Před několika dny doporučoval jeden známý na Facebooku knížku o Patagonii. Svůj vstup uvedl slovy: Také máte někdy chuť zmizet odtud někam hodně daleko? Ta otázka se do mne vsákla jako voda do houby a někde hluboko se ozvala jakási dávno zapadlá neklidná touha, která zřejmě s onou větou velmi souzněla. Zmizet odtud! Zbavit se problémů spojených s každodenností existence zde, v této přetechnizované a on-line úředně řízené civilizaci. V mysli se, kdoví proč, vynořila táboráková píseň z dětství: „Dávám sbohem těm břehům proklatým…“
SOUVISEJÍCÍ – Hospodinova nádvoří
Chvíli jsem si představovala Poutníky, kteří kdysi opustili evropskou civilizaci a odpluli do Nového světa. A chvíli jsem si představovala sebe, jak stojím na nejvzdálenějším výběžku drsné země, obklopeném vlnami dvou oceánů a dívám se směrem k zaledněné Antarktidě.
Samozřejmě, že vůbec nepřichází v úvahu, abych opravdu odtud odešla, navíc někam mimo civilizaci – na to už jsem stará a vůbec se mi nechce začínat nové věci, ale stejně jsem si nějakou dobu pohrávala s tou představou zmizení, vypaření se. A také s myšlenkou, co nebo kdo mě tady vlastně drží. Co mě poutá k tomuto místu? V prvé řadě můj manžel a moje rodina. Ti by mě určitě postrádali. Pro ty bez jakékoli pochybnosti stojí za to zůstat tady. Ledaže by odešli se mnou.
A dál? Postrádal by mě tu ještě někdo další? Nebo položím tu otázku raději jinak, obráceně: Existují kromě mých nejbližších ještě jiní lidé, kvůli kterým bych si přála zůstat zde? Postupně se mi vynořilo pár tváří, které snad někdy ráda vidím. Uvědomila jsem si, jak je to žalostně málo, a tak jsem samu sebe zahrnula výčitkami, že lidi moc ráda nemám. Možná je to tím, že v duchu pořád někam utíkám a jsem mezi nimi málo přítomná. Začalo mi být líto, že jsem taková. Přála bych si být jiná. Dá se říct, že moje myšlenky přešly v jakousi spontánní modlitbu. Bylo mi totiž skoro do pláče. Potom jsem se ale zklidnila a cítila jsem se zase dobře. Vzpomněla si, jak jsem ráno byla na procházce v lese a jak tam bylo krásně.
Už zdálky jsem slyšela datla, jak buší do stromu, jako když o sebe rychle ťukají dřevěné paličky. Les byl celý prosluněný, protože stromy jsou dosud holé. Kmeny vrhaly lehounké stíny a také můj stín kráčel se mnou. Měkce jsem našlapovala po uschlém dubovém listí, které leželo všude kolem. V lese převládaly odstíny hnědé a šedé, ještě nic nekvetlo, občas jsem jen zahlédla pár mladých zelených lístků na keřích. Ztrouchnivělý pařez obrůstal zeleným mechem. Nebude to ale trvat dlouho a objeví se první bílé sasanky a žluté orseje, jako každý rok. Už jsou v té půdě připraveny a jenom čekají, až přijde jejich čas.
Byl to hezký, prosluněný zážitek. Zítra tam můžu jít zase. Nic mě to nestojí. Nechci už nikam zmizet. Přece jenom je dobré zůstat tady. Třeba i kvůli tomu lesu, který každý rok vidím obrůstat listím i opadávat.
Autor: Eva Hájková Datum: 1. března 2024 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
1 Komentář
Karel Krejčí
Ano paní Hájková,
souhlasím s Vámi. Máte pravdu, pokud je příroda v nedotčeném stavu, tak, jak ji stvořil Bůh, je krásná a především – zadarmo. Stejně tak poskytuje i klid, oddělení a bezpečí od všech důsledků čím dál více přetechnizovaného světa a stává se opravdovým a léčivým balzámem na duši. V naprostém protikladu se nám různými způsoby vnucují reklamy na léky, které patrně mají schopnost synteticky a v pohodlí domova navrátit nám harmonii, kterou nám zadarmo poskytuje právě onen pobyt v přírodě. Proč se tedy plahočit do přírody, když je možné „tutéž kvalitu“ získat za peníze se slevou v pohodlí domova.
Ano, je skutečně možné oddělit se od světa a zůstat ve spojení s ním jenom v nejnutnější, existenční míře. Myslím, že by to nebyl velký problém, pokud jsme si vědomi, že nad námi bdí a chrání nás mocná, Stvořitelova ruka. Spasení jsme si nijak a ničím nezasloužili a pokud si nebudeme komplikovat život nějakými úmyslnými „vylomeninami“, můžeme si naopak užívat v té míře, jakou si my sami a Bůh určí. Ale „něco“ zde je, něco, co nám jakoby našeptává, že k tomuto poživačnému životu jsme nebyli povoláni. Ne, nehřešili bychom podle světských měřítek, nebyli bychom světu na obtíž ani jej nijak neohrožovali, ale měli bychom pocit, že dary, které máme, nejsou pro naší potřebu, mají nějaké poslání, které nás nenechá v klidu a nutí pohlížet a reagovat na tento svět ve smyslu oněch darů a Stvořitelova očekávání ….