Jan 7:50-53 … Jeden z nich (farizeů), Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“ Všichni se vrátili do svých domovů.
Přátelé Ukřižovaného za hříchy světa!
Když přemýšlím o aktérech z pašijního příběhu, říkám si někdy, zdali Nikodém někdy cítil výčitky z toho, že neudělal víc, aby zabránil Ježíšovu utrpení a smrti. Ptal se později sám sebe, jestli nemohl udělat něco jinak, lépe, aby Ježíši pomohl?
Pamatujete si Nikodéma, že? Někteří ho nazývají „nočním učedníkem“, protože poprvé, kdy přišel za Ježíšem (alespoň podle toho, co víme), bylo jednou pozdě v noci. Dnes ho proto budeme nazývat Nikodém – Ostýchavý.
Nikodéma bychom v době, kdy prvně přišel za Ježíšem, Kristovým učedníkem ještě asi nenazvali. Znal už trochu Ježíše podle vidění a věděl o Jeho zázračných znameních. Měl za to, že Ježíš musí být „učitel, který přišel od Boha“ (Jan 3:2). Stále si však kladl úplně základní otázky a měl velké nejasnosti ohledně osoby Ježíše.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Nikodém se setkává s Ježíšem potajmu v noci
Nikodém se jednou v noci vypravil, že pohovoří s Ježíšem o samotě, pryč od zástupů. Mohl mluvit s Ježíšem jako učitel s učitelem: on, Nikodém, učitel a vůdce židovského lidu, a Ježíš, učitel konající znamení z nebe. Nikodém byl zvědav – a doufal, že se dozví víc – jestli Ježíš je, či není, tím Božím Mesiášem.
SOUVISEJÍCÍ – Vedlejší aktéři pašijí – jeden z davu, „následovník“
A tak přišel k Ježíši v noci. Vybrat si noční hodinu ale nebylo od Nikodéma příliš šlechetné. Nesloužilo mu to ke cti. Chtěl mluvit s Ježíšem, ale přitom být nepozorován ostatními náboženskými vůdci, kteří spolu s ním tvořili mocnou židovskou veleradu, Sanhedrin. Pro ně Ježíš nebyl zrovna oblíbenou osobou. Většina z nich viděla v Ježíši hrozbu pro své bezpečí a jistoty. Nenáviděli způsob, jakým pohrdavě přehlížel některá z jejich pravidel, tradic a zvyků. A záviděli Mu stále rostoucí publikum příznivců a stoupenců.
Kdyby se ostatní členové velerady dozvěděli, že si šel Nikodém popovídat s Ježíšem, nejspíš by se na něj obořili a možná ho i zbavili členství ve veleradě. Nechtěl zkrátka dát v sázku své postavení a pozici, kterou mezi nimi měl.
To noční setkání s Ježíšem však změnilo Nikodémův život napořád. Ježíš s Nikodémem mluvil o Božím království, o tom, jak se člověk potřebuje narodit znovu, shůry, z vody a Ducha svatého. Ježíš mu vysvětloval, že Bůh tak miloval tento nemilováníhodný svět, že dal svého jediného Syna. A že každý, kdo v Něj věří, nezahyne, ale má věčný život. (Jan 3:16)
Nikodém nerozuměl všemu, co mu Ježíš říkal, ale semínko víry v něm bylo té noci zaseto. Měl o čem přemýšlet. Ježíše si oblíbil. Ale o své noční návštěvě mlčel a své dojmy z Ježíše si nechával pro sebe. Stále měl pochybnosti a obavy. Nevytruboval, že se zná s Ježíšem osobně. Navenek zůstal v klidu, ale jeho duše uvnitř volala a toužila po tom vědět a poznat víc.
Nikodém a jeho chabý pokus bránit Ježíše
Postupem času rostlo mezi členy židovské velerady nepřátelství k Ježíši. A své pocity neskrývali. Otevřeně začali Ježíši oponovat. Bez servítek hovořili o Ježíši při svých zasedáních. Nikodém však zůstal zticha.
SOUVISEJÍCÍ – Vedlejší aktéři pašijí – Pilát „myslitel“
Tak jak se situace zhoršovala, někteří z vůdců pojali záměr, že dají Ježíše zatknout. Vyslali chrámovou stráž, ale ta se vrátila bez Ježíše. Když se jich ptali, proč ho nepřivedli, strážní odpověděli prostě: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ (Jan 7:46)
Představte si Nikodéma, když ta slova uslyšel. Věděl přesně, co mají na mysli, ale svou zkušenost si nechal pro sebe jako dobře střežené tajemství. Většina ostatních ale vybuchla hněvem. „I vy jste se dali svést?“ vyčítali strážím. „Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“
Teď konečně Nikodém reagoval. On byl z předních mužů, on byl jedním z farizeů. Nehodlal jen přitakat, že ani on nevěří v Ježíše. A kdo že to tu mluví o neznalosti zákona? Oni sami zákon ignorují, když strojí úklady proti Ježíši. Teď přišla chvíle, aby Nikodém promluvil. Jeho svědomí už mu dál nedovolilo mlčet.
Vzal si řeč a prohlásil přede všemi: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ Byla to dobrá a právoplatná námitka. I když do bránění Ježíše a vyznání víry v Něho měla daleko.
SOUVISEJÍCÍ – Král na oslu, aneb Moc v zajetí služby
Velerada tuto právní výzvu přehlédla. Místo toho se snažili Nikodéma zesměšnit poznámkou, zda také on není náhodou z Galileje a nedal se ošálit svým krajanem.
Zasedání bezesporu zanechalo v srdci Nikodéma hořkou pachuť. Jistě byl znepokojen představou, že někdo z jeho kolegů mohl odhalit jeho skutečné sympatie s Ježíšem. Ovšem pokud tomu tak bylo, nebylo to proto, že by je otevřeně a hrdě vyznal.
Bylo to pro něho dilema, nad kterým musel ustavičně přemýšlet. Snažil se pomoci Ježíši a odvážně se postavil svým nerozumným kolegům. Ovšem nečinil tak dostatečně přesvědčivě, neodmaskoval jejich zaslepenou zuřivost, nevyznal svou víru. Scházelo mu ještě poznání, odhodlání a síla Ducha.
Nikodém byl na cestě k odvážné a statečné víře v Ježíše, ale byl před ním ještě velký kus cesty. Nyní patrně usoudil, že říkat víc by nemělo smysl, a tak utichl.
Asi o šest měsíců později velekněz Kaifáš přesvědčil veleradu, že Ježíš musí zemřít. Když byl vynesen ortel nad Ježíšem, jen Nikodém a Josef z Arimatie nesouhlasili. Ale ani nijak úporně neprotestovali. Už bylo moc pozdě na to, aby zastavili blížící se bouři. Zůstali mlčky.
A tak to došlo tam, kam muselo. Pozdě v noci během velikonočních svátků byla svolána velerada. Zajatý Ježíš byl předveden, aby byl obžalován. Všechno ale bylo špatně. Falešní svědkové. Vykonstruovaný proces. Kaifášova zloba. A přesto se to stalo. Jinak vznešená velerada nyní nespravedlivě vynesla rozsudek smrti nad Ježíšem. Nikodém s tím nesouhlasil. Ale zůstal mlčet. Byl zahnán do kouta neúprosným příbojem bezpráví a strachu.
Nikodém přerušil své mlčení po Ježíšově smrti
Bylo to snad až na vrchu Golgoty, kdy si konečně Nikodém uvědomil, že musí přestat mlčet? Ježíš tam visel na kříži v krutých bolestech. Nikodém to sledoval a věděl, že on sám to dopustil. Mohl být důraznější ve své obraně Ježíše. Mohl vyznat svůj postoj k Němu. Možná mohl zabránit křivdě a vraždě tohoto nevinného člověka…
Pro sebe se nejspíš divil, jak odevzdaně Ježíš přijímá svůj rozsudek. Slyšel Ježíšovo zvolání z kříže: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34) Tahle slova o odpuštění musela znamenat pro Nikodéma mnoho. V jeho očích nepotřeboval nikdo odpuštění víc než on sám.
Jeho víra sílila. Zdá se, že se rozhodl přímo tam, že svou víru už nebude dál skrývat. Přestože bylo už dost pozdě večer, Nikodém prokáže, že Ježíš nezemřel zbytečně. Pomůže Ho uložit do hrobu. Veřejně tak svým činem vyjádří svou oddanost Ježíši a Jeho učení. Ať si zbytek velerady reaguje, jak chce. Nikodémovo místo bylo nyní u Ježíše, třebaže mrtvého.
Nikodém jistě za to čelil hněvu členů velerady. Ale on už je nepotřeboval. Nepotřeboval jejich uznání. On měl Krista.
Dny, které následovaly, přinesly Nikodémovi nevýslovnou radost. Ten, kterého položil do hrobu, z hrobu vstal a ukázal se živý. Ježíšova smrt nebyla zbytečná. Ježíš skrze ni získal odpuštění hříchů a věčný život pro Nikodéma i všechny hříšníky. Nezemřel proto, že Nikodém nedokázal promluvit na Jeho obranu. Zemřel proto, že měl poslání spasit svět. Teď, když byl Ježíš živý, jak by mohl Nikodém dál mlčet?
Nikodém nám zanechává ponaučení
A já se ptám: Jsou tu mezi námi nějací Nikodémové? Také se někdy rozhodnete mlčet ve chvíli, kdy byste měli přinést svědectví o Ježíši Kristu? Nahání vám strach neomalenost a výhružky nevěřících? Toužíte vyjádřit svou víru, ale nakonec se ze slabosti či strachu držíte stranou?
