Charles H. Spurgeon / Můžeme mít radost v těžkých časech?

„I za večerního času bude světlo.“ (Za 14,7)

NEBUDU se nyní věnovat situaci, do které prorok promluvil tato slova, ani se nebudu snažit zjistit, na který konkrétní čas se vztahují. Místo toho tuto větu vezmu jako pravidlo Království, jako jeden z velkých zákonů období Boží milosti, že „i za večerního času bude světlo“. Kdykoliv se filozofové snaží ustanovit nějaký obecný zákon, považují za nutné shromáždit nejprve řadu jednotlivých případů. Když je všechny dají dohromady, odvodí z nich obecné pravidlo.  S Bohem to tak naštěstí dělat nemusíme. Není potřeba zkoumat Boží prozřetelnost od horizontu k horizontu, shromáždit celou řadu případů a pak z nich odvozovat pravdu. Bůh je totiž neměnný a stačí jediný skutek jeho milosti, aby nám ukázal pravidlo, podle kterého se Bůh chová. Na jednom místě Písma jsem tedy našel zapsáno, že v jednom případě, během jisté národní krize, Bůh zaslíbil, že i za večerního času bude světlo. Kdybych něco takového našel v nějakém lidském spise, mohl bych předpokládat, že se taková věc možná stala jen jednou, že toto požehnání přišlo v nouzi v jednom konkrétním případě, ale nemohl bych zde odvozovat žádné pravidlo. Ale když jsem našel zapsané v Boží knize, že v jisté situaci, když na Boží lid přišel večerní čas, zalíbilo se Bohu dopřát mu světlo, mohu více než oprávněně odvozovat pravidlo, že pro Boží lid vždy platí, že i za večerního času bude světlo.

Církev jako taková má za sebou již celou řadu večerních časů. Kdybych se měl pokusit připodobnit její historii k něčemu v tomto světě, popsal bych ji jako moře. Občas se slavně zjevovala hojnost milosti. Vlna za vlnou se triumfálně valily na pevninu, přikrývaly močál hříchu a prosazovaly právoplatný nárok Hospodina zástupů na zemi. Jejich postup byl tak rychlý a mocný, že se jim skály hříchu a neřestí jen stěží dokázaly postavit do cesty. Zdálo se, že neustávající šíření pravdy je předzvěstí naprostého vítězství. Šťastná církev si myslela, že jistě přišel den jejího konečného triumfu. Tak mocné bylo slovo jejích služebníků, takové slávě se těšil Pán uprostřed jejích armád, nic se proti ní nemohlo postavit. Byla „krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci“ (Pís 6,10). Hereze a schizmata byly smeteny, falešní bohové a modly byly svrženy z trůnů, Všemohoucí Hospodin byl uprostřed své církve, seděl na svém bílém koni a jel vpřed vítězící, jel, aby vítězil.

Ale zjistíte, že zanedlouho vždy přišel čas odlivu. Zdálo se, že proud milosti zase ustoupil, ubohá církev byla zatlačena zpět pronásledováním či vnitřním rozkladem. Místo aby převálcovala úpadek člověka, úpadek člověka převálcoval ji. Tam, kde kdysi byla spravedlnost jako mořské vlny, bylo najednou černé bahno špíny a nečistoty lidstva. Církev musela zpívat truchlivé písně, když seděla u babylonských řek, a plakala vzpomínajíc na svou dřívější slávu a lkala nad svým zpustošením. A tak to bylo vždycky. Postup vpřed, couvání, chvilkové přešlapování na místě a pak další postup vpřed a další ústup. Celá historie církve je historií pochodů vpřed a následných rychlých ústupů. Historií, která, jak věřím, je jako celek historií postupu a růstu, která však, pokud ji čteme kapitolu po kapitole, je směsí úspěchu a odmítání, dobývání a malomyslnosti. A myslím si, že tak to bude až do samého konce. Budeme mít své svítání, své poledne v nadhlavníku a poté západ slunce. Budeme mít sladké úsvity lepších dní, své reformace, své Luthery a své Kalvíny, budeme mít svá jasná a plně zářící poledne, kdy se evangelium káže v plnosti a moc Boží je dobře známá. Budeme mít své západy církevní slabosti a úpadku. Ale tak jistě, jako se zdá, že na církev přichází večer, „i za večerního času bude světlo“.

Můžeme očekávat, že uvidíme temnější večery, než jsme kdy viděli. Nepředstavujme si, že naše civilizace vytrvá déle než ty, které tu byly před ní, pokud ji sám Pán nezachová. Je možné, že se uskuteční představa, které se mnozí smějí a považují ji za bláhovou, že jednoho dne budou lidé sedět na rozbitých obloucích mostu London Bridge a přemýšlet o naší zaniklé civilizaci, tak jako se procházejí po náspech Nimrodových a přemýšlejí o městech pohřbených pod nimi. Je možné, že veškerá civilizace této země zanikne v té nejtemnější noci. Může se stát, že Bůh znovu zopakuje ten velký, tak často vyprávěný příběh: „A hleděl jsem, a hle, vize velké a strašlivé příšery, která vládla nad národy, a hle, zanikla a už nebyla.“ Ale kdyby se někdy takové věci měly stát, kdyby se měl svět někdy vrátit do barbarství a temnoty, kdyby měly být místo toho, v co doufáme, místo neustálého zlepšování až do nejzářnějšího dne, všechny naše naděje vyhozeny do povětří, můžeme s pokojem spočinout v tom, že „i za večerního času bude světlo“, že konec světové historie bude slavným koncem. Jakkoli by svět zrudl krví, jakkoliv by zčernal hříchem, jednoho dne bude stejně čistý a dokonalý, jako když byl stvořen. Přijde den, kdy již tuto ubohou planetu nebudou ovíjet pouta temnoty, která brání, aby se zaskvěla a zazářila její sláva. Bůh způsobí, aby bylo jeho jméno chváleno od východu slunce po západ „a jásot milosrdného léta hlasitý jak mocné hromy, jak oceán rozbouřený, propukne od pobřeží k pobřeží a celý svět ho uslyší.“

„I za večerního času bude světlo.“

Víme, že v přírodě stejný zákon, který vládne atomům, řídí i hvězdná tělesa.

„Stejný zákon, který slzu tvaruje a vytrysknout ji pobízí, činí zemi planetou a vede ji její cestou tak jako ostatní.“

A stejné je to se zákony milosti. „I za večerního času bude světlo“ pro celou církev, „za večerního času bude světlo“ pro každého jednoho věřícího. Křesťane, sestupme teď na okamžik k všedním věcem. Měl jsi své světlé dny ve věcech vezdejších: někdy se ti dostalo úžasného požehnání. Pamatuješ si, kdy jsi ve stáji měl tele, kdy oliva přinesla svou úrodu, kdy ti fíkovník neodepřel své plody. Pamatuješ na roky, kdy stodola skoro praskala, kolik v ní bylo obilí, a sud přetékal olejem. Pamatuješ, kdy proud tvého života byl hluboký a tvá loď plula hladce vpřed bez jediné vlny trápení, která by dělala problémy. V těch dnech sis říkal: „Jistě mě nepotká žal, Bůh mě obestavěl svou zdí, ochraňuje mě, zachovává mě, jsem miláčkem jeho prozřetelnosti, vím, že všechny věci společně působí pro moje dobro, protože to vidím na vlastní oči.“

Inu, křesťane, potom slunce zapadlo. Slunce, které dříve zářilo tak jasně, postupně začalo své paprsky vrhat ze stále šikmějšího úhlu. A jak slunce zapadalo, stíny byly delší a delší a začalo přibývat mraků. A i když světlo Boží tváře olemovalo mraky slávou, tmy přibývalo. Pak na tebe sestoupily útrapy, tvá rodina onemocněla, tvá žena zemřela, tvá sklizeň byla ubohá, tvůj denní příjem se snížil, tvá spižírna už nebyla plná, pochybovals, jestli budeš mít další den co jíst. Nevěděls, co s tebou bude. Klesl jsi velmi hluboko, kýl tvé lodi se dřel o skály, nebylo nic, co by tvou loď dostalo přes skaliska chudoby. Snažil ses, využil jsi veškerou svou píli a spořivost, přidal jsi vytrvalost, ale vše bylo marné. Marně jsi vstával brzy a zůstával vzhůru dlouho do noci, marně jsi jedl chléb opatrnosti. Ničím z toho, co jsi dělal, ses nedokázal zachránit. Každý jeden pokus selhal. Byl jsi připraven zemřít v zoufalství. Myslel sis, že noc tvého života s sebou přinesla věčnou temnotu. Nechtělo se ti žít, raději bys tohle údolí slz opustil.

Nebylo s tebou v tom večerním čase světlo? Celé období, kdy jsi byl na konci sil, bylo jen chvilkou Boží přízně. Když došla vlna až na nejzazší konec, začala se vracet. Tvůj odliv měl svůj příliv, tvá zima měla své léto, tvůj západ slunce měl své svítání, „i za večerního času bylo světlo“.

Najednou přišel Boží podivuhodný zásah, Boží úžasné dílo. Tak jsi to tehdy nazýval. A tys byl zachráněn ve vší plnosti. Bůh vyvedl tvou spravedlnost jako světlo, tvou slávu jako polední jas. Hospodin se ti zjevil jako ve dnech minulých, vztáhl ruku z výšiny, uchopil tě a vytrhl tě z mocných vod, postavil tvé nohy na skálu a upevnil tvé kroky.

Z knihy: Slova povzbuzení

Napsal  Charles Haddon Spurgeon

kniha:https://www.poutnikovacetba.cz/poutnikova-cetba/slova-povzbuzeni.html

Datum: 3. prosince 2025 Foto: Wikimedia Commons