Služba sester Božím slovem

Kázala u nás ve sboru sestra ze sousedního sboru, jedna z mála v Bratrské jednotě baptistů. kterým jejich sbor kázání umožňuje. I jedna sestra z našeho sboru, která jindy – a od sester mne to bolí snad ještě víc než od bratří – tvrdila, že sestry Božím slovem sloužit nemají, mi na můj dotaz, zda tedy není Martina opravdu Bohem povolaná kazatelka, odpověděla kladně. Je mi to dalším potvrzením, že Boží povolávání sester do služby – a nejen v besídce, chvalách nebo diakonii, ale na všech úrovních, tedy i v kazatelství, staršovstvu, vedení sboru či nadsborových složek atd. – opravdu existuje.

Věřím také, že není výjimečné: možná je stejně časté nebo dokonce častější než povolávání bratří. Jako výjimečné se v některých církvích jeví pouze proto, že jejich vedení vlivem zažitých předsudků a mylného, tendenčního výkladu Písma úplnému spektru služby sester brání a omezuje je právě jen na besídku apod. – a také proto, že i samy sestry v BJB (a i v jiných podobně zaměřených církvích, například v CB), které jsou Pánem podobně povolány do téže služby a ne méně než muži (možná dokonce více) pro ni obdarovány, ale kvůli postoji svých sborů ji nemohou vykonávat (nebo jen s omezením, například v besídce nebo ve chvalách), případně samy se o ni ani nehlásí a když jim taková myšlenka přijde, tak ji – naprogramovány tím postojem sborů a zakořeněnými předsudky – zahánějí v domnění, že je to nějaké „ďáblovo pokoušení k pýše“, ačkoli se může jednat o skutečné Boží povolání.

I Martina, jak mi jednou řekla, toto své povolání zpočátku odmítala, až později zřetelně poznala, že je opravdu od Boha – a díky němu nalezla ve svém sboru podpůrné prostředí, což je opravdu žel velice vzácný případ. A jak lze poznat z jejích kázání, může právě nepřenosný ženský estetický a emotivní přístup, správně biblicky nasměrovaný, být v kázání pro posluchače velkým osvěžením a přínosem, a to zdaleka nejen pro děti nebo pro nějaké skupinky sester, nýbrž pro všechny, tedy i pro muže.

Pavel sice píše, že starší ženy a vdovy mají vyučovat mladice, což je určitě zvlášť vhodné vzhledem k jejich zkušenostem, ale není tím řečeno, že by už neměly vyučovat nikoho jiného. Tím, co píše jinde, totiž že ženy nemají učit – zvlášť když dále je řečeno, že nemají vládnout nad mužem – se podle kontextu zřejmě myslí nějaké beztaktní poučování vlastního manžela, zvláště na veřejnosti, s jakým se asi například v duchovně problematickém sboru v Korintě a snad i jinde  setkal, tedy něco podobného, jako jak si počínala Míkal vůči Davidovi, když tančil před truhlou smlouvy. Určitě tím nemyslí vážné a uctivé vyučování, jako když třeba Priscilla, stejně jako její manžel, vyučovala Apolla nebo když ony starší ženy vyučují mladice, ale ani jakékoli jiné poctivé vyučování kohokoli jiného. Vždyť poctivý učitel – ani učitelka – nikdy nechce „vládnout“ svým posluchačům, naopak jim svým vyučováním napomáhá k samostatnému rozletu a vzestupu. O takových učitelkách se dozvídáme například z krásné autobiografické knihy Lucy Maud Montgomeryové „Anna ze zeleného domu“ a jejích četných pokračování. Poctivý učitel je naopak rád, když jej pak jeho žáci dokonce svými znalostmi, osobním vzrůstem i pozitivním vlivem na veřejnost předstihnou.

Pavel také nezakazuje kázání sester; vždyť počítá s jejich veřejným prorokováním – a co jiného je prorokování než spontánní, přímo na místě Bohem inspirované kázání? Myslím, že předem připravené psané kázání, které sám nezmiňuje, se z toho spontánního vyvinulo až později, v souvislosti s legalizací a postupující institucionalizací církve.
Když ženám zakazuje „mluvit“, je z kontextu jasné, že tím nemyslí jakékoli mluvení – a vůbec už ne vážnou službu Božím slovem (jak by potom mohly ženy prorokovat?) – nýbrž žvanění, drbání, šuškání, vyrušování, skákání do řeči, nevhodné vyptávání přímo na místě, které si podle něj mají nechat až na doma – tedy zase nějaké nevhodné projevy, s nimiž se v církvi setkal a které by určitě kritizoval i u mužů, kdyby u nich na to narazil. Vytrhnout takto slovo „mluvit“ z kontextu a argumentovat jím proti duchovní službě sester je asi podobně nepatřičné, jako když se vegetariáni odvolávají na přikázání Desatera „Nezabiješ“: hebrejština tam užívá slova, kterého se v Bibli neužívá pro zabíjení zvířat, nýbrž výhradně lidí.

Zdůrazňuji, že mi v této úvaze nejde o mne – sama mám zcela určitě jiné poslání než veřejnou službu slovem, mým povoláním je písemné překládání – ale nejde mi ani o nějaká „práva žen“, protože před Bohem my lidé, muži ani ženy, nemáme právo na nic: všechno je jen Pánova milost a jeho svobodné, tedy i na lidských tradicích – a také na mužském šovinismu (který žel často negativně pokřivuje i myšlení žen) – nezávislé rozhodování. Jde mi jednak o zabránění bezpráví mužů vůči ženám, ale především o neuhašování Ducha, který kam chce věje a povolává, koho ráčí povolat.

Když v některém sboru nebudou ve staršovstvu a mezi kazateli žádné sestry, protože tam Pán svým Duchem povolal pouze muže, kdežto v jiném sboru budou (a budou třeba tvořit i celé staršovstvo), protože je tam Bůh povolal, bude to v pořádku. A nejvíc v pořádku to bude tehdy, až takovéto krajní jevy všeobecně přestanou vyvolávat emoce.

Ale když dojde k jiným, ne Bohem, nýbrž lidmi vyvolaným krajnostem – když v některém sboru budou některé ženy (nebo i někteří muži!) zastávat tyto funkce ne z Božího povolání, nýbrž na základě sebeprosazení nebo nějakých v zoufalství zavedených „kvót“, nebo když v jiném sboru – podle dnes běžné praxe – nebudou žádné ženy ve staršovstvu a mezi kazateli ne proto, že by tam žádná nebyla Bohem povolána, nýbrž proto, že těm povolaným to sbor nedovolil nebo si ani samy netroufly se k takovému svému povolání přiznat – pak to v pořádku NENÍ a NEBUDE.

Ještě k tvrzení některých, že ženy kazatelky se zákonitě stávají lesbami: podle mne jde o optický psychologický klam. Jsou ženy lesby a jsou ženy kazatelky – oba jevy jsou nápadné – a když někdy dojde k průniku obojího (což se opravdu může stát), je to ještě nápadnější a stává se to snadným argumentem pro odpůrce služby žen. Muži jsou kazateli běžně, to se považuje za normální, a když někdy dojde k průniku obojího tam – muž je kazatel a zároveň gay – projde to leckdy bez povšimnutí, nebo se o tom někdy taktně mlčí (ačkoli někdy díky Bohu také ne).  Pokud to přece vyvolá rozruch a pohoršení, pak ne do té míry, jako když jde o ženy. Nevím, zda je víc gayů nebo leseb; myslím, že to bude asi vyrovnané, že rozdíl bude spíš v zaměření – že u mužů jde především o vášeň a nemají problém s promiskuitou, kdežto ženám jde většinou o stálost, něhu a intimitu, tedy o náhražku skutečného manželství.

Existuje však jiná sexuální úchylka, v níž myslím muži jednoznačně převažují, a to je závislost na pornografii. Je, pokud je mi známo,  dost rozšířená mezi kazateli – někteří z ní činili pokání, jiní s ní zápasí a další v ní jsou zřejmě dosud  až po uši. A přece nikdo – leda možná nějaké vyšinuté feministky (jenž kde by se vzaly mezi znovuzrozenými křesťany?) – nekřičí: Muž kazatel je zákonitě závislý na pornografii! Pryč s muži kazateli – ženy na jejich místo! Chápete jistě, jak by takový pokřik vůči službě mužů byl absurdní. A podobná výše zmíněná „sexuální“ argumentace proti službě žen má být v pořádku

Argumentovat tím, že ženy nemají být kazatelkami, staršími a pod., protože jejich hlavním povoláním je rodina a domácnost, je asi podobné, jako se kdysi argumentovalo proti stoupenkyním ženského volebního práva, vyššího vzdělání či kvalifikovaného zaměstnáni. Jenže i zde platí: jsou ženy povolané Bohem buď k jednomu (veřejná politická a jiná činnost, vyšší studium a kvalifikované zaměstnání nebo právě církevní služba ve staršovstvu, ve vedení sboru a v řadách kazatelů), nebo k druhému (rodina a domácnost) –  a jsou ženy Pánem povolané, obdarované a zmocněné k tomu, aby poctivě a k Boží slávě vykonávaly obojí. Myslím, že právě Martina, její požehnaná služba ve sboru i její krásná, vyspělá a po všech stránkách dobře opečovávaná rodina  je v tom zářným příkladem.