Pokud ano, pak se poučte z příkladu Nikodéma. Pamatujte na Ježíše na kříži. Pamatujte na Jeho prázdný hrob. Přiznejte se k Vítězi a řekněte o Něm světu. Jestli jste dříve váhali, dnes je čas s tím přestat. Odvážně vzdejte čest svému Pánu. Odvraťte se od svých hříchů bojácné zamlklosti. Důvěřujte Kristu a Jeho Duchu. On vám dodá sílu mluvit odvážně o Ukřižovaném a Vzkříšeném Spasiteli i o všem, co díky Němu máte. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 7. dubna 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
15 Komentáře
Martin Hambálek
Díky moc autorovi i redakci za tahle velikonoční zamyšlení. Příběhy všech „vedlejších aktérů pašií“ nám mohou mluvit do současné situace a do osobních životů.
Jiří Aron
Rád čtu všechny duchovní povzbuzení od pana Krákory. Znovu velký dík!
Potřebuji připomínat každý den, jak je Bůh dobrý a že Kristus zemřel za naše hříchy na kříži a potom byl vzkříšený z mrtvých.
Díky Němu máme všechno, odpuštění hříchů, vztah s Bohem Otcem jako Boží děti a podíl na vzkříšení, život věčný.
pavel v
Moc krásné kázání, které může být silnou inspirací pro náš život. My totiž, každý sám na sobě, můžeme prožít, to, co Nikodém, ale poučeni jeho příběhem, nemusíme opakovat jeho chyby. V evangeliu o posledním soudu Ježíš mluví o tom, že je tu stále mezi námi a že mu můžeme posloužit (byl jsem nahý a oblékli jste mě …). Kolik je na světě takových, s nimiž se Ježíš ztotožňuje! Máme obrovské pole působnosti zachovat se ještě lépe než Nikodém. Někdy to vyžaduje velikou odvahu. To v případě, kdy většina společnosti káže národní sobectví. Pak není úplně snadné se otevřeně zastat například válečných uprchlíků. Je nutné prohlédnout, abychom v nich poznali Ježíše.
Jiří Aron
Nazývat obraz Posledního soudu ve druhé části Mt 25 evangeliem znamená hlavně opakování chyby Nikodéma. Ten také nechápal, kdo je Ježíš Kristus.
Ale Nikodém časem pochopil poznal a uvěřil v Krista, uvěřil evangeliu.
pavel v
to Jiří Aron
Ježíšova řeč o posledním soudu je součástí evangelia. Co jsem tedy nepochopil? Řekl bych, že Nikodémův problém nebylo nepochopení Ježíšovy mise, ale nedostatek odvahy se ho zastat.
Jiří Aron
Nechápete CO je to evangelium což mj. vede k opakování omylu: zaměňujete následek spasení, tj. dobré skutky spasených, které Kristus chválí na Posledním soudu, za příčinu spasení.
Už Vás na tento pro Vás fatální tragický smrtelný omyl upozorňovalo v diskusích tolik lidí. Proto váhám, jestli to má smysl, pořád dokola, o té příčině spasení, ve Vašem případě, opakovat.
Ř 11:8: „jak je napsáno: ‚Bůh jim dal ducha otupělosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘“
pavel v
Pane Arone,
já se s vámi shoduji, že dobré skutky křesťanů, tedy oběti ve prospěch bližních, jsou důsledkem oběti Ježíše Krista na kříži. Pohané také činí dobré skutky, ale jen ve prospěch svých přátel a očekávají, že ti se budou nějak revanšovat. Jedná se o jakousi formu neoficiálního obchodu.
Žádný člověk nemůže být spasen bez milosti Ježíše Krista – v tom se shodneme. Aby byl spasen, musí o tu milost projevit zájem – musí uvěřit. Co to znamená uvěřit? Znamená to verbálně se k němu přihlásit? To neznamená nic. Ježíš přece řekl: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Nejde o to uvěřit v existenci Ježíše, ale uvěřit Ježíši – že jeho učení je pravdivé. A to učení pak klade na člověka jisté nároky – konat nezištně skutky milosrdenství.
Shrnuto: Umučením Ježíše na Kříži získal člověk milost. Ale ta sama o sobě ke spasení nestačí – člověk jí musít jít vstříc svými skutky.
Existují ateisté kteří konají nezištné skutky milosrdenství. Budou spaseni? Já myslím, že ano. Svým jednáním totiž prokazují, že uvěřili Ježíšovu učení.
Jiří Aron
Čtu, že stále nechápete, co je skutečná Boží milost.
V Bibli nečteme, že stačí uvěřit, že Ježíšovo učení je pravdivé. Ten druhý výrok zase vynechává skutečnost, že zástupná oběť nebyla pouhým umučením. Není zase vůbec jasné, v čem vůbec vidíte milost, pokud sama nestačí ke spasení. Milost která není milost.
Další zádrhel. Napsal jste zde v komentářích už hodně slov, ale neprokazujete to hlavní, že byste uvěřil Ježíšovu učení. Ježíš farizeje napomínal i proto, že říkali i dobré věci, sami je však nečinili.
Máme se vyhýbat „hloupým sporům“ viz Titovi. Vaše malicherné hádky napadání překrucucování výroků protistrany atd. zde pod články by už vydaly na menší román.
pavel v
Pane Arone,
Bůh nabízí milost všem lidem bez rozdílu. Přesto ne všichni budou spaseni, ale jen ti, kdo o tu milost projeví zájem. To znamená, že milost samotná ke spasení nestačí. Když tedy člověk Boží milost nedostane, znamená to, že o ni nestál.
Jak se pozná, že člověk stojí o Boží milost? Jedině činy (skutky milosrdenství).
Jestli vám moje slova připadají hloupá, nikdo vás nenutí na ně reagovat.
Jiří Aron
Přesouvat pozornost v oblasti spasení ze skutků Božích, Kristových ke skutkům vlastním, je nepochopením milosti a tragickým omylem. Tragickým proto, že jeho následkem je nemít odpuštění hříchů ani věčný život.
Proč reaguji 2 Tim 2:25b-26: Kdo ví? Bůh je může přivést k pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti, do níž se nechali lapit, aby konali jeho vůli.
pavel v
Já přece nijak nepodceňuji skutky Kristovy. Já jen říkám, že jeho oběť není podmínkou postačující, že k Jeho skutkům je nutno přidat i skutky vlastní, které znamenají spolupráci s Bohem na jeho nádherném stvořitelském díle. Cílem není jen odpuštění hříchů, cílem je rozšíření Boží lásky – změna kvality (prosvětlení) našeho světa.
Jiří Aron
Píšeme si o stále o oblasti spasení, ano? Zdá se, že jste přidal novou oblast, šíření Boží lásky.
Pokud jsme stále v oblasti spasení, tak opět podceňujte skutky Kristovy, když Jeho oběť nestačí a je nutné přidat i skutky vlastní.
Někteří lidé si myslí, že sami činí dobré skutky. Že spolupracují s Bohem na jeho náhderném stvořitelském díle. A za to očekávají, že Bůh se jim bude nějak revanšovat a odmění je spasením. Jedná se o jakousi formu neoficiálního obchodu, což je pohanství.
A pokud přejdeme do oblasti šíření Boží lásky, zde krutě a opakovaně selháváte, jak jem Vám napsal včera ve 20:48. Musíte se vrátit na začátek, k víře v Krista k Němu samotnému, potřebujete uvěřit v dostatečnost Jeho oběti. Zatím čtu a vidím, že stále spoléháte jen sám na sebe. Ježíš sám nám dává tu lásku, bez Něj jsme úplně ztraceni.
pavel v
Pane Arone,
v Mat 6,1-4 se praví: „Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv. Jinak totiž nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když dáváš chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Raději, když dáváš chudým, ať tvá levice neví, co dělá pravice. Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.“….. Zde tedy Ježíš říká, že dobré skutky budou Bohem odměněny. Nejedná se tedy o pouhý obchod, jak říkáte.
Vůbec nikdy jsem neřekl, že spoléhám sám na sebe. Představuji si to tak: Člověk by se měl ze všech sil snažit plnit Boží vůli (činit milosrdenství). Ale ani sebedokonalejší člověk nikdy nebude tak dokonalý, aby se svými skutky kvalifikoval pro Boží království. Proto každý člověk bez výjimky se bez Boží milosti neobejde. I Matka Tereza, Damien de Veuster, Albert Schweitzer…
Jiří Aron
V Mat 6,1-4 se přece neřeší žádné spasení. Je to jiný kontext, my dva si píšeme o chybném pojetí: spasení jako odměna za dobré skutky.
Že ohledně spasení spoléháte na ty své skutky píšete opakovaně „… že k Jeho skutkům je nutno přidat i skutky vlastní, které znamenají spolupráci s Bohem… “ nebo „Ale ta (milost) sama o sobě ke spasení nestačí – člověk jí musít jít vstříc svými skutky.“ nebo „To znamená, že milost samotná ke spasení nestačí.“
Ze své strany si dovoluji takovouto debatu ukončit.
pavel v
to Jiří Aron
Kdybych spoléhal jen na dobré skutky a ne na Boží milost, měl byste pravdu. Já jsem však napsal, že ke spasení je Boží milost nezbytností. To, že překrucujete má slova, považuji za flagrantní projev zlé vůle.