V roce 1896 poblíž ruin staroegyptského města Oxyrhynchus učinili britští vědci Bernard P. Grenfell a Arthur S. Hunt pozoruhodný objev. Vydali se do starověkého města v naději, že najdou papyrové rukopisy. To, co našli, předčilo jejich nejdivočejší sny.
Narazili na městskou skládku, která obsahovala tisíce a tisíce rukopisů. Bylo jich tolik, že archeology doslova zahltily. Grenfell později uvedl: „Příval papyrů se změnil v proud, který se jen těžko zvládal.“
Za posledních 127 let se v Oxyrhynchusu objevovaly stále nové rukopisy. Většina těchto rukopisů jsou poměrně běžné nálezy, například takzvané „záznamové“ papyry, které zahrnují stvrzenky, dopisy či smlouvy. Občas se však najde něco významnějšího nebo přímo dechberoucího.
Důležitost Oxyrhynchusu
Obecně platí, že starověké rukopisy se hledají těžko. Většina z nich v průběhu let z různých důvodů zanikla – byly zničeny cizími vojsky, shořely, sežral je hmyz, rozložily se, rozpadly se nebo se prostě ztratily. Nikdy jich nemáme tolik, kolik bychom si přáli.
SOUVISEJÍCÍ – Chcete zasáhnout svět? Evangelizujte církev
Díky Oxyrhynchusu však máme k dispozici rukopisy Nového zákona, které bychom možná nikdy nečekali. Před 20. stoletím jsme měli k dispozici jen velmi málo tzv. novozákonních papyrů, tedy kopií Nového zákona na papyru, které jsou obvykle starší než pozdější pergamenové rukopisy.
Od Grenfellova a Huntova objevu se však počet dostupných novozákonních papyrů značně navýšil. Dokonce více než 40 procent novozákonních papyrů pochází z jediné oblasti v Oxyrhynchusu. Některé z nich pocházejí z raného období – z druhého a třetího století.
Jako nedávný (a poměrně známý) příklad lze uvést 83. knižní svazek Oxyrhynchuských papyrů, ve kterém byl publikován papyrový fragment Markova evangelia – P.Oxy. 5345. V čem to bylo tak významné? Už léta kolovaly zvěsti o tom, že se našel opis Markova evangelia z prvního století, což by z něj činilo nejstarší existující novozákonní rukopis. Když byl odhalen fragment P.Oxy. 5345, ukázalo se, že tento pochází z konce druhého nebo počátku třetího století, nikoli z prvního. I přesto pochází z pozoruhodně rané doby a je nejstarším opisem Markova evangelia, který máme k dispozici.
Oxyrhynchus však neodhalil pouze novozákonní rukopisy. Byl také pokladnicí spisů, které nazýváme „apokryfy“. Jedná se spisy pojednávající o Ježíši, které nebyly zahrnuty do našich Biblí. Úplně první rukopis z Oxyrhynchu, příznačně označený P.Oxy. 1, nebyl opisem Nového zákona, ale Tomášova evangelia. Byly zde nalezeny i další opisy Tomášova evangelia (P.Oxy. 654, 655) a řada dalších apokryfních textů (např. Skutky Pavlovy, Skutky Petrovy, Petrovo evangelium).
A to nás přivádí k našemu tématu – k nejnovějšímu vzrušujícímu objevu v Oxyrhynchu. Před necelým měsícem, 31. srpna 2023, byl vydán 87. knižní svazek Oxyrhynchových papyrů, ve kterém se dozvídáme o pozoruhodném fragmentu P.Oxy. 5575. Zprávy o něm zaplavily internet. Podívejme se proč.
Obsah P.Oxy. 5575
První pozoruhodnou vlastností tohoto fragmentu (která mimochodem vyvolala největší rozruch na internetu) je jedinečná směs obsahu. Podle původních editorů je zřejmě slepeninou evangelií podle Matouše (6,25–26.28–33) a Lukáše (12,22.24.27–31), kterou doplňují úryvky z Tomášova evangelia (27, 36, 63). Jednotlivé verše nejsou přehledně rozděleny do samostatných částí, ale zřejmě se střídají. Fragment začíná Tomášovým evangeliem, následují pasáže z Matoušova/Lukášova evangelia, poté se vrací k Tomášovu evangeliu a pak opět k Matoušovu/Lukášovu evangeliu.
SOUVISEJÍCÍ – Věnujte se duchovní službě dětem. Je to důležitější, než si myslíte
Jak máme k této zvláštní směsici přistupovat? Nejprve bychom si měli uvědomit, že míchání Matoušova a Lukášova evangelia není ve starých křesťanských textech nic nového. S touto „harmonizací“ synoptických evangelií se v raném křesťanství setkáme běžně, a to i u apoštolských otců nebo Justina Mučedníka.
Přesto není zřejmé, nakolik P.Oxy. 5575 tato dvě evangelia slučuje dohromady – především kvůli tomu, jak málo se nám z původního rukopisu zachovalo. Dokument čerpá především z Matouše, což vyvolává otázku, kolik z Lukášova evangelia je skutečně přimícháno. (Peter Gurry vliv Lukášova evangelia zpochybňuje, zatímco Mark Goodacre je o něm přesvědčen).
Nicméně zajímavější je spojení Tomášova evangelia se synoptickými evangelii, i když z fragmentu rukopisu není zcela zřejmé, do jaké míry je citován. V tomto dokumentu je očividně použit výrok 27, ale už není tak jisté, jestli je použit také výrok 36 nebo 63. Údajná souvislost s výrokem 63 je postavena na jediném zachovaném slovu.
I s ohledem na tyto skutečnosti je P.Oxy. 5575 jediným mně známým příkladem, kde se mísí úryvky ze synoptických evangelií s evangeliem podle Tomáše. Bezpochyby je to částečný důvod, proč tento rukopis vzbudil tolik pozornosti.
V kontextu 2. století není rukopis P.Oxy. 5575 tak neobvyklý, jak bychom se mohli domnívat. Řada apokryfních evangelií v tomto časovém období již míchala kanonický a nekanonický materiál – například P.Egerton 2, Petrovo evangelium, P.Oxy. 840. Mnohá z těchto apokryfních evangelií čerpala ze starších kanonických textů. Když k němu následně přidala nový materiál, nevyhnutelně tím vznikla jakási „směsice“.
Ostatně výmluvným příkladem je samotné Tomášovo evangelium. Většina dnešních badatelů tvrdí, že Tomášovo evangelium čerpá ze synoptických evangelií (viz nedávná díla Gathercola a Goodacra). V takovém případě lze v určitém smyslu říct, že autor Tomášova evangelia dělal totéž, co autor P.Oxy. – spojil synoptická evangelia a Tomášovo evangelium do jednoho dokumentu.
Samozřejmě, že použití synoptických evangelií není v Tomášově evangeliu tolik znát a není tak „prkenné“ jako v P.Oxy. 5575. Nicméně se zdá, že oba rukopisy stojí na stejném principu.
Datace P.Oxy. 5575
Druhým rysem, který činí tento fragment pozoruhodným, je jeho raná datace. Původní editoři zařadili rukopis do druhého století, a to na základě srovnání s rukopisem P.Oxy. 4009 (obsahující pravděpodobně Petrovo evangelium) a s jinými. Dan Wallace na svém blogu nedávno uvedl, že editoři se přikláněli k poměrně širokému datovému rozpětí – „konec druhého, možná začátek třetího století“.
Ten, kdo ví, v jakém stavu jsou raně křesťanské papyry, chápe, že je to ohromně brzká datace. I když máme k dispozici některé novozákonní rukopisy, které mohou být datovány do druhého století (například P52, P90, P104, P137), naprostá většina z nich je mnohem novější. Datace těchto rukopisů do druhého století však byla některými badateli zpochybněna jako příliš raná.
Pokud tedy mají editoři P.Oxy. 5575 pravdu, pak je tento nový rukopis jedním z nejstarších „evangelijních“ rukopisů, které máme k dispozici – je starší než téměř všechny dochované novozákonní rukopisy.
Někteří tento názor nesdílí. Brent Nongbri, který již dříve publikoval řadu článků zpochybňujících tradiční metody datace, vyjádřil své pochybnosti o dataci P.Oxy. 5575. Navíc sami editoři připouští, že známý paleograf Pasquale Orsini zařadil P.Oxy. 4009 (hlavní rukopis použitý k určení datace P.Oxy. 5575) do 4. století.
Rozsah P.Oxy. 5575
Poslední vlastnost P.Oxy. 5575, kterou zmíním, je malý rozsah. Na základě řady měření, které mi poskytli editoři, jsem odhadl velikost na přibližně 8,8 x 10,6 cm. (šířka x výška). Editoři tedy tento rukopis řadí do kategorie miniaturních kodexů.
Již od druhého století, a zejména ve čtvrtém a pátém století, začali křesťané vytvářet malé „kapesní Bible“, které obsahovaly části Písma, a někdy dokonce obsahovaly více biblických knih. Máme miniaturní kodexy obsahující všechna čtyři evangelia, Skutky, Římanům, 2. list Korintským, Galatským, Jakubův, 1. list Petrův, Zjevení a další.
Prvotní křesťané pravděpodobně používali miniaturní kodexy z mnoha důvodů, například k osobnímu čtení, v rámci dlouhého cestování a někdy i pro „magické“ účely, protože si mysleli, že je ochrání. Tento miniaturní formát však používali také k přenášení děl, která dnes nazýváme „apokryfními“ spisy – tedy knih, které nebyly schváleny církevními autoritami. Máme k dispozici miniaturní kodexy, které obsahují Mariino evangelium, Pavlovy skutky, Petrovy skutky, Jakubovo protoevangelium, Petrovu apokalypsu a další.
SOUVISEJÍCÍ – I malý sbor může vysílat a podporovat misionáře
Ačkoli si nemůžeme být jisti, k čemu přesně rukopis P.Oxy. 5575 sloužil, patrně šlo o sbírku Ježíšových výroků z různých zdrojů, kterou raní křesťané používali k osobní četbě a možná si ji brali s sebou na cesty.
Co z rukopisu P.Oxy. 5575 vyplývá
P.Oxy. 5575 je fascinující rukopis: obsahuje neobvyklou směsici úryvků z Matoušova/Lukášova a Tomášova evangelia, je datován do 2. století a byl sepsán jako miniaturní „kapesní“ kniha pro (pravděpodobně) soukromé použití.
Nyní se dostáváme k hlavní otázce, která vrtá hlavou mnoha lidem. Co nám tento nově objevený rukopis říká o tom, jak bylo Ježíšovo učení předáváno a používáno v rané křesťanské církvi? A měl by změnit náš postoj ke čtyřem evangeliím?
Někteří lidé takový rukopis považují za důkaz toho, že křesťané ve 2. století nerozlišovali mezi kanonickým a apokryfním materiálem. Někteří by mohli dojít k závěru, že Ježíšovy výroky v těchto prvních stoletích prostě existovaly „na jedné hromadě“ a tato hromada materiálu byla roztříděna až ve čtvrtém století nebo později.
Pojďme se na tuto problematiku podívat blíž.
Nejprve bychom si měli uvědomit, že objevení P.Oxy. 5575 může změnit poněkud zjednodušenou představu o předávání Ježíšova učení nebo o vývoji kánonu. Někteří lidé v církvi, kteří vyrůstali na čtyřech evangeliích, si možná ani neuvědomují, že existovala i jiná „evangelia“, která mohli křesťané číst nebo z nich těžit. Možná si myslí, že všichni lidé, kteří se ve starověkém světě hlásili ke křesťanství, byli na tom po teologické a biblické stránce stejně (bez nadsázky).
To však není pravda. Raný křesťanský svět, zejména ve 2. století, byl teologicky rozmanitý. Vedly se boje o to, co je „kacířské“ a co „pravověrné“. Křesťané se ne vždy shodli. A někdy čerpali z různých knih. Existence rukopisů jako P.Oxy. 5575 nám tuto skutečnost připomíná. (Více se dočtete v mé knize Křesťanství na rozcestí: Jak druhé století utvářelo budoucnost církve).
Z toho důvodu si nemyslím, že tento nový objev dokazuje necelistvost Ježíšova učení ve 2. století. Zde je několik postřehů:
Měli bychom si uvědomit, že nejranější křesťanská církev se nezaměřovala pouze na ústní tradici, ale pěstovala silnou „kulturu textu“, která se projevovala poměrně sofistikovanou sítí písařů, jež opisovali knihy, a jejich šířením. Máme tedy dobrý důvod se domnívat, že křesťanům nejenže záleželo na Ježíšovu učení, které přijali, ale že dbali na jeho věrné předávání. (Více o této problematice se dozvíte v mé knize Otázka kánonu: Zpochybnění statu quo v debatě o Novém zákoně).
Ve 2. století již křesťané rozlišovali mezi kanonickými a apokryfními spisy. Například náš nejstarší kanonický seznam, Muratoriův fragment (přibližně z roku 180), již rozlišuje, které knihy jsou „legitimní“ a které ne. Potvrzuje asi 22 z 27 knih, které se staly součástí našeho Nového zákona.
Zároveň se ve 2. století objevila celá řada církevních otců, kteří potvrdili věrohodnost čtyř evangelií. Já (a také jiní) jsem o tom psal už jinde a nyní nemám čas zabývat se důkazy. Lze však snadno dokázat, že čtyři evangelia schvalovali Papias, Justin Mučedník, Theofilos z Antiochie, Ireneus a Klement Alexandrijský. Zvláště pozoruhodný je výrok Irenea: „Není možné, aby evangelií bylo méně nebo více, protože ve světě, v němž žijeme, existují čtyři strany a čtyři základní elementy… [a] také cherubíni měli čtyři tváře! (Adversus haereses. 3.11.8). Tito křesťanští pisatelé si očividně nemysleli, že všechny příběhy nebo knihy o Ježíši mají stejnou váhu.
Křesťané v tomto období byli ochotni používat různé materiály o Ježíši, které čerpaly z mnoha jiných zdrojů (ústních i písemných), pokud je považovali za užitečné a poučné. To však neznamená, že nerozlišovali mezi kanonickým a nekanonickým obsahem. Například Klement Alexandrijský cituje z Evangelia Egypťanů nebo Evangelia Židům (a mnoha dalších nekanonických děl), ale současně dává jasně najevo, že za kanonická považuje pouze čtyři evangelia. Ačkoli tedy bylo možné použít pestrou škálu dokumentů, ne všechny byly nutně považovány za Písmo.
Přestože církevní otcové byli otevřeni používání dokumentů o Ježíši, které nepatřily mezi všeobecně přijímané (přijímané materiály nemusely být nutně považovány za Písmo), existovala apokryfní evangelia, která byla v tak zásadním rozporu se základy víry (předanými od apoštolů), že otcové vnímali potřebu je odsoudit. Můžeme tak říct, že Tomášovu evangeliu nebyli církevní otcové nakloněni. Například Hippolyt a Órigenés ho ve 3. století kritizovali (i když se spekuluje o tom, zda Órigenés neměl na mysli spíše Tomášovo evangelium dětství).
Jaké závěry plynou z rukopisu P.Oxy. 5575
Teď už je asi zřejmé, proč jsou objevy rukopisů tak vzrušující. Není to jen úžasný archeologický nález. Rukopisy jako P.Oxy. 5575 vrhají světlo na raně křesťanské hnutí a způsob, jakým bylo Ježíšovo učení předáváno a přejímáno.
Tento nově objevený fragment nám připomíná, že raná křesťanská církev nebyla vždy tak čistá a bezchybná, jak si někteří lidé myslí. Vývoj kánonu byl občas chaotický proces, a ne všichni křesťané měli na věci stejný názor.
Rukopis P. Oxy. 5575 tak v žádném případě nesnižuje důvěryhodnost svědectví o Ježíši, která nacházíme ve čtyřech evangeliích, ani nemění náš pohled na Tomášovo evangelium. Pokud se chce někdo dozvědět něco o osobě Ježíše Nazaretského, může s důvěrou čerpat ze zdrojů, ze kterých křesťané čerpají už tisíce let – z evangelií Matouše, Marka, Lukáše a Jana.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michael Kruger Překlad: Tomáš Zálešák Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 23. října 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
1 Komentář
Karel Dvořák
Zajímavý článek. Kdo ho přeložil?