Zkrátka – Duch vane, kam chce, je nebiblické mu bránit. Výslovné Boží požadavky na kteréhokoli služebníka na jakémkoli stupni služby  jsou dva – aby byl do této služby opravdu povolán Bohem a aby vedl posvěcený život (což v případě, že má rodinu, zahrnuje vzornou péči  i o ni, a to se zdárnými výsledky). Žádná další omezení a podmínky si Bůh neklade – tedy ani omezení ve smyslu pohlaví.

Závěrem ještě jedno shrnutí:

Nedopouštěním služby k tomu Pánem povolaných sester jako kazatelek, starších, vedoucích sborů a nadsborových složek apod. se děje trojí újma a křivda, a to:

1) těmto sestrám samotným, když jsou připraveny poslušně, věrně a s vážností vykonávat jim Pánem svěřené povolání, ale není jim to umožněno;

2) členům a návštěvníkům sboru, kteří jsou tak ochuzeni jak o osobní přínos té či oné sestry, tak o specifiku ženského úhlu pohledu a empatického přínosu jako takového, který není nahraditelný přínosem mužským (což jistě platí i naopak);

3) Pánu, jehož dary a povolání jsou neodvolatelná (Římanům 11,29; nebo podle formulace Bible Kralické: Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje) a který trpí, když mu lidé svévolně „vyměřují cíle“ (jak překládají Kraličtí v Žalmu 78,41) – totiž, když vanutí Ducha svatého a jeho vůle nejsou respektovány.

 

Autor:  Ivana Kultová ze sboru BJB Cvikov  Ilustrační Foto: Flick/ Wesley Fryer 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

Kategorie: Komentáře

11 Komentáře

  1. První ženy, jako farářky se objevily, mám dojem někdy po válce v husitské církvi. Pak dále v ČCE nebo ECM. Zkušenosti jsou s nimi snad dobré, myslím, že odvedly dobrou práci. Jako jsou lepší a horší kazatelé, podobně to může platit i pro ženy.

    Odpověď
  2. Je to jistě zajímavý článek, který vede k zamyšlení.
    Taky bych v tomto směru nebyla pro nějaké nařízené „kvóty“. Pokud mají ženy takové dary Ducha svatého, jistě se to neutají, ale časem se to samo projeví i navenek. Problém je spíš v tom, jak autor píše, že ženy se samy snaží v sobě tyto dary potlačovat, aby to nevypadalo, že se někam cpou. Jenže Duch vane, kde chce, a nadlouho se nenechá zavřít někam do truhly.
    Mně osobně vadí i to, když muži ženám přičítají, že mají větší sklon k zlému. To mě vždycky zamrzí.

    Odpověď
  3. Opravdu po církvi někdo tvrdí, že ženy kazatelky se stávají lesbami ? To jako vážně? Co mají mít tyto dvě věci společného? Dovedu si představit, že jsou mezi muži v celibátu často i gayové – ano, neožení se a plně se zasvětí Bohu. A stejně tak určitě i svobodné ženy. (Obojí ať už v civilu, nebo v řeholi, u mužů třeba v kněžské službě, dobrovolný celibát hlavně tedy v tom řeholním a kněžském stavu, jinak bych řekla, že spíše nedobrovolně.)
    Bůh samozřejmě může z vysvobozovat, a taky to dělá, ale i kdyby nevysvobodil, tak když člověk svou odlišnou orientaci nepraktikuje, žije před Bohem čistý život a Jemu se vydává, tak v tomto ohledu (služba) přece není co řešit. Což neznamená, že to je pro ně jednoduchý život, ale to už je jiné téma.

    Odpověď
  4. Naprosto souhlasím s povoláním žen ke službě v církvi. Ale nemám rád, když se autoři snaží Pavlovy dobově podmíněné názory „obkecat“ a tvrdit že požadavky „ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily“, „Učit ženě nedovoluji“ „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností.“ neznamenají to, co to znamená. Prostě Pavel (nebo jeho pavlínští dopisovači) akceptovali tehdejší názor na úlohu ženy ve společnosti. A tak jak se tehdy dokázali apoštolé oprostit od příkazů SZ pro Židy .. a otevřeně stanovit pro křesťany z pohanů jiná kritéria, tak bychom se my v 21. století měli umět postavit čelem k Pavlovým příkazům a zákazům. A nejen k tomuto.

