„U nás ve sboru kazatel káže v kvádru, u nás v taláru a u nás v kraťasech“. „U nás zpíváme ze zdi, u nás ze zpěvníků a u nás při písních pouštíme mlhu“. „U nás máme kazatelnu, u nás kážeme bez kazatelny.“ „U nás Večeři Páně vysluhují starší, u nás muži a ženy, u nás si chleba a víno podáváme.“ … a mohl bych pokračovat. Který z uvedených příkladů je bibličtější? Usnadním vám odpověď: Žádný, protože se jedná pouze o kulturu vašeho sboru. Ano, i naše církve a sbory mají svoji kulturu a kulturní normy.
Ty nejsou samy o sobě špatné. Naopak. Bez nich by žádné společenství nemohlo fungovat. Každá rodina, firma, škola i církev potřebuje určitý řád, sdílená očekávání a společný způsob života. Normy nám pomáhají orientovat se v prostředí, vytvářejí pocit domova a snižují nejistotu. Díky nim víme, co se od nás očekává a co můžeme očekávat od druhých. Jistým paradoxem těchto norem je, že se předávají skrze zažité zvyky. Nejsou nikde přesně definované, ale „každý přece ví, že to tak má být“. Ví, ale jen ten, kdo mezi nás chodí nějakou dobu a jisté kulturní normy podvědomě přijal.
Problém nastává tehdy, když si začneme plést prostředek s cílem. Lidé totiž přirozeně touží po jistotě. Evangelium nás však zve k důvěře v Boha, nikoli k důvěře v naše systémy. Jenže důvěra je náročná, zatímco pravidla jsou přehledná. Je jednodušší zkontrolovat délku sukně, způsob modlitby nebo liturgický pořádek než rozpoznávat skutečný stav lidského srdce. Proto mají křesťanské komunity v každé době sklon nahrazovat živý vztah s Bohem souborem kulturních očekávání.
SOUVISEjÍCÍ – David Novák / Milosrdný Samařan
Právě zde narážíme na jeden z opakujících se konfliktů v dějinách církve. Mnohé spory, které byly vedeny jako zápasy o pravdu, byly ve skutečnosti zápasy o kulturu. Nešlo ani tak o evangelium samotné, ale o způsob, jakým bylo evangelium vyjadřováno. Jedna generace si vytvořila určité formy, které jí pomáhaly žít víru. Následující generace však tyto formy často převzala jako nedotknutelné normy.
Je pozoruhodné, že Ježíš vedl své nejostřejší střety právě v této oblasti. Neútočil na Boží zákon, ale na lidské tradice, které postupně zastínily jeho smysl. Farizeové nebyli kritizováni proto, že by brali Boha příliš vážně. Jejich problém spočíval v tom, že zaměnili prostředky za cíl. Vnější projevy zbožnosti se staly důležitějšími než milosrdenství, spravedlnost a láska.
Stejné nebezpečí hrozí i dnes. Každá církev má tendenci považovat své zvyklosti za samozřejmé a v určitém smyslu za univerzální. Přitom mnoho věcí, které považujeme za „biblické“, jsou ve skutečnosti pouze podmíněné kulturní formy. To neznamená, že jsou špatné nebo bezcenné. Znamená to pouze, že nejsou totožné s evangeliem.
Zdravá církev proto potřebuje schopnost pravidelně se ptát: Jaká hodnota stojí za naší praxí? Slouží naše zvyky stále původnímu účelu? Pomáhají lidem přibližovat se ke Kristu, nebo se staly překážkou? Chráníme evangelium, nebo jen svůj způsob, jak jsme si zvykli evangelium žít?
Právě ochota klást si tyto otázky odlišuje živou tradici od tradice mrtvé. Živá tradice střeží evangelium ve formě, aby bylo srozumitelné. Mrtvá střeží popel.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 4. června 2026 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
11 Komentáře
Karel Krejčí
Kulturní normy jsou přitažlivé v principu pro každého člověka bez výjimky, stejně jako vše ostatní, co vytváří tento hmotný svět.
Proto platí bez výjimky I pro křesťany tento aforismus: „Pokud nezemřeš než zemřeš, nezemřeš až zemřeš“.
V Bibli je tento naprosto zásadní princip/předěl potvrzen a vysvětlen Ježíšem, Nikodémovi.
Bez tohoto pochopení je možné poukazovat na nekonečné množství toho, co by měl a neměl správný KŘESŤAN dělat.
Petr Kartouz
To je jistě pravda. Ale myslím, že toto se pomalu vytrácí. Dnes někteří kazatelé vtáhli do evangelia politiku a spíše se řeší, zda jejich ovečky podporují ty správné nebo nesprávné politiky a zda máme ty správné nebo nesprávné názory. Za ty správné politické strany se pak považují ty, které podporují LGBTACDEFGHIJKLMN, sňatky homosexuálů, potraty a chtějí rozpustit národní identitu v multikulturním tavícím kotli globalismu. Pokud ale kazatelé jedou na té správné, mainstreamové vlně, pak mají možnost zviditelnění a možná si připadají důležití, i když jejich názory nikoho obvykle nezajímají.
Stručně řečeno, každý máme svůj dar a službu od Boha. Problém je, že se od ní odkláníme (možná se nespojíme s agendou „neužitečných služebníků“) a konáme agendu, ke které nás Bůh nepovolal.
pavel v
Myslím, že tato úvaha je zcela pravdivá – plně souhlasím.
Jiří Aron
To je velice dobrá otázka jestli naše zvyky „Pomáhají lidem přibližovat se ke Kristu, nebo se staly překážkou?“
Akademická otázka? Tím myslím že pokud nemá praktický dopad, tak nemá ani smysl se takovou otázkou zabývat.
Ještě mnohem důležitější otázka je, jestli církev skutečně evangelizuje. Ještě konkrétněji: jestli to aspoň někdy dělá autor článku?
Lída A. R.
Pane Kartouzi, nebo pane Franci?
Pokud se mýlím, opravte mne, prosím. Děkuji.
Je rozdíl mezi politickými kazateli a těmi, kdo se o politiku zajímají. Mesiášský komplex je především americký fenomén, který se šíří i sem, ale naštěstí naše společnost je více sekulární než Amerika. Mám ráda Ameriku, velmi, ale toto mě netěší.
Kazatel, pro kterého není evangelium jen zástěrkou pro náboženské války, inspiruje. Kromě toho se může klidně zabývat politickými názory. Nesouhlas s těmito kazateli je normální a legitimní, Vy však zevšeobecňujete a zesměšňujete nejen páry stejného pohlaví, ale i tyto kazatele, kteří se o politiku zajímají. Osobně se domnívám, že třeba zrovna názory pana Nováka zajímají hodně lidí. Mě by také zajímalo, co si myslí předseda CB, pokud bych byla členem. Pan Novák má přesah ale i do jiných církví. Myslím, že třeba zrovna tento pán zviditelnění nepotřebuje.
Vybírat si strany jen podle toho, zda podporují či nepodporují sňatky homosexuálů, není moudré. Musí se vzít v úvahu komplexnost strany a vždy najdete něco, s čím souhlasíte a něco, s čím ne. Pokud strana použije křesťanskou rétoriku, chce oslovit i křesťany. Nedejme se chytit na slovník, zajímejme se o celkový program. To nijak nevylučuje důvěru v evangelium.
Konkrétně pan Novák, když jsem ho vybrala jako příklad, se také pod své články podepisuje, nevytváří dojem, že je někdo jiný. Za to má můj respekt, byť jsem s ním v mnohých věcech nesouhlasila. A v mnohých zase ano. Teď souhlasím. Moje sukně už zajímá jen minimální skupinu lidí, a k tomu by se měla dopracovat všechna společenství u kohokoliv. Nevhodné oblečení je jistě hodné kritiky, avšak pokud společenství zůstanou pouze u formy, spolehlivě budou odrazovat ty kolem. A budou tvrdit, že „mainstream“ jde proti nim, a možná si neuvědomují, že mainstreamem jsou stále ony. Vítr se však otáčí k podstatě věci, což nejsou sukně.
Rohalová Lída
David Novák
To Jiří Aron: Ne autor článku to ze zásady nedělá a jen o tom píše… Pokuste se někdy nad svými invektivami přemýšlet. Autor je mj. pastorem jednoho z největších evangelikálních sborů v ČR, jehož členové jsou první generací křesťanů. Pochopitelně že lidé jaky vy, to svedou na populismus a laciné evangelium, ale třeba na tom růstu něco bude. Možná i to, že autor o evangelizaci nejen něco četl…
Jiří Aron
Panu Davidu Novákovi. K Vašemu argumentu: růst počtu členů není žádný důkaz, že vedoucí evangelizuje. Ano existuje spousta dobrých způsobů, jak kvalitně pracovat s lidmi, s týmem vedoucích, správná dynamika a koučování tohoto týmu a motivace, kvalita a vize a charisma leadera atd. To rozhodně nepopírám, že tyto věci fungují a že je za každým růstem spousta usilovné práce i času.
Pokud byste mi, prosím, poslal odkaz na nějaké kázání texty či videa kde evangelizujete. Rád bych si je přečetl. Rád si opravím názor. Stačí třeba dvě, tři. Děkuji.
Mazura
p. Aronovi dávám za pravdu, neboť početní růst nemůže být hlavním měřítkem, zda dané společenství (denominace) jde správně. Jen aby tato chlouba, kterou jsem slyšel z úst několika kazatelů CB , se nestala kamenem úrazu celé denominaci, neboť počet členů CB je jedna věc, ale skutečný duchovní stav členů a společenstvích je věcí druhou. Každopádně se nemůžeme uspokojovat tím, že jsme největší v ČR, musíme neustále mít jako společenství před očima ten dokonalý obraz Církve a k němu lnout. A jako jedinci dorůstat do toho zralého lidství měřeno mírou Kristovy plnosti.
David Novák
To J. Aron
Např zde – viz odkazy – ale klíčové – a nejen pro mě, není přednáška, tzv. evangelizace, ale osobní rozhovor jeden na jednoho. To je dle mého hlavní cesta do lidského srdce.
https://kazani.novakd.cz/evangelium/obmyti-od-hrichu
https://kazani.novakd.cz/evangelium/ja-jsem-ta
Jiří Aron
Podíval jsem se na oba články a opravdu tu evangelizace chybí, v obou případech:
1/ Obmytí od hříchu
Nepochopení toho, co je hřích. Psychologický esej, ne kázání evangelia.
A/ hřích není „klást dobré věci na místo, které bylo vyhrazeno Bohu“ ale vzpoura a porušení Božího zákona 1 Jan 3,4
B/ „Hřích tedy neznamená dělat špatné věci, ale klást dobré věci na místo, které bylo vyhrazeno Bohu“ výrok je v rozporu s celou Biblí, že hřích JE dělat špatné věci např. Gal 5, 19 – 21, Desatero.
C/ “ Křesťanův život je vlastně postupné nacházení odpovědi na otázku, kdo jsem. Ona odpověď potom je, že jsem Boží dítě, že moje identita je pevně skryta v Kristu. Neznamená to, že nic nejsem, že mi nezáleží na vztazích, že o nic neusiluji, ale jde o to, že toto vše dávám do dobrých rukou svého stvořitele“
– První věta je ta největší hereze článku. Cílem křesťana není hledání sebe, ale poznat a oslavit Boha;
– cílem není identita cílem je Kristus a identita je dar;
Záměna příčiny a následku a sebestřednost před Bohem. Mění to evangelium na psychoterapii.
Chci se oženit, aby mi měl kdo vařit.
2/ Já jsem ta…
verš na začátku, kde Ježíš mluví o přicházení k Otci a že on je tou cestou k Otci, pravdou a životem. Tento text úplně tento hlavní kontext cesty vynechal a zaměnil jej za něco jiného. Podobně jako v článku Obmytí o hříchu spočívá i tato záměna v hledání smysluplného, sebenaplňujícího života.
Ježíš zde mluví o spasení, článek z něj udělal jen morálního učitele: „Jinými slovy půjdu vedle tebe, s tebou, pokud mi budeš důvěřovat a neopustím tě. Neslibuji ti, že ona cesta bude snadná, že se bude jednat o slunné údolí. Slibuji ti ale, že půjdu s tebou.“ Zde je Ježíš koučem a Otec se nám nějak ztratil.
Lída A. R.
Pane Franci,
nemám Vám za zlé, že se nevyjadřujete. Samozřejmě můžete vystupovat pod jakým jménem chcete. Jen mi přišlo dětinské, když jste v jednom vlákně doporučoval svůj vlastní článek pod jiným jménem, než pod jakým publikujete články. Pokládám to za netransparentní jednání.
K církvi – existují v ní různé proudy. Pokud bych si chtěla zaspekulovat, jaký bude její další vývoj, tak si myslím, že tento:
Silně tradiční proudy začnou být ještě hlasitější. Pojem konzervativec a liberál již ztratil v dnešní době význam. Tyto proudy budou hlásat neomylnost svých kulturních tradic a vydávat je za vůli Boží. Proudy, které jsou ochotny své tradice upravovat k lepšímu, budou životaschopnější, ale z pohledu první skupiny „svedeni světem, nebo satanem“. Pokud se však druhá skupina nedá, možná začne křesťanství zase zajímat i lidi kolem. Ostatní totiž uvidí vztah. Vztah k Bohu i lidem namísto pevného nepropustného gheta. Je to mezidenominační, protože každá denominace obsahuje různé typy proudů. Začnou se spojovat křesťané různých vyznání do konkrétní služby. Z toho nebudou mít radost ti, kteří si myslí, že Bůh si vybral pro spásu jen jeho klub, protože tam mají dlouhé sukně. Už dnes se ta změna děje. Díky Bohu za to. Neočekávám „probuzení“, ale převzetí zodpovědnosti za své duchovní formování. Každý je zodpovědný, čím a kým se v životě nechá ovlivňovat. Růst je přirozenou součástí života křesťana.
Loučím se a upřímně přeji vše dobré. Už jsem toho napsala až až.