Zdravím všechny své milé čtenáře a přeji požehnaný adventní čas. Dlouho jsem nepsal… tedy, dlouho jsem nepsal nějaký článek. Jinak píšu pilně a ne málo. Někteří víte, že píšu knihu Život pod dohledem. Název je víceznačný: Píšu o životě pod dohledem StB, ale také pod dohledem Božím. (A jak jistě tušíte, „naši vyhrajou“.)
Nicméně slíbil jsem před nějakým časem jedné sestře, že do konce roku napíšu článek o tom, jak se modlit za své blízké.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Chvála Ukrajinek
Je to spíše svědectví než návod. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, v níž se o modlitbě nemluví tolik jako v evangelikálních církvích, a musím přiznat, že ani já jsem po absolvování bohoslovecké fakulty, ba ani po obrácení někdy v roce 1978 nějaký bohatý modlitební život nepěstoval. A pokud jsem se modlil, bylo to spíše za sbor, za církev, za požehnání. Jistě, společné modlitební chvíle v neděli večer na Maninách dodnes považuji za nesmírně důležité a pro mnohé z nás formující. Určitý zásadní zlom nastal až počátkem roku 1990, kdy náš sbor navštívil pastor Desmond Evans z jednoho texaského sboru. (Mimochodem, pastor Evans byl první člověk, u kterého jsem viděl, že má poznámky ke kázání na notebooku. To ovšem s naším duchovním životem nesouvisí. Byla to rovněž první veřejně oznámená zahraniční návštěva, při které nám nehrozil postih od církevního tajemníka.)
Z celého jeho dvou- či třídenního vyučování si pamatuji jediné. Pastor Evans měl několik dětí, myslím, že čtyři, ale to není podstatné. Mimo jiné řekl něco v tomto smyslu: „Co bych to byl za otce, kdybych každý den ráno nezačal modlitbou za svou manželku a za naše děti.“ Tato slova mě současně usvědčila a inspirovala. V té době jsem už den začínal modlitbou, ale rozhodně nemohu říci, že to byla modlitba za manželku a za děti. Setkání s pastorem Evansem znamenal v této věci zásadní zlom. Už dobrých 35 let začínám den modlitbou za manželku a za děti.
Nebudu tvrdit, že jsem nikdy nevynechal. Když jsme třeba jeli na dovolenou do Itálie, vyjížděli jsme ve čtyři ráno, a to jsem se za rodinu modlil až cestou, což rozhodně nebylo tak kvalitní (pokud si vůbec můžeme dovolit mluvit o modlitbě kvalitní či nekvalitní, ale snad mi rozumíte). Podobných dnů, kdy jsem ranní modlitby za rodinu vynechal, bylo jistě více. Nicméně nepřeháním, řeknu-li, že jsou opravdu výjimečné.
Tyto ranní modlitby ale nebyly jedinou přímluvou za děti a další příbuzné. Proti mnoha bratrům a sestrám jsem měl tu výhodu, že jako pastor jsem byl pánem svého času a záleželo jen na mně, kolik času si na modlitbu udělám. A tak čas od času jsem se modlil za rodinu déle. A tak je tomu dodnes.
Někdy můžete slýchat, že máte-li skutečnou víru, nebudete se modlit pořád stejné modlitby, protože opravdová modlitba ve víře bude jistě vyslyšena. V určitých situacích to ovšem platí. Nicméně právě u modliteb za blízké, s nimiž jsme někdy denně, někdy třeba jednou za měsíc v pravidelném styku, se budeme často opakovat, a bude to jedině správně. U dětí a sourozenců se můžeme – podle situace – modlit
aby se jich Bůh dotkl
aby dostali dar pokání a víry
aby byli naplněni Duchem
aby byli chráněni v mateřské škole / základní škole / střední škole / vysoké škole
aby se spolu s rodiči správně rozhodli, kterou školu budou studovat
aby našli správného životního partnera
aby byli požehnáním pro širší rodinu
aby byli požehnáním pro sbor
aby skončili v Božím království
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Naše politika vůči Izraeli
Pochopitelně se modlíme podle situace, v jaké se zrovna nacházejí.
Pak jsou tu takové záležitosti jako třeba svatba, porod, nástup do nového zaměstnání apod., kdy se modlíme kratší dobu, ale o to intenzivněji.
Uvedený seznam berte, prosím, jako ilustrativní a inspirativní, nikoli vyčerpávající.
Pak velice doporučuji – především nám otcům – abychom se modlili, aby nám Pán Bůh dal situaci, kdy povedeme s každým ze svých dětí opravdu vážný a hluboký rozhovor o Bohu a Božích věcech. Takový rozhovor bývá vzácný. Je to jiná rovina než třeba modlitba před jídlem nebo před nastartováním auta, když se vydáváme na delší jízdu.
Naše dítě či vnouče nesmí ten rozhovor vnímat jako vynucený. Děti nás dobře znají, je svými řečmi „nevožulíme“, i když jsme upřímní.
Když se dívám zpětně, tak mohu považovat za úspěch, když k takovému hovoru dojde jednou za rok. S někým je to častěji, s někým tato modlitba není vyslyšena třeba tři roky. O to víc je třeba se modlit, aby k takovému rozhovoru došlo.
Pokud se vám zdá, že podle tohoto svědectví nejsem v těch modlitbách za děti příliš úspěšný, pak se, prosím, za mě pomodlete, abych se k Bohu více přiblížil a aby mé modlitby byly účinnější. „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová.“
A ještě jedna velmi důležitá věc … málem bych zapomněl: Nezapomeňte děkovat za to, co Pán vyslyšel. Třeba když dcera úspěšně odmaturovala. Nebo když syn začal chodit do dorostu. Nebo když se smířily dvě rozhádané sestřenice.
Pokud budete v modlitbách věrní, některé modlitby budou vyslyšeny. I nadále můžete plakat nad dětmi, které chodí po vlastních cestách a ne po cestách Božích, ale nezapomeňte si všimnout, že jsme byli v mnohém obdarováni. Konec konců, ještě stále máme touhu po Bohu a věříme v jeho dobrotu. A jsme dostatečně zdrávi, takže můžeme číst tento článek… nebo se rovnou modlit za své blízké.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 9. prosince 2025 Foto: Unsplash