    Odpověď
    • O prorockém mluvení žen se Pavel zmiňuje v 1 Kor 11, 5. Tedy o tom, že se nemá dít s odkrytou hlavou, ale určitě ne, že se nemá dít vůbec. Takže napomenutí se muselo opravdu týkat něčeho jiného, jak píše autor článku.
      Na zakryté hlavě už se dnes, myslím, také trvá málokde. Přehodnocování starých pravidel tedy nemusí nutně vést církev do záhuby, pokud v ní působí Duch svatý.

      Odpověď
      • Jenomže my si nemůžeme dovolit vybírat si z textu jen to, s čím souhlasíme. Buď je celý ten text a jeho kontext pravdivý a platný, anebo nikoli. Pokud chápeme Bibli jako nadčasové Boží slovo (včetně Pavlových epištol), pak jsou ta slova od Boha, ať jim rozumíme nebo nikoli, a dokonce ať je přijmeme nebo nikoli.
        A k tomu Vašemu prvnímu příspěvku – Boží Duch nebude nikdy jednat proti Božímu Slovu. Jakékoli „projevy Ducha“ musíme pečlivě zkoumat a posuzovat Božím slovem.

        Odpověď
  5. Rád bych doplnil něco, co v článku příliš nezaznělo. Jedna věc je „prorocké pomazání“, čili darovaná schopnost zprostředkovávat Boží slovo ostatním (čili nic proti kázání žen). Jiná věc je stát jako AUTORITA ve vedení sboru. Nejedná se totiž automaticky o souběžné obdarování.
    Problém může být zejména v tradičním (nebiblickém) církevním uspořádání, kde se farář prakticky stará o všechno – od opravy střechy, přes pohřby, pastoraci atd. atd.
    Také nejde jen o osobní dispozice (muži bývají od přírody více dominantní), ale i o přijetí ženské autority ostatními muži (máme v sobě zažité ono „běda mužům, kterým žena vládne“). Kde více funguje biblický model Kristova těla, ve kterém každý „úd“ s různým obdarováním, slouží celku – tam to nemusí být takový problém. Konkrétně – silné smíšené vedení sboru, které si více rozdělí služebné funkce (ostatně, z mnoha důvodů je dobré, pokud např. muže pastoruje muž a ženu žena).

    Odpověď
  6. K další úvaze :

    A. Ženy hrály zásadní roli v životě ranné Církve :
    Kniha Skutků :
    1,12-14
    9,36-42
    16,13-15
    17,1-4 a 10-12
    18,24-28
    ep.Římanům 16,1
    1.Korintským 16,19
    2.Tim.1,5 a 4,19

    B. Naproti tomu, apoštolové byli všichni muži, hlavní misijní činnost byla svěřena mužům, písma Nového Zákona jsou napsána muži, a vedení místních společenství bylo svěřeno mužům. Apoštol Pavel ženy zásadně respektoval a nebránil se spolupráce s nimi při službě evangelia (např.Řím.16 a Filip.4,3). Nikdy však neustanovil ženu jako kazatelku nebo starší. Zcela jasně se vymezuje k tomu, aby ženy ve společenství Církve vyučovaly nebo vykazovaly autoritu nad spoluvěřícími muži.
    1.Tim.2,8-15

    Odpověď
  7. Myslím, že tato otázka by měla být posouzena v celém kontextu Písma, nikoliv jen z pohledu „invocatio interna“. Nabízím proto části z biblických pasáží, které s tím souvisí. Je jich samozřejmě více a jsou i ty, které se týkají mužů, ale tyto jsou stěžejní. Plyne z nic zákaz učit z důvodu podřízenosti muž vs žena, nikoliv zákaz prorokovat a sloužit v církvi.

    Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům . (Ef 5,24)

    Ženy, podřizujte se svým mužům , jak se sluší na ty, kdo patří Pánu. (Kol 3:18)

    Žena ať přijímá poučení mlčky sveškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. (1 Tm 2:11-12)

    Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon . Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění. (1 K 14:33-35)

    Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům ; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží. Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a `nazvala jej pánem´. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit. (1 Pe 3:1-6)

    Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo. (Tit 2:3-5)

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář