Vinař Tomáš Javůrek: Víno je fenomén (část 1.)

Nepocházím z vinařské rodiny, tudíž nemám vinařské kořeny. Ale narodil jsem se ve Valticích, kde je střední vinařská škola, jediná svého druhu v České republice. Když jsem ve 14 letech přemýšlel nad školou, chtěl jsem být automechanik, ale to by znamenalo bydlet na internátě, tak mě rodiče přihlásili na vinařku. Po vystudování střední vinařské školy jsem pokračoval ve studiu na vysoké vinařské (MZLU Brno) a po studiích se vrátil na vinařskou školu jako učitel. Na vinařskou dráhu jsem se tedy dostal neplánovaně. Když na Den otevřených dveří mluvím s rodiči, vždycky je varuji, ať si to pořádně rozmyslí, protože jestli dají svoje dítě na vinařskou školu, už nebude cesty zpět. Vinařství je návykové. Není to pouze práce je to poslání, životní směr – a to se stalo i mně. Vinařství je mou prací i mým koníčkem a prostupuje i mým domovem a pochopitelně i mou rodinou.

Kromě práce ředitele Střední vinařské školy ve Valticích jste i praktický vinař. Jaká je cesta k dobrému vínu?

Když víno děláte proto, že vás to fascinuje a baví a dáváte vínu čas i kus sebe – to je cesta k dobrému vínu. Samotný proces výroby vína si příroda dokáže ošéfovat sama – jsou tam nějaké kvasinky, cukr – a vy to jen zpovzdálí pozorujete a korigujete.

SOUVISEJÍCÍBůh je zdrojem naděje

Co konkrétně Vás na vinařině fascinuje?

Vlastně nevím. Dostalo se mi to pod kůži. I když je to jak ve vinohradě, tak ve sklepě hodně náročná práce, nedokážu si představit, že bych to nedělal, že bych se toho vzdal. Je to něco, co je ve mně, dělám to rád.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Co přesně znamená starat se o vinici?

Kromě dvou měsíců v roce je vinohradník na vinici pořád. Začíná v únoru řezem a zastaví se až když v listopadu sklidí. Teď, v červenci, jsme ve fázi zelených prací – vinná réva je liánovitá rostlina, je třeba ji pořád někam zastrkovat, protrhávat zálistky, ožínat to, co přerůstá, … plus samozřejmě péče o půdu a ochrana proti chorobám.  Je toho hodně. Teď až do sklizně je to asi nejnáročnější čas.

Co je nejdůležitější pro to, aby se vinař dočkal úrody?

Je tam spousta věcí, které se musí potkat. Za prvé dobrý ročník, to má velký vliv. Tzn. ani mráz, ani sucho, ani příliš mokro – když jsou fáze poskládané špatně, bude ročník průměrný nebo špatný. Důležitý je dlouhý slunný podzim, aby hrozny dostatečně vyzrály. Dále je důležitý zdravotní stav hroznů. Člověk tomu může jít naproti prací, ale když se to nesejde s požehnáním, tak víno excelentní nebude.

V jakém momentě se dá s jistotou říct, že úroda bude dobrá?

Asi se to úplně říct nedá. Kdybychom popsali tento rok, tak je zpožděný zhruba o dva až tři týdny. Jarní srážky byly dobré a v tuto chvíli réva odkvetla a je v pořádku. To ale pořád ještě nic neznamená. Může přijít deštivý podzim nebo choroby a všechno bude pryč. Je důležité, aby počasí vydrželo. A nejdůležitější je babí léto – pěkný teplý suchý podzim, aby réva vyzrála do přívlastkové kvality, což je základ dobrého vína. Ale pak mohou přijít ještě špačci. Takže dokud nejsou hrozny ve sklepě, pořád se ještě může něco pokazit.

Vinařství je závislé na výnosu vinic. Co se děje, když úroda není?

U mě nic, je to sice smutné, když roční práce ve vinici přijde vniveč, ale není to pro mě fatální. Vyrábím víno pro vlastní potřebu, sdílím ho s přáteli. Nedělám víno pro byznys, neživí mě to. Je to můj koníček. Pro ty, které vinice živí, je ideální, když nejsou závislí jen na révě. Každý to zvládá jinak, někteří pěstují i jiné ovoce. Protože když je špatný rok, člověk s tím nic neudělá. Letos se hodně psalo o tom, že ve Francii vinice poničil mráz a kroupy, a před dvěma týdny přišly kroupy i sem. Měly velikost menších tenisových míčků. To tady ještě nikdo nezažil. Zasáhlo nás to dost. Vinohrady jsou polámané. Naštěstí ne plošně, kroupy padaly řídce, takže jsou jen polámané letorosty. Poškození je zhruba 30 %. Po bouři to vypadalo hrozivě, ale s odstupem času to zas tak hrozné není.

Vaši cestu k vinařství a k dobrému vínu jste popsal. Jaká byla Vaše cesta k Bohu?

Opět – nejsem z křesťanské rodiny. I tuhle cestu jsem si musel najít sám, nebo spíš – Bůh si mě musel najít sám. Moje první setkání s Bohem bylo po revoluci, kdy se v kině začaly objevovat křesťanské filmy. Byl jsem se školou na promítání filmu Ježíš, podle Lukášova evangelia. Pamatuji si z toho jen to, že jsem byl v osmé nebo deváté třídě a tu modlitbu, která byla na konci filmu, jsem se modlil. Jako úplně nevěřící. Fakt jsem to zkusil. Myslím, že to byl ten úplný začátek. Pozval jsem Boha do svého života – neznal jsem ho, ani jsem tomu moc nevěřil, prostě jsem tu výzvu využil. A Bůh to vzal vážně. O několik let později jsem chodil do karate a náš mistr Radek Pavlis pár let předtím uvěřil u adventistů a byl toho plný. Karate je o filozofii a hodně jsme se o víře po trénincích bavili. Stal se pro mě jakýmsi duchovním otcem – první literatura byla od něj, první otázky mi zodpověděl on. Bral nás na celosvětovou evangelizaci z Ameriky vysílanou přes satelit, kterou pořádali adventisté sedmého dne. Tam jsem uvěřil i hlavou a v roce 1996 vydal život Bohu.  Pochopil jsem, že to dává smysl, že život není náhoda, že Darwinova teorie je nesmysl. Nějaký čas jsem navštěvoval bohoslužby u adventistů a když jsem se pak modlil, tak jsem vnímal, že mám být tady, v Evangelické církvi metodistické ve Valticích.

ptala se Eva Čejchanová, foto autorka Rozhovor a další články z časopisu Brána najdete také na stránkách https://brana.cb.cz/

Tags: ,,,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář