaná kriminalitou.
Vzpomenete si na nějaké zlomové události, které vás v životě nasměrovaly?
Moje historie není až tak zajímavá, ale je těžká. Zbraň jsem nosil od dvanácti třinácti let. Maminka měla čtyři manžely, ten poslední byl nájemný vrah. Potom ho chytili, proběhl soud a byl popraven. Tehdy ještě na Ukrajině byl trest smrti. To byl klíčový moment, kdy jsem si uvědomil, že se nebojím ani smrti, ani ničeho jiného.
Jak jste se dostal do vězení?
Zločiny, krádeže… Byl jsem ve vězení třikrát. Když jsem seděl naposledy, uvěřil jsem.
Jak k tomu došlo?
V té věznici seděl i můj kamarád. Na svobodě jsme spolu páchali trestnou činnost. Očekával jsem, že si za mřížemi budeme pomáhat. Požádal jsem ho, aby mi sehnal drogy. Hrozně mě překvapil. Od té doby, co jsme se na svobodě viděli naposledy, uběhlo asi půl roku, a on mi teď řekl, že je věřící, že už nekouří a drogy nebere. Byl to drsný týpek odsouzený za vraždu, který ve vězení prožil velkou část života. Nechápal jsem to. Ve své rodině jsem o Bohu nikdy neslyšel. Když jsem toho kamaráda viděl – jmenuje se Anatoly –, nemohl jsem té obrovské změně uvěřit.
Co vám víru přiblížilo?
Začal jsem se tam setkávat s věřícími lidmi. Ve vězení byla místnost, kam mohli vězni chodit a číst si Bibli. Čas od času přijížděli misionáři, kteří vedli bohoslužbu. Tentokrát přijeli misionáři z Německa. Zajímalo mě, co je to za lidi a co je to za Boha, který takto mění lidský život. Účastnil jsem se bohoslužby, v rámci které probíhaly křty lidí, kteří v poslední době uvěřili. Přijeli lidé z baptistické církve, přivezli obrovskou vanu, do které jsme po kýblech nanosili vodu. V té době jsem ještě kouřil, chodil jsem s cigaretou a nosil jsem tu vodu.
Na bohoslužbě kázali o marnotratném synu. Bůh se mě dotkl. Poprvé v životě jsem plakal. Řada mých přátel zemřela, byli zabiti, a já jsem si uvědomil, že taky zemřu nebo budu zabit. Stejně jako zabili mého otčíma, mé přátele. A já jsem chtěl žít. Žít novým způsobem. Řekl jsem Bohu: „Jestli jsi, tak chci začít znovu.“
Co bylo dál?
Řekl jsem: „Chci se nechat pokřtít.“ A oni: „Ne, to nejde, musíš si nejdřív projít přípravou.“ Ale já jsem trval na tom, že chci být pokřtěn. V ten samý den, kdy jsem se obrátil, mě pokřtili a zároveň jsem přestal kouřit. Už jen z kouře se mi dělalo špatně. Přestal jsem klít. Všechny cigarety a drogy jsem vyhodil do záchodu. Tak jsem začal nový život. Měl jsem před sebou ještě pět let vězení. Přicházeli tam baptisté i křesťané z různých jiných církví. Vystudoval jsem všechny biblické kurzy a školy, které se daly z vězení studovat. Věděl jsem, že až se dostanu ven, budu žít jinak.
Během vašeho pobytu ve vězení vám někdo zabil matku. Co se stalo?
Pocházím z Krymu. V domě, ve kterém jsme bydleli, žil i Alexej, který byl o tři roky mladší než já. Vzhlížel ke mně; já jsem byl takový drsňák, naučil jsem ho kouřit, pít; se mnou si poprvé píchl drogu. V době, kdy jsem byl ve vězení, se z něj stal silně závislý narkoman. Přišel za mojí mamkou (i ta v té době prodávala drogy) a chtěl peníze na další dávku. Peníze neměla, tak ji zabil. To bylo v roce 1995.
Jak jste se s tím vyrovnával?
Modlil jsem se: „Bože, proč se to stalo? Vždyť už jsem uvěřil…“ Bylo pro mě hodně těžké si uvědomit, že za tím stojím já. To já jsem Alexeje ovlivnil. Byly to vlastně moje ruce, které maminku zabily. Asi půl roku jsem prožíval bolest a muka. Uvědomil jsem si, kolika lidem jsem způsobil zlo. Nikoho jsem nezabil, ale přesto jsem ostatní ke zlu ovlivňoval.
Došlo mi, že sklízím, co jsem zasel. Bůh mi řekl: „Chceš-li sklízet dobro, začni rozsévat dobro.“ Uvědomil jsem si, že to je jediný způsob, jak začít nový život. Hned jak jsem se dostal z vězení, jsem začal chodit po školách s filmem o drogách a říkal jsem dětem: „Ani to nezkoušejte.“
Kam vedly vaše první kroky po návratu z vězení?
Neměl jsem kam jít, protože po smrti maminky její byt propadl státu. Jedna starší žena (bylo jí 75 let), mi napsala…
Autor: Tomáš Coufal Datum: 11. února 2025 Foto: Roman Lebeděv, foto ŽV – Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru s ukrajinským pastorem Romanem Lebeděvem, který vyšel v únorovém čísle Života víry. Lebeděv v něm vypráví, jak začal pomáhat těm, mezi něž dříve sám patřil, a vede je k Ježíši. Z bývalých narkomanů a bezdomovcůvytvořil ve městě Vinnycja cca 80členný sbor, který zasahuje široké okolí. V rozhovoru mluví i o tom, jaké zázraky kolem sebe na válečné Ukrajině vidí, jak se za svou zemi modlí a jak přemýšlí o její budoucnosti.
Téma nového čísla Života víry tentokrát zní „Temná strana Síly“. Bible o existenci duchovní bytosti jménem Satan či Ďábel jasně mluví. Nejspíš tedy o ní máme něco vědět. Stručný přehled toho, co Bible říká o Božím nepříteli, sepsal Michal Klesnil. Pastor Lubomír Ondráček pak v článku Nad démony máme autoritu předává praktické rady, jak pečovat o lidi, kteří potřebují duchovní vysvobození. Jennifer Nizzová z USA vzpomíná, jak se její život změnil poté, co jako profesionální věštkyně v úzkosti volala „jméno, kterého se démoni bojí nejvíc“. Téma doplňuje sloupek Tomáše Dittricha o rozlišování duchů a kreslený vtip Pavla Bosmana.
„Věřím, že moc islámu bude zlomena,“ říká ve svém článku Stan Goodenough, novinář žijící v Izraeli. Petr Kučera si v úvodníku klade otázku, zda je lepší mít sebevědomí, nebo pokoru, a
V novém čísle najdete také články o blahodárném vlivu chození do církve na zdraví, příběhy čtenářů nebo virtuální rozhovor s průkopníkem charismatického hnutí Davidem J. du Plessisem. Nechybí ani zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.
