Za mého dětství žil ještě starý svět. Byl totiž součástí tehdejšího nového světa, který je vlastně dnes už taky starý. Ale tenkrát byl nový a moderní. Starý svět však v něm byl stále přítomen – žil ve starých lidech, kteří pamatovali nějakých padesát, šedesát, sedmdesát let nazpátek, žil ve starých knihách, ve starých filmech, ve starých domech a v různých starých věcech. Starý svět je svět, který minul a zároveň neminul úplně.
Myslela jsem si, že dobře vím, jaké to bylo v tom starém světě; že si nejenom dovedu představit, jak to v něm vypadalo a co se tam dělo, ale umím si vybavit i jeho atmosféru. Prostě jsem se do starého světa uměla vcítit nebo jsem si to aspoň myslela. A byla jsem vždy ráda, že to umím. Zdá se mi, že dnešní mladí mají o minulosti jen mlhavé představy nebo se jí vůbec nezabývají, čímž jsou o něco ochuzeni.
Narodila jsem se starším rodičům. Byli pamětníky ještě starších časů než rodiče mých vrstevníků a často vzpomínali na mládí. Já jsem jejich vzpomínkám ráda naslouchala. Měla jsem navíc to štěstí, že jsem větší část života pracovala v archivu, tedy v zařízení, kde byly regály od podlahy ke stropu zaplněny kartony naditými svědectvím o starých časech.
SOUVISEJÍCÍ – Očekávání jara
Starý svět v nás žije díky vzpomínkám a vyprávění starých lidí, ale také díky knihám a filmům, a to nejen díky těm vědeckým a dokumentárním. Také beletrie a umělecké filmy nám pomáhají s utvářením obrazu starého světa v nás. Umění má schopnost být pravdivé, i když příběhy a jejich protagonisté mohou být dílem fantazie. Představu o tom, jak lidé žili, jak se oblékali a chovali, což je také důležité, získáváme snad ještě častěji z dobrých románů a filmů než z učebnic dějepisu. Ze všeho, co načerpáme z různých zdrojů, si poté, co si vše přijaté postupně nějak propojíme a uvědomíme si souvislosti, vybudujeme ve své mysli jakýsi obraz o tom, co bylo.
Někdo může namítnout, že taková představa o minulosti je pouhým konstruktem, že ve skutečnosti nezrcadlí minulost naprosto přesně. Ale cožpak můžeme minulost vnímat nějak jinak, než tak, že si ji pro sebe jakoby znovu konstruujeme? Nikdo to nemůže udělat za nás, ačkoliv se k přijetí nabízejí už hotové konstrukty minulosti, vytvořené jinými lidmi, třeba mnohem erudovanějšími, než jsme my, kteří mají nastudováno víc podrobností, než my. Můžeme se jejich poznatky inspirovat, dokonce bychom je měli brát v potaz, podobně jako autentické vzpomínky jiných lidí, ale o minulosti si stejně musí každý z nás vytvořit svou vlastní představu. Ta představa nám totiž musí dávat smysl. Minulost by v ní měla nějak směřovat k přítomnosti, k našemu osobnímu životu, k našemu místu ve světě, jak ho pociťujeme a chápeme. A také k očekávané budoucnosti. Nemůžeme žít v čiré přítomnosti. Musíme do ní nějakým způsobem pojmout minulost i budoucnost.
Vzpomínám si na promluvu papeže Lva XIV. o letošních Velikonocích (https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2026-04/lev-xiv-o-dvou-interpretacich-udalosti-vzkriseni.html ) Dlouho jsem přemýšlela o smyslu následující věty: „Stejně jako Vzkříšený, stále živý a přítomný, zachraňuje minulost před destruktivním koncem, tak velikonoční poselství zachraňuje naši budoucnost od budoucnosti v hrobě.“
Chtěl tím asi vyjádřit, že Ježíš je tím, kdo dává smysl naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tím, kdo propojuje zdánlivou nesmyslnost a chaotičnost našeho života ve smysluplný celek. Ježíš je tím, kdo propojuje minulost s budoucností skrze přítomnost. On je vlastně tím, kdo propojuje a zároveň odděluje Starý a Nový zákon. Augustin kdysi o Starém a Novém zákonu napsal: „Nový zákon je skryt ve Starém a Starý zákon je zjeven v Novém.“ (In Vetere Novum latet, in Novo Vetus patet).Starý a Nový zákon svého času a svým způsobem představovaly něco jako starý a nový svět, ač to možná většina současníků onoho přelomu nevnímala. Většinou vůbec nepoznali, že se něco mění.
Existuje taková stará revoluční píseň, v níž se zpívá „nechť zhyne starý, podlý svět“. Asi ji složil někdo, kdo svět, ve kterém žil, velmi nenáviděl (možná měl k tomu důvod). A patrně doufal v nějaký jiný budoucí svět, který bude mnohem lepší než ten starý.
Jak se vlastně svět stává starým nebo naopak, jak se obnovuje? Světem myslím pochopitelně lidský svět, viděný subjektivně, tedy lidskýma očima. Jen člověk přece může svět hodnotit jako starý, nový, dobrý nebo špatný… Jen člověk anebo Bůh!
Svět se stává starým pozvolna a nepozorovaně. Asi jako se mladý člověk stává pozvolna a nepozorovaně starým. Pořád si připadá mladý a má plno možností. A hle, najednou zjistí, že už je starý a že těch možností podstatně ubylo. Nicméně, samotné to stárnutí (i když u člověka je dáno nejen subjektivně, ale také objektivně) probíhalo nepozorovaně. Tak jako nový rok ztrácí svou novost (tedy stává se starým rokem) jen poznenáhlu. Není dáno žádné rozhraní, kdy rok přestane být novým a stane se starým rokem. Ale obráceně to jde – protože praktické důvody nás vedou k jasnému členění času. A tak máme v kalendáři předěl, kdy končí jeden rok, tedy starý, a začíná jiný, tedy nový. Jasně rozlišeno.
Když jsem byla malá holčička, tak mi tatínek vždy, když se blížil konec roku, vyprávěl pohádku o setkání Starého roku s Novým rokem. Starý rok měl podobu vetchého vousatého stařečka a chodil o holi, kdežto Nový rok vypadal jako chlapec. Oba se setkali v zasněženém, mrazivém lese, chvíli prý spolu zápasili, protože Starý rok se nehodlal jen tak vzdát své vlády, ale Nový rok zvítězil, protože byl mladý a plný síly, zatímco síla Starého roku mizela jako pára nad vodou. Musel tedy předat žezlo. Nový rok se pak chopil vlády, zatímco Starý rok se v lese skrčil pod smrček a umřel tam. Platí, že čas jde kupředu, nikoliv dozadu. Bůh neustále obnovuje tvář své země, jak je psáno v Ž 104, 30. Odkaz na tento verš žalmu 104 použil i J. A. Komenský ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. Obnova je život.
Také náš život má být především život. Nemá nám vládnout minulost, tedy starý svět, přestože on nikdy úplně nezmizí, ale něco z něj v současnosti (a zároveň v nás) přetrvá. Budoucnost je otevřená, jako byl otevřený Ježíšův hrob po vzkříšení. A bude jistě dobrá, protože i otevření hrobu bylo dobré. Bylo to znamení vítězství života nad smrtí, která do života sice patří, protože je jeho součástí, ale nesmí mu vládnout.
Autor: Eva Hájková Datum: 28. dubna 2026 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
8 Komentáře
Realtoltek
Řekl bych :))), že kromě jediného Boha je proměnné naprosto vše. V Bibli mají slova „staré“ a „nové“ velmi silný symbolický význam. Nejde jen o stáří v čase, ale často o kvalitu stavu, řád, nebo způsob bytí.
Starý zákon byl psán proroky a proroci ho vždy ne uplně dobře interpretovali. Ježíš (přímo přišlý Svatý Duch v lidské tělo) proto zákon zcela jasně upřesnil/doplnil. V podstatě vše shrnul do dvou největších přikázání
„nechť zhyne starý, podlý svět“ To je pěkné, jde vidět, že lidé si uvědomují, že tento svět je podlý/vadný systém a touží po změně…..bohužel se vždy moci ujmou stejně nedobří lidé 🙂 a v podstatě dochází jen k předání moci v podstatě předem připravené …stejně jako u nás sametová revoluce atd… kde pak komančí a jeho kamoši vše rozkradli a z komančů se nakonec stali ti nej lidi no a teď máme jednoho takovýho na hradě a někteří šášulové se mu ještě klaní a adorují ho :). K smíchu
P. Ašer
Problémem je, že naším konstruktem je i přítomnost…
Eva Hájková
Panu Ašerovi
Možná je to skutečně náš konstrukt. Někdy se mluví o dnešku a přitom dnešní den obsahuje minulost i budoucnost zároveň. Přítomností obvykle nazýváme danou chvíli, okamžik který právě prožíváme. Možná bychom přítomností mohli nazvat bdělý stav našeho vědomí spojený s vůlí něco konat, tvořit a tím aspoň trošku ovlivňovat budoucnost a to, co je kolem nás.
Čas skutečně bleskově přechází z budoucnosti přímo do minulosti. O tom, jak rychle přechází, přemýšlel už Komenský, když psal:
„Dnešní den nedávníčko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej a hle – již zmizel. Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul a navěky nevrátí se víc? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě a moudře sobě počínáme, vidouce an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají.“
Karel Krejčí
Nad časovým rozlišováním na minulost, přítomnost a budoucnost se v současné době díky vědeckým poznatkům z kvantové mechaniky vznáší velký otazník, zda je opravdu vše takové, jak jsme doposud chápali, vysvětlovali a reagovali. Do popředí vyvstává pojem interakce, to znamená, že pokud na něco neupřu pozornost, nebude to pro mě relativně existovat. Nebo také ještě jinak, s naší interakci s okolím se však setkáváme denně a do určité míry se jí nelze vyhnout. Jako příklad uvedu dva zajímavé protiklady, jak interakce funguje a rozhoduje o našich životech.
Bible nás poučuje a poskytuje základní informace, jak máme interagovat na různé situace, které před nás život – Bůh – předestře. O tom nelze pochybovat. Ovšem stejně tak nezpochybnitelně funguje vliv politiky, která nám na zcela stejném principu „správně napoví“, jak máme interagovat s událostmi, které se buď dějí nebo dít budou. To vlastně znamená, že vše to, co se kolem nás děje, dostává určitý význam až poté, zda vůbec nebo jak budeme interagovat. Samotné situace nic neznamenají, jsou neutrální. Že to tak ve skutečnosti opravdu funguje, dokazuje nám například měření fyzikálních veličin, kde je nutné pro naměření shodných výsledků přístroje a měřidla pravidelně kalibrovat. A jak už jsem se zmínil, o onu „správnou kalibraci“ lidských interakcí je zde na zemi veden nesmlouvavý boj.
Ale kvantová mechanika zároveň vnáší zásadní rozpor mezi starým a novým chápáním světa. Lze konstatovat, že Starý zákon v principu představuje ono předem vypočitatelné a fungující – oko za oko, zub za zub, nebo co zaseješ, to sklidíš. Avšak Nový zákon tento princip zcela eliminuje naprosto zásadním způsobem. V současnosti věda dochází k poznatkům, že podle fungující kvantové mechaniky je možné měnit v přítomnosti i minulost, což umožňuje zcela změnit pohled na význam a smysl naší existence a o tom je Nový zákon.
Je nutné ještě více si uvědomit, jak a s čím budeme interagovat neboť ve skutečnosti jsme to my sami, kdo rozhodujeme o své, časové/bezčasové existenci …
Eva Hájková
„podle fungující kvantové mechaniky je možné měnit v přítomnosti i minulost“
Nevím. Vždycky se říkalo: Co se stalo, nemůže se odestát. Nicméně, může to být zapomenuto. Tedy, aspoň to špatné.
Ten citát z Komenského pokračuje: „Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází.“
Karel Krejčí
Paní Hájková,
snad největší překážkou pro pozitivní tvoření naší reality je – neodpuštění. Když si zadáme do vyhledávače AI co neodpuštění v našem praktickém životě může způsobit a na co má vliv, budeme překvapeni:
Neodpustit je jako vypít jed a čekat, že zemře ten druhý.
Komenského citát je nepochybně pravdivý a biblické ujištění Židům, že Bůh jim nebude připomínat minulost, tuto skutečnost navíc dosvědčuje.
Poznatky vědy a Bible se navzájem potvrzují – přítomností měníme minulost.
Eva Hájková
Panu Krejčímu
Odpustit lze i jednostranně (a neutápět se tak v jedu). Ale pokud nám zároveň neodpustí i ten druhý, nedočkáme se vzájemného smíření.
Karel Krejčí
Paní Hájková,
ale pokud neodpustí ten druhý, je to již jen jeho přetrvávající problém a vláčená koule na noze …. . A jakou hodnotu a co by vlastně vyřešilo napovrch vynucené smíření?