Než jsem uvěřila, zajímala jsem se o náboženství, ale přistupovala jsem k němu jako k objektu výzkumu. Nejprve ke všem náboženstvím stejně – apriori negativně – jak jsem byla naučena z mládí, přičemž postupně se můj pohled měnil. Měli na mě při tom vliv různí lidé a různé okolnosti, jak jsem uvedla ve svém minulém článku. Postupně jsem začala víc a víc tíhnout ke křesťanství a k Ježíšovi. I když Ježíš byl pro mě zpočátku jen jakýmsi sociálním reformátorem. Nevěděla jsem, kým skutečně je, a vlastně vůbec jsem nevěděla, že je. To přišlo až později.
Vědecké obory pro zkoumání různých náboženství jsou, pokud vím, religionistika a sociologie náboženství. Jeden z českých sociologů náboženství Zdeněk R. Nešpor napsal knížku „Víra bez církve“, v níž se zabývá zvláštním náboženským fenoménem přelomu 18. a 19. století – výskytem tzv. tolerančních sektářů ve východních Čechách, jimž se lidově říkalo „blouznivci“. Vlastně těch knížek o tolerančních sektářích napsal víc. Jedna z nich se jmenuje „Náboženství na prahu nové doby“.
Pojem „víra bez církve“ podnítil moji čtenářskou zvědavost. Později jsem navštívila i Nešporovu přednášku, která ale byla o něčem jiném. Šlo o zamyšlení nad tím, zda jsou Češi opravdu ateisté. Na přednášce mimo jiné zaznělo, že Češi ateisté nejsou. Oni sice většinou nevěří v Boha, ale věří v Něco. Jsou „něcisté“, jak se někdy říká. Taky tam padla zmínka, že Češi nemají důvěru k církvím. To je taková charakteristická vlastnost našeho národa. Vlastně jsem se v té charakteristice také poznala. Důvěru k církvím neměli ani ti někdejší toleranční sektáři neboli blouznivci, o kterých Nešpor psal své knihy.
Po přijetí tolerančního patentu Josefem II. se po dlouhé době objevila možnost nezůstat u obligátního římskokatolického vyznání, nýbrž přihlásit se k jedné ze tří nově povolených konfesí. Lidé, kteří předtím tajně věřili jinak (a někdy dost po svém), čímž byli oddělení od většiny, dostali možnost legální volby. Ale ta možnost volby zřejmě nebyla dostatečně široká, aby se všichni „vešli“ do té či oné církve. Někteří se snažili povinné příslušnosti k jednomu z vyznání vyhnout. Žádná z církví pro ně nebyla ta pravá. Byli to tak trochu podivíni. Drželi se stranou ostatních lidí, i když k nim nebyli nijak nepřátelští. Naopak pomáhali jim, když bylo třeba.
Blouznivci věřili všemu možnému, byla v tom mnohdy jakási „lidová tvořivost“. Například věřili různým chiliastickým proroctvím, pro něž nebylo ve stávajících církvích pochopení. Většinou však pro svou víru hledali oporu v Bibli. Někteří věřili tomu, že náboženské rozpory mezi lidmi jsou přechodné a že v budoucnu bude jedna víra. Dokonce prý o tom byla píseň. Z toho jsem usoudila, že nešlo o pouhý negativismus a odpor k církvím, ale že jim snad rozdělení křesťanů vadilo.
Zdeněk Nešpor popisuje osudy těchto sektářů. Část z nich byla pro údajnou zatvrzelost vypovězena ze země a odešla do tzv. Banátu na jihovýchodních hranicích Rakouska-Uherska. Některým byly dokonce odebírány děti a posílány na převýchovu, která byla většinou úspěšná. Zdeněk Nešpor píše, že toleranční sektářství bylo přechodným dobovým jevem, který časem vymizel. Někteří sektáři odešli, někteří se přizpůsobili a vplynuli do církví nebo prostě zemřeli. Přesto se zdá, jako by tu po nich něco zůstalo. Autor naznačuje, že na ně snad mohli navazovat pozdější spiritisté, ba snad i první socialisté, kteří však postupně víru v Boha opustili. A já myslím, že jakýmsi jejich dědictvím jsou i dnešní „něcisté“. Že právě tam někde v dějinách jsou kořeny toho dnešního českého negativního vztahu k církvím.
Někdy přemýšlím o našem národě, který je v jistém smyslu trochu nešťastný. Češi potřebují Boha, ale zároveň potřebují také najít sami sebe. I já jsem hledala. Kdo vlastně jsem? Kam patřím? Toužila jsem po nějakém křesťanském společenství, ale nevěděla jsem, jak ho najít. A kde, když bydlím v malé vesnici? Mám se proto stát katoličkou?
Myslela jsem si zpočátku, že jsou různé denominace, ve kterých se sdružují podobně věřící lidé, ale zjistila jsem, že existují i společenství, kde každý jednotlivý člen věří trochu jinak. Zpočátku jsem si uvědomovala, že mi rozpory mezi křesťany vadí. Zřejmě jsem také člověk, který by si přál, aby byla jen jedna víra a jedna pravda. Jenže ono to tak v reálu není. Lidé se ve svých náboženských představách různí. Dokonce i křesťané.
Jak mám, Bože, poznat, kdo má pravdu? – ptala jsem se zpočátku.
Bůh mi naznačil, že mám být trpělivá. Nemám do ničeho skákat po hlavě. Mám se naučit žít v těch rozporech, protože ty právě způsobují, že člověk hledá pravdu a tak roste. Mám hodně číst. Všechny problémy mám řešit s ním. Být otevřená a upřímná. Přijímat lidi takové, jací jsou. Neuzavírat se, ale mluvit, psát, diskutovat. Demokracie je diskuse. Uzavřenost nevede k ničemu dobrému. Jeden moudrý člověk kdysi řekl: ,,Zavřeli jsme dveře, aby nevešel omyl, ale jak má teď vejít pravda?“
Zdá se, že jedna víra nebo jedna církev, kde by všichni věřili stejně a ve všem se shodli, jen tak brzy nepřijde. Naopak, možná zde časem budou přibývat další náboženství. Neobávám se budoucnosti. Čtu Bibli a snažím se žít jako křesťanka.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Foto: CC Search – ilustrační
19 Komentáře
Karel Konečný
Když píšete, že přemýšlíte o našem národě, tak také třeba zjistíte, že nás někde v zahraničí vnímají, jako zaostalou rasu, protože se navenek stát projevuje jako mentálně nedospělí lidé.
Eva Hájková
Jak nás vnímají v zahraničí, o to se příliš nestarám. Kdysi jsem se starala o to, jak lidé vnímají mě a pořád jsem měla pocit, že někdo proti mně něco má. Sledovala jsem i jak se kdo tvářil, když mě potkal, a pak jsem se tím trápila. Teď se starám jenom o to, jak mě vnímá Bůh.
Konečný Fr.
Jedna víra má velkou oporu v tom, když Ježíš říká – Já jsem ta pravda. Ovšem pravda s velkým P oproti ostatním pravdám. Zde je dokonalá jednota. Když někdo řekne, že platí pouze křest ponořením pak třeba vznikne církev, která bude akceptovat 3 způsoby křtu. V diskusi zvítězí ti průbojnější nebo demokratická většina a ostatní se musí přizpůsobit.
Eva Hájková
Jaký je křest – zda ponořením nebo politím, to není vůbec důležité. Důležité je, aby ho člověk vnímal jako velkou životní změnu. Znám lidi, kteří byli pokřtěni dvakrát. Jednou v dětství a pak v dospělosti. Prostě se pro to rozhodli.
A ano, já jsem také přesvědčena, že Ježíš je Pravda.
Karel Krejčí
Paní Hájková, vaše „nadhozená“ otázka má již předem danou odpověď – nebude. 🙂 Hlavně proto, protože karty jsou již dávno rozdány, a je rozhodnuto, koho zastupuje „spodek“ a koho reprezentuje „svršek, král a eso“. Jsou dána i pravidla „hry“ a v návodu ke hře je i upozornění, kdo a jak bude „švindlovat“ a kdo bude hrát poctivě. Hra neskončí nerozhodně, ale bude mít vítěze a poraženého. Raritou této hry (je to v návodu) ale je, že i když má již dva tisíce let předem daného vítěze, je čím dál napínavější, záludnější a složitější a to tím víc, čím více se přibližuje finále. Dokonce je i předem určena odměna pro vítěze, stejně jako pro poraženého. Máte spolehlivou pravdu – nemáte důvod obávat se budoucnosti 🙂
Eva Hájková
Díky, pane Krejčí.
Jiří Aron
1/ Na otázku, zda bude jedna víra, mě napadají dvě odpovědi.
a/ zde na zemi zcela jistě bude jedna dominantní víra, jakási babylonská směs náboženství podle Zj. 18. Vývoj jde jednoznačně tímto směrem, na který ukazuje i část článků na tomto webu. Skutečně věřící v Krista, jako jedinou cestu, pravdu a život jsou a budou předmětem pronásledování od stoupenců „babylonské“ víry.
b/ v nebi, po proběhnutí soudu (2 Petr 3,7) bude místo jen pro jednu víru.
2/ S tou důvěrou „tolerančních sektářů“ k církvím je to složité, Nejednalo se totiž o žádnou toleranci v dnešním chápání tohoto slova: duchovní potomci Jednoty bratrské neměli jinou volbu, než se stát členy většinově duchovně vlažných luterských či kalvinistických církevních svazů, k tomu navíc pronásledovaných od vládnoucí rakouské církve. Ten, který na základě toho, jak jeho svědomí vedla Písma, si nevybral nic z takto omezené nabídky, byl pak nazván většinovou společností sektářem.
Je to velmi smutná historie. Ano, je zde část kořenů našeho dnešního vztahu k církvím.
Eva Hájková
Pane Arone, máte pravdu. Myslím, že ve všech těch přejatých církvích, které se po tolerančním patentu nabízely, chyběla láska. I když tam byla možná dokonalejší teologie než jakou měla Jednota bratrská. On jim prý Luther vzkázal: „My máme lepší teologii, vy máte lepší život“. O staré Jednotě bratrské jsem taky leccos přečetla. V jedné knížce jsem našla i text pamfletu, který prý byl v 16. století (snad římskými katolíky) přibit na dveře jednoho bratrského domu:
„Kdejaký kacířský blud, ano i všeliká sekta,
kdyby jen měla pravdu, kacířskou nemůže slout.
Že nemáš falešným věřit, káže nepravý prorok,
v zajetí synagogy pronáší rouhavou řeč.
Řádné nepřijal řády, takže jen bezprávně zcela
slouží on tím, což není mu svěřeno přec.
Navzdory přemnohý švec, krejčí anebo tkadlec
o svátku povstat si troufá a Božích přežvýkat slov“.
Už z toho pamfletu je patrné, že šlo o církev lidovou (švec, krejčí a tkadlec) a taky, že se tam mohl každý z těch lidí, třeba i neuměle, o Bohu vyjadřovat a byl chápán. Nic z toho se později neobnovilo. K naší velké škodě.
A dnes – tolerance jinakosti je dobrá věc, ale tolerance sama o sobě ještě není žádná víra a láska.
Jiří Aron
Snaha o obnovu Jednoty bratrské v době před a po vydáním tzv. Tolerančního patentu byla velmi silná, s bohatým použitím archivních pramenů tuto dobu popisuje paní Melmuková v knize Patent zvaný toleranční.
V kapitole „Blouznivci našich hor“ (uvozovky přidala sama autorka) je dokázáno, jak rakouská státní moc ve spojení s řk církví společně a uměle „vyráběly“ sektáře z těch, kteří chtěli navázat na českou reformaci. Můžete se zde dočíst o tom, že dávat jim sektářská jména, věznit je, trestat je bitím, rozbíjet jejich společenství a rodiny byly způsoby, jak je eliminovat. A toto se dělo v době, kterou nazývají historici toleranční.
Karel Krejčí
Pane Arone, dovolím si oponovat Vám ve formulaci „jakási babylonská směs náboženství“. Z uvedeného textu naopak vyplývá jasná nadřazenost, vliv a dopady oné konkrétní církve, což nelze přiřadit k něčemu „neurčitému, neorganizovanému, smíchanému“. Co se týká víry, zatím ji potřebujeme, „potom“ ale již nebude potřeba, neboť se stane všechno skutečností
Jiří Aron
Rád bych Vám nějak odpověděl, ale přiznám se, že zatím vůbec nerozumím Vaší 2. větě…
Karel Krejčí
Pane Arone, ta babylonská víra je právě ta, která pramení má prameny ve Vatikánu. Ano, to, že se papež snaží spojovat všechny národy, usilovat o mír a spolupráci sice „bere za srdce“, avšak toto nebylo Ježíšovým posláním. Jeho jasným poslání bylo a je, rozdělit tento svět na spasené a nespasené. Aktivity papeže nejsou zaměřeny tímto směrem, ale naopak je ignoruje a snaží se vyhnout odpovědnosti, kterou historicky přebírá po první hlavě církve (a patrně se i hrdě hlásí) – apoštolu Petrovi. Pro mě je téměř nepředstavitelné, vidět za chováním a postoji papeže Františka – jmenovaného apoštola. A pokud bychom hledali jakousi záchranu nebo únik od výrazu babylonismu „neprávem“ spojovaném s Vatikánem, pak jsou to zase papežovy aktivity podporující – ač je to vlastně neuvěřitelné – mísení dohromady téměř všeho! Je naprosto zcestné, stavět proti sobě křesťanství a „babylonskou směs“. Pak stavíte proti sobě papeže a Křesťanství. Tak to není a Vy to víte velice dobře. Ve skutečnosti proti sobě stojí ti, co uvěřili v Krista jako Božího Syna a ti, co tomu nevěří.
Jiří Aron
Četl jsem to opakovaně a rozumí lépe. Už reformace viděla na papežství jasně, že se staví na místo , které patří Kristu. Ani Bergoglio nevybočuje a např. ohledně smíchání náboženství v Asissi navazuje na své dva předchůdce..
Ale mám další potíž: porozumět tomuto bloku: „A pokud bychom hledali jakousi záchranu nebo únik od výrazu babylonismu „neprávem“ spojovaném s Vatikánem, pak jsou to zase papežovy aktivity podporující – ač je to vlastně neuvěřitelné – mísení dohromady téměř všeho! Je naprosto zcestné, stavět proti sobě křesťanství a „babylonskou směs“. Pak stavíte proti sobě papeže a Křesťanství. Tak to není a Vy to víte velice dobře. “
Dobrovolně se Vám přiznávám, že nevím, co mám vědět.
🙂
Karel Krejčí
Vy rozumíte pod pojmem stoupenců babylonské víry něco, co je mimo křesťanství, To je však omyl, vždyť je to právě papež, který svou angažovaností ve všem, t.j. světském i duchovním, tento babylonismus vytváří. On je iniciátorem náboženské plurality a mísení se světem, které sám Duch Svatý dává onen přívlastek, který bychom my se ani neodvážili dát … Toto však není zásadní problém mezi křesťanstvím a stoupenců babylonské víry. Výchozím bodem je, co Vy si pod pojmem náboženský babylonismus představujete?
Jiří Aron
1/ Možná si nerozumíme v tom, že, jestli Vám rozumím správně, máte poněkud širší definici křesťanství, kam se vejde i papežství čili římský katolicismus. Pokud bychom se drželi Písem svatých, napsaným Duchem svatým skrze proroky a apoštoly, existuje jen jediné křesťanství, církve skrytá pravděpodobně uvnitř všech křesťanských skupin, vč. řk církve – Bůh není omezen našimi lidskými myšlenkami. Takže ano, rozumím tomu tak, že stoupenci babylonské směsi jsou tedy všichni mimo křesťanství.
2/ babylonskou směsí náboženství rozumím obecně všechnu duchovnost na světě, postupně se spojující v jeden celek, kde není uctíván Boží zjevený Syn, Pán Ježíš Kristus, jako jediná možná cesta k Bohu Otci, stvořiteli a zákonodárci. On jediný svou smrtí na kříži otevřel nebe (věčný život) , které nám bylo zavřeno pro naše hříchy.
3/ římský papež rozhodně není prvním ani jediným iniciátorem náboženské plurality na světě
Karel Krejčí
Ano vystihl jste to dobře. Promíchání ŘKC s padlým světem je nepochybně to nejhorší, čeho se mohla dopustit.
Zneužila touhy člověka po Bohu ke svým zištným a prospěchářským záměrům. Ještě podotknu takový malý, příkladný detail, který jsem se dočetl. Papež prohlásil nebo spíše pohrozil, že nepožehná Salvinimu při jeho případném volebním úspěchu. Je to opět typický příklad, jak ŘKC manipuluje veřejným míněním a jak si přisvojuje moc a nepostradatelnost, kterou však vůbec nemá. Bohužel, mnoho lidí je tímto „unešeno“ a svedeno.
Eva Hájková
A k tomu papežovu nepožehnání:
Církev by vůbec neměla žehnat politikům a státníkům. Řád, který na zemi panuje, není svatý a nezaslouží si jinou podporu než občanskou.
Eva Hájková
Já myslím, že nejdůležitější je řídit se Božím Duchem.
Eva Hájková
Já bych možná řekla úplně zjednodušeně, že křesťan nemá multikulturalismus ani záměrně podporovat ani proti němu bojovat nebo se před ním zabarikádovat.