Rytířství a gentlemanství

V časech svého studia na gymnáziu jsem navštěvovala taneční hodiny. Součástí tanečního kursu byla i výuka společenského chování – tedy jakýchsi základů etikety. To bylo někdy v sedmdesátých letech. V té době se slušné chování už nepovažovalo za buržoazní přežitek, jako tomu prý bylo v padesátých letech.

Společenské konvence jsou dohodnutá a ustálená pravidla, která lidem usnadňují styk s druhými a tedy jim vlastně zpříjemňují život, podobně jako mnohé jiné zvyky. Nemusíme totiž opakovaně nalézat nová a nová řešení, jak se zachovat v té či oné konkrétní situaci a přitom do sebe nenarážet. Samozřejmě, hrozí jisté nebezpečí, že zvyk přeroste v „železnou košili“, která nás začne svírat jako krunýř. Na to je třeba dát si pozor a čas od času je možná zapotřebí své zvyky kriticky přehodnotit.

Společenské konvence na jednu stranu kladou stejné nároky na všechny osoby – například jak se chovat u stolu – a na druhou stranu požadují různé způsoby chování k druhým na základě jejich věku, pohlaví či dokonce společenského postavení. Očekává se například, že mladší staršímu uvolní místo v dopravním prostředku, že muž dá ženě přednost ve dveřích, podrží plášť při oblékání atd.

Nikdy mě nenapadlo, že právě takovéto gentlemanské chování muže k ženě se stane terčem kritiky ze strany feminismu. Před lety bych byla tipovala, že budou kritizovat spíše jejich nedodržování. Sama si na projevy úcty vůči mé osobě nijak zvlášť nepotrpím. Jestliže mi muž nedá ve dveřích přednost, tak si toho buďto ani nevšimnu nebo si pomyslím, že pravidla chování nezná, nerespektuje, popřípadě že právě myslel na něco jiného, a proto zapomněl. Nenapadlo by mě kvůli tomu se na něj zlobit. Vždyť se nepokládám za tak důležitou osobu. Ale nenapadlo by mě ani si myslet, že muž, který to udělá, se chová vůči mně nadřazeně (tedy domnívá se, že jsem slabá, neschopná si otevřít dveře, obléknout plášť atd.) Feministky prý podobnou pomoc právě takto chápou: muž si myslí, že se neumím o sebe sama postarat.

Gentlemanství (možno použít též český přepis „džentlmenství“) je způsob ušlechtilého mužského chování, jež bylo společností poměrně dlouhou dobu oceňováno jako žádoucí vzor. Gentleman býval nositelem uznávaných ctností, k nimž náležela čestnost, spolehlivost, zdrženlivost, zdvořilost a diskrétnost. Angličané prý říkají, že gentleman nikdy neurazí city druhého.

Pravdou je, že gentlemanství může být pokrytecky předstírané (ve společnosti si muž hraje na gentlemana, zatímco doma na manželku řve). Ale to, že je nějaké chování používáno jen jako vnější maska, není ještě důvod k odsouzení celé jeho podstaty. Pravé gentlemanství není odsouzeníhodné. Není to žádné „chlapáctví“, jak se mylně domnívá například autor článku v A2larmu. Vždyť „gentle“ anglicky znamená „jemný, něžný, mírný“!

Gentlemanství se vyvinulo ze středověkého ideálu rytířství. Titul rytíře původně příslušel středověkému bojovníku na koni, ozbrojenému mečem a vybavenému ochrannou kovovou zbrojí. Zpočátku ani nemusel být urozeného původu, ten mohl získat až dodatečně. Rytíř musel v boji i mimo boj prokázat žádoucí vlastnosti a schopnosti. Statečnost, čestnost, dodržování daného slova, hájení pravdy a spravedlnosti, štědrost, dále věrnost (svému pánu, ať už za něj byl pokládán král či někdo jiný). U rytíře se cenila také trpělivost, sebeovládání a zdrženlivost. Později přibyla ještě další zásada, a to zdvořilost vůči ženám (i když se, bohužel, týkala jen dam z určité společenské vrstvy). Odtud však pochází ten prvek úcty k ženě, který se v jiných kulturách pravděpodobně nevyskytuje.

K rytíři náležela pochopitelně také víra. S tou souvisela povinnost pomáhat slabším, chudým a potřebným. Rytíř byl představován jako miles Christi – voják Kristův a služebník Boží. Symbol rytíře – Božího bojovníka je znám nejen z husitských válek (Jan Žižka se za něj nepochybně také pokládal), ale i z křížových výprav. Neboť všechny strany konfliktu se dovolávaly Krista a doufaly v Boží pomoc. Před první křížovou výpravou uspořádanou kvůli znovudobytí Božího hrobu z područí muslimů, byly ustaveny rytířské řády, které se snažily spojit svůj vojenský charakter s prvky řeholního života (maltézský řád, templáři, Řád německých rytířů). Hodnoty válečnické a hodnoty spirituální se navzájem mísily, protože středověk byl bytostně duchovní a zároveň bytostně militaristický.

Středověk miloval alegorie. Každý detail tehdejšího života byl prodchnut a prostoupen hlubokým symbolickým významem. V symbolech si libovali také středověcí stavitelé chrámů. Umísťovali je, kde se dalo. Dokonce i rytířské zbroji – něčemu tak profánnímu – se přikládal téměř mystický význam. Paradoxně k tomu přispěly listy apoštola Pavla – Efezským a 1. list Tesalonickým, kde se autor zmiňuje o Boží zbroji (pancíř spravedlnosti – nebo též víry a lásky, přilba spasení, meč Ducha, štít víry…)

Tento motiv byl s mimořádnou oblibou opakován a napodobován, jak poznamenává harwardský muzikolog C. Wright ve své knize Labyrint a bojovník. Středověcí autoři prý psali o drátěné košili, jejíž alegorické jméno je Trpělivost, o chrániči krku, který se nazývá Střízlivost, o meči Spravedlnosti, o přilbě Sebeovládání, o rukavicích Zdrženlivosti a pod. Pochopitelně šlo o samé duchovní ctnosti. Ale muži, kteří je pěstovali, nosili zároveň skutečnou zbroj a vedli skutečný, nikoliv jen duchovní boj.

Čas plynul a zároveň s ním uplýval středověk. Rytířský ideál byl postupně zapomenut. Možná se vyprázdnil, ukázalo se, že skutečnost není tak ideální jako v rytířských románech. Nebo rytíři vymřeli. Posledním byl patrně Don Quijote de la Mancha ze Cervantesova románu.

Ideálem nastupujícího měšťanstva se stala práce a šetrnost, zatímco středověký rytíř nesměl pracovat ani hromadit majetek, nýbrž měl peníze jen štědře utrácet. Štědrost byla jednou z jeho ctností. Teprve devatenácté století a nástup romantismu přinesly obnovu zájmu o rytířství, ať už vzpomeneme románů Waltera Scotta, oper Richarda Wagnera či jiných děl jiných autorů. V praxi se rytířský ideál proměnil v gentlemanství.

Kritizovat minulost je snadné a je to teď v módě. Je smutné, že kvůli Kristu se v minulosti vedly kruté války. Je smutné, že slova apoštola Pavla o duchovní zbroji mohla vést k uctívání skutečné válečnické zbroje a že skutečný boj, tedy boj proti „tělu a krvi“, který on rozhodně odmítal, byl zároveň chápán jako boj duchovní. Je smutné, že gentlemanství se z ochoty pomáhat slabším mohlo občas zvrhnout v povýšené shlížení na obyčejné „burany“ či „barbary“, s nimiž se nehodláme zahazovat, protože jsou „pod naši úroveň“. Ale pomůže nám, když rytířství a gentlemanství prostě odmítneme, aniž bychom rozlišili pozitiva a negativa a vymyslíme něco úplně nového? Myslím, že zavedení nových (a prý lepších) pravidel chování nás nezachrání. Samotná pravidla chování totiž společenské nerovnosti neodstraní. To je velký omyl, kterému, bohužel, mnoho lidí věří.

Měli bychom na kulturu pohlížet jako na určitou hodnotu, kterou nesnižuje to, že její pravidla nebyla dodržována nebo že bývala nesprávně interpretována. Stálým rozlišováním toho, co v minulosti bylo dobré a co je třeba zachovat, od toho, co se nepovedlo, se opakovaně budeme vracet ke kořenům, zkrátka k původnímu smyslu toho, co stálo u kolébky naší civilizace.

Dítě, které se učí chodit, si také nemůže říct: už dvacetkrát jsem spadlo, tak těch pokusů raději nechám a začnu se snažit o něco úplně jiného. A čím vlastně jsme my lidé, než takovým dítětem v Božích rukách?

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Eva Hájková  Datum: 13. únor 2020  Foto: