Co raná církev učila o single křesťanech a manželství?

Křesťané v poslední době stále více svůj zrak upínají zpět k rané církvi a studují její učení o sexualitě.Velká část rozhovorů o této problematice se soustředí na staré duchovní praktiky celibátu a tvrzení o tom, co raní církevní vůdci učili o single křesťanech.

Někteří tvrdí, že raní církevní vůdci nadšeně ‚bourali‘ ústřední postavení manželství v církvi. Jiní argumentují, že způsob, jakým dnes chápeme (takzvaný) „dar celibátu“, je přímým dědictvím apoštolů.

SOUVISEJÍCÍKdyž o něčem mluví Bůh, měli bychom i my

Lekce, které se můžeme od starověké církve naučit o životě v celibátu, jsou podle Christianity Today mnohé a velmi silné, ale nejsou ani jednoduché, ani přímočaré. Ve skutečnosti nám raní církevní lídři nenabízejí jednotný názorový proud. 

Je potřeba mít na paměti, že raná církevní éra trvala téměř 500 let a zahrnovala obrovské území. V tom čase a prostoru existovala velká názorová rozmanitost o tom, jak přistupovat ke celibátu. Existovaly věci, na kterých se církev shodla, ale také témata, kde panoval ostrý nesouhlas. 

Například bývalý mnich Jovinianan ze čtvrtého století měl odvahu tvrdit, že „panny, vdovy a vdané ženy, které prošly Kristovou očistou…, mají stejnou hodnotu“. Toto stanovisko potvrzovalo rovnost křesťanů v Kristu, bez ohledu na jejich rodinný stav. To však nakonec přispělo k tomu, že Jovinian byl během svého života na několika raných církevních synodách prohlášen za heretika.

SOUVISEJÍCÍJako malí jsme se neměli rádi

Inspirovalo to také některé autory, jako byl raný církevní otec Jeroným (který prosil „čtenáře, aby nebyl rušen, když bude nucen číst Jovinianovy nechutné odpadky“), a dokonce Augustina (který byl vděčný, že se církev „proti tomu monstru postavila“ velmi odvážně a velmi důrazně“ a který podnikl kroky, aby zabránil Jovinianovi „tajně šířit jedy se vší silou, kterou mi dal Pán“).

Nebo si vezměte, že svobodný křesťan ve východní části říše byl vnímán zcela jinak než v západní. Zhruba půl tisíciletí si každý region utvářel své vlastní nezávislé teologické důrazy k tématu křesťanského celibátu. 

Při zkoumání minulosti je velmi důležité porozumět dynamice dějin. V některých evangelikálních kruzích se znovu zpopularizoval termín celibátu jako určitý druh odhodlání žít životem mimo manželství. Někteří, kdo toto tvrdí, považují celibát za přímé dědictví starověké historické praxe. A přesto ve svém původním kontextu slovo celibát, z latinského výrazu caelebs, jednoduše znamenalo „neženatý“ – což je funkční ekvivalent našeho výrazu svobodný.

Před zřízením klášterních komunit (což je to, co obvykle máme na mysli, když dnes přemýšlíme o celibátu), existovala rozmanitá škála svobodných jedinců, mezi něž patřili potulní učitelé, osamělí obyvatelé pouště, členové asketické sekty, kněží, panny, vdovy a vdovci a další.

Nejenže existovaly nejrozmanitější projevy křesťanského života v celibátu, ale některé z nich byly považovány i za teologicky problematické.

Vezměme si například enkratity – křesťanskou sektu z druhého století, která kladla důraz na sebekázeň tím, že nejedla maso, nepila víno a co je nejdůležitější, neměla sex. Základním kamenem enkratismu bylo jejich úplné odmítnutí manželství.

Toto hnutí bylo nějakou dobu populární, ale začátkem třetího století se raní církevní otcové jako Ireneaus a Klement Alexandrijský aktivně postavili proti enkratitům. Tvrdili, že zakazovat manželství (a sex v něm) je kacířské. 

Jakkoli to může být pro nás jako moderní čtenáře historie nepohodlné, v rané církvi prostě neexistoval žádný jednoznačný přístup nebo ojedinělá praxe „celibátu“. Musíme porozumět tomu, že současný kulturní kontext singles je značně odlišný od kontextu rané církve. Například dnešní křesťanští singles mají určitý stupeň osobní autonomie při rozhodování o tom, proč, s kým a kdy uzavřít sňatek. Taková manželská nezávislost by byla pro naše starověké protějšky nepředstavitelná. Manželství pro ně bylo v podstatě sociálním konstruktem a ekonomickou nutností – často iniciované členy jejich rodiny, ať už se jim to líbilo nebo ne.

V mnoha moderních komentářích k daru celibátu (1. Kor. 7,7) jsou tací, kteří budou hájit jediný výklad konkrétní pasáže Písma slovy „tak, jak to bylo vždy“.  Pokud jde o „dar osamělosti“, často neexistoval jediný standardní výklad. Přesto jako křesťané máme jen jeden neocenitelný zdroj. A nakonec jedině skrze optiku Písma, interpretovaného Božím Duchem, můžeme rozeznat, jak a proč na historické zkušenosti s celibátem v církvi skutečně záleží v našem současném kontextu.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

-red- Datum: 14. prosince 2021. Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Tags: ,,,,,

6 Komentáře

  1. Důležité je znát co říká sám Ježíš : „Svobodným a vdovám pravím: Bylo by pro ně dobré, kdyby zůstali jako já. 9Jestliže se však neovládají, ať vstoupí do manželství; neboť je lepší vstoupit do manželství, než se pálit žádostivostí.“

    Otázkou je, proč Ježíš radí svobodným aby zůstali jako on. Je na to jednoduchá odpověď…

    Odpověď
    • Správně, byl to Pavel, kdo takto radil. Ještěže jste se opravil.
      Jeden z možných výkladů, proč zazněla právě tato rada je, že Pavel spolu s dalšími očekávali brzký příchod Pána Ježíše.

      Odpověď
  2. Díky za článek, který kompenzuje dříve zveřejněná hedonické úlety o „svatém sexu“. Donedávna jsem věděl o celibátu kněžském, zaváděném v 11. století, ale neměl jsem moc povědomí o celibátu laickém, který byl v církvi rozšířen mnohem dřív. K tematu jsou dnes i v češtině k dispozici diplomové práce. A čtenář se dozví skutečnosti, které stavějí spiritualitu prvních křesťanů až do protikladu k té naší současné:například už v 5. století se ženatý laik, který měl přisluhovat chlebem a vínem, nebo zpívat ve „chvalách“, musel slibem odříci intimního styku s manželkou. Kolik by nám dnes asi zbylo „chváličů“ ?
    Původnímu pojetí sexuality zůstala věrná jen ŘK církev, dokud k účelu „plodivému“ nepřipojila i „pojivý“. Divíme se ochotě křesťanů staršího období trpět pro Krista muka i smrt. Ale k této ochotě mnohem dřív patřilo i odřeknutí se rozkoší těla.
    Stálo by za úvahu, jestli slabost současného křesťanství není i tom, že my si užíváme, kde jen můžem.

    Odpověď
    • S odvoláním se na ŘKC jste moc dobrý počin neudělal. Právě postupem času, ve „správné“ době, vyplouvaly na povrch její sexuální prohřešky, prozrazující nezvládnutí přirozené sexuality zákonickým způsobem. Je to podobné jako s obřízkou, které apoštol Pavel přisuzuje marný význam, pokud si jejím prostřednictvím chce někdo zajistit „duchovní“ postup, naplnit Zákon nebo něco podobného v tom smyslu. Apoštol Pavel „radí“, ať se tito nechají rovnou vyklestit. S ne-sexualitou je to podobné, stejně jako s dodržováním soboty. Něco jiného je samozřejmě „nezřízená“ sexualita, ale to je něco zcela jiného. Ne, pokud motivem k dodržování ne-sexuality bude vnější zviditelnění dodržování zákazů a příkazů , výsledkem nejspíš bude to, co zdiskreditovalo onu církev. Naopak, ten, který opravdu vnímá svobodu v Kristu nemá snahu ani potřebu proti Kristu hřešit. Ne proti veřejnému mínění, ale proti Kristu.

      Odpověď
      • NO to máte pravdu s tím nezvládnutím, to ale nemůže narušit Boží záměr, Duchem chodte, a žádosti těla nevykonáte. A ono se moc Duchem nechodilo a nechodí.

        Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